Krystian Zimerman na Dvořákově Praze včera s naprostým přehledem potvrdil pověst největšího žijícího klavíristy. Klavíristy, který vládne zvláštním typem dokonalosti, nejčistším možným úhozem, vyrovnanou a všestrannou technikou… Vedle toho má vkus, mimořádnou inteligenci a přitom všem se na pódiu chová přirozeně a mile. Všechny nahrávky, které má – Beethovenovy, Brahmsovy, Chopinovy a Lisztovy koncerty, ale také Chopinovy Balady či Lisztova Sonáta – jsou prostě vzorem dokonalosti. Sám jsem ho slyšel živě na dvou recitálech dvakrát – v Salcburku a ve Vídni – pokaždé to bylo naprosto fenomenální. Skoro byla otázka, jestli je možné tak vysokému očekávání na živém koncertě v Praze vůbec dostát. A tak s jistou úlevou píši, že přesně ta nejvyšší očekávání splnil. A to i přesto, že změna programu, kdy koncert zralého Beethovena vystřídalo dílo pětadvacetiletého Brahmse, málokoho potěšila.
Padesátiminutový Klavírní koncert č. 1 d moll byl už nejednou označen jako symfonie s obligátním doprovodem klavíru… Často skutečně působí hlavně mohutnou orchestrální sazbou, přes kterou občas probublá klavír. Tady byl ale poměr sil zcela opačný, a to i přesto, že orchestr nedoprovázel úplně ideálně. Zimermanův klavír celou dobu svrchovaně vládl a s každým dalším vstupem působivosti neubývalo. Psát by se dalo o vyrovnanosti trylků, o čistě znějících velkých akordech, o schopnosti průzračně zahrát všechny komplikované pasáže, ve kterých slyšíte všechny hlasy, které zároveň nějak přirozeně spojené dohromady. A pokud jde o výraz, stále jako by bylo zřetelné, že to je romantické dílo velmi mladého skladatele. Takže při vší promyšlenosti se vytvořil velký prostor pro jemné modelování lyrických pasáží… Jakoby do Brahmse pronikl i kus chopinovské křehkosti. Ale ze všeho nejvíc bych přece podtrhl schopnost udržet, vystavět každou ze tří velmi rozdílných vět koncertu jako celek, takže skladba pak vyvstane před posluchačem nějakým způsobem celá a nová, ve svobodné a velkorysé koncepci… Nikde nic nechybí ani nepřebývá. Člověk skoro s jistým zadostiučiněním občas zaslechne drobný překlep nebo nesoulad s orchestrem, v konečném efektu to pianistu jen sympaticky polidšťuje…
Při tom všem, co píšeme o dokonalosti a preciznosti, působí Krystian Zimerman na pódiu nakonec neobyčejně přátelským až bezprostředním dojmem. V orchestrálních mezihrách lehce hypnotizoval smyčcovou skupinu vedle sebe. Když mu pražské publikum začalo tleskat už po první větě, tak to u nás v posledních letech už prostě chodí, vzal to s humorem. A když se po napjaté druhé větě potlesk neozval, mrknul tázavě do publika (Jakoby říkal: „Vy už netleskáte? Tak to já hned budu pokračovat…“), a navázal třetí větou. Ta je nejbrilantnější a nejvtipnější, Zimerman ji nasadil v rychlém tempu, ale několikrát ho zvládl ještě vystupňovat. Jsou asi věci, které dnes umí jenom on – a přitom je prezentuje neokázale a s vtipem. Pořadatelé bývají před jeho koncerty právem nervózní, ale za jeho počínáním těžko hledat jen hvězdné manýry. Mám dojem, že jen úzkostlivě střeží určité hodnoty, které jsou v dnešním hudebním světě stále vzácnější. Budu rád vzpomínat na dva výroky významných českých klavíristů, které jsem slyšel o přestávce. První zní: „Hraje to přesně tak, jak bych to hrál já, kdybych to uměl.“ A druhý: „Tak nevím, jestli mám jít hned cvičit, anebo se na to úplně vy…“ Je asi dobře, aby spíš cvičili – ale dost rozumím pocitu, že Zimerman je trochu mimo chápání běžných smrtelníků. Tak snad ještě někdy přijede.
Vlastně se nedalo čekat, že orchestr bude hrát na úrovni klavíristy. To by musel přijet s Berlínskými nebo Vídeňskými filharmoniky a několik dnů s nimi zkoušet. A to v dnešním hudebním světě z mnoha důvodů není možné. A hlavně, těžko by s tím pak přijeli zrovna do Prahy. Orchestr měl před pianistou respekt a hrál s velkým emocionálním nasazením. Ale přesnost, diferencovanější barevnost smyčců, i celková rytmická kázeň prostě měla být větší. Dirigent mladší střední generace Alexander Liebreich působil až příliš rozevlátě, a kromě emocí toho na orchestr mnoho nepřenášel.
Mezi dirigentem, orchestrem a klavíristou sice vládla příjemná přátelská atmosféra, ale to je na Brahmse málo. To platilo i o druhé polovině, kdy zazněla Brahmsova První symfonie, plná náročných a nevděčných míst. A tak domácí autor Witold Lutosławski, jehož Smuteční hudbou koncert začínal, byl nakonec nejpřesvědčivějším orchestrálním kusem.
Hodnocení autora recenze: 90 %
Dvořákova Praha 2014
Dirigent: Alexander Liebreich
Krystian Zimerman (klavír)
Polský národní symfonický orchestr
9. září 2014 Dvořákova síň – Rudolfinum Praha
program:
Witold Lutosławski: Smuteční hudba pro smyčcový orchestr (na paměť Bély Bartóka)
Johannes Brahms: Klavírní koncert č. 1 d moll, op. 15
Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll, op. 68
Foto Petra Hajská, archiv
