Současná hudba byla podána brněnskému klasicky vychovanému publiku zabalená do prověřených, i když ne příliš hraných skladeb. Úvodem zněly Tance z Galanty maďarského skladatele Zoltána Kodályho. Chtělo by se napsat slovenského, neboť se v Galantě narodil a touto skladbou se vrátil ke svému dětství, kdy slýchal především cikánskou hudbu. Této inspirace dokázal využít v pětivětém cyklu, kde použil autentické nápěvy a rytmy. Skladbu zahajuje úderné hornové sólo, následované nostalgií klarinetu, v orchestru se odvíjí kontrast bolestné zpěvnosti s ohnivou energií nespoutaných Cikánů. Nechybí orientální prvky a především divokost, závěrečný čardáš se podobal spíše válečné řeži. Dirigent dokázal brněnský orchestr vybudit k exaltovanému provedení a k barvitému podání.
Dirigentem byl Nicholas Milton, původem z Austrálie, žijící v Německu a působící u evropských orchestrů. Jeho vedení orchestru působilo svěže a energicky, sugestivně dokázal využít všech možností hráčů s citem pro akustický handicap Besedního domu pro provozování koncertů s velkým obsazením. Protažené pódium na úkor publika se už stalo pravidlem, navíc, když tento koncert byl se sólovým klavírem.
Ten byl hlavním aktérem v dalším čísle, čímž byla česká premiéra díla rakouského skladatele, premiérovaného v roce 2007 současným šéfdirigentem brněnské filharmonie Dennise Russella Daviese. Böse Zellen (Zlé buňky) pro klavír a orchestr, napsal Thomas Larcher na základě inspirace stejnojmenným filmem rakouské režisérky Barbary Albertové. Výpověď o životních problémech současnosti, krizi křesťanství i vlastní existence, jednotlivé nešťastné příběhy vzájemně propletené, katastrofy a zoufalství a osamělostí jednotlivce. Nejde o programovou hudbu, jde o vyjádření pocitů a hledání smyslu bytí. A taková vskutku skladba je. Hledání je především ilustrováno hrou na sólový klavír, který je vypreparovaný, tedy mnohé jeho struny jsou vyřazeny z provozu a zní na místo tří jen jedna. Zvuk se podobá spíše xylofonu či marimbě. Pracuje s meditativními postupy, jednotónovými efekty v dialogu s jednotlivými nástroji v orchestru. Glissanda, skřípavé zvuky, sordiny, barely jako perkuse, chvějivé sférické tóny jsou střídány rychlými akordickými pasážemi klavíru a fortissimem v plénu. Čtyři věty s názvy Sehr langsam attacca, střídá uvedení rychlosti v číselném poměru. Poslední věta už je bez preparace, klavírista rychle klavír „odstrojil“ a východiskem z krize je návrat k normálnímu zvuku. Mladý rakouský klavírista Aaron Pilsan projevil velkou dávku muzikality, pohotovosti a smyslu pro efekt a schopnost komunikace s orchestrem. Že umí i výrazově a technicky hrát, prokázal v přídavku, v komorní skladbě skladatele Thomase Larchera s názvem Poem, v části Dětské písně.
Experiment nepostrádá na zajímavosti posluchačské a na kvalitě výrazu i provedení, jen je třeba „přepnout“ z očekávání a vnímání klasické hudby a být schopen přijmout nový přístup. Otázka zní proč. Proč vlastně takové skladby psát a poslouchat.
Třeba proto, abychom mohli z jiného úhlu poslouchat hudbu romantickou, která zazněla po přestávce? Abychom si vedle současné rozervanosti a neukotvenosti lépe uvědomili hodnotu řádu výpovědi klasiků? Abychom se dokázali otevřít emocím romantiků a vstřebat jejich výpověď? Robert Schumann napsal svoji Symfonii č.4 d moll pro svoji manželku Claru, proslulou koncertní klavíristku, k narozeninám. Je zajímavé, že tam pro ni nenapsal part pro koncertní klavír. Hudba je melodická a harmonicky plná, energická, střídají se hladivá, líbezná a nostalgická piana s majestátností žesťů a mohutností výpovědi pléna. Finále skladby vrcholí do vítězného a skvělého závěru. Klasický posluchač si v druhé polovině večera přišel na „své“. Srovnání klasiky a současného pojetí skladby má svá úskalí, ale má i své opodstatnění, třeba už proto, aby posluchač neztratil kontakt se současným cítěním a vnímáním hudby.
Hodnocení autorky recenze: 90%
