Sumarizovat vcelku příjmy Bedřicha Smetany po dobu jeho života je skoro nemožné. Za prvé chybí podklady, jelikož si Smetana kromě honorované autorské tvorby ještě přivydělával udílením kondicí, dirigováním a dalšími obdobnými činnostmi.
Za druhé v době jeho života se mělo za to, že autorovou nepsanou povinností bylo nechat na svoje náklady vyrobit notové provozovací materiály, což byla záležitost pracná a drahá. Dlužno připomenout, že tištění not bylo něco jiného než systém knihtisku vynalezený Guttenbergem v rozsahu 32 písmen abecedy, které se mechanicky vysázely do podoby slov a vět. Noty se musely jedna po druhé vyrývat do zinkových desek na notovou osnovu. I z těchto důvodů se ještě dnes setkáme především u partů jednotlivých nástrojů s ručním přepisem, který pořídil notograf. Jednoduše řečeno, sehnat hudebního nakladatele, ochotného investovat na svoje náklady do vydání kupříkladu operního díla, bylo terno. Smetana takové štěstí třeba na rozdíl od Antonína Dvořáka neměl a náklady na vyhotovení provozovacích notových materiálů si nesl sám.
Za třetí je obtížné přepočítávat tehdejší rakousko – uherskou měnu, kterou byly zlaté (lidově zlatky a „levnější“ tolary jako zlomek zlatých), do dnešní doby, a to i ve vztahu k jejich kupní síle na straně jedné a na straně druhé v relaci k ceně spotřebního koše té doby. Přesto je možné se o to pokusit, avšak s určitou dávkou přibližnosti a v jisté míře i s nadsázkou.
Aby bylo možné spočítat „váhu“ jedné zlatky, je nejlepší se opřít o reálii tehdejší doby, v našem případě pak o lidovou píseň „Já do lesa nepojedu… kdyby na mne hajný přišel, on by mi vzal sekeru. Sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar… V dnešních cenách stojí ručně ukovaná sekera cirka 1000,- Kč a můžeme tedy odvážně dovodit, že jeden zlatý měl v době Bedřicha Smetany kupní sílu dnešních 500,-Kč. A z tohoto přeci jenom trochu plovoucího výpočtu lze pokračovat dále, právě směrem ke spotřebnímu koši. Tak tedy jeden kilogram másla stál v té době jeden zlatý (500,-Kč), 1 kilogram mouky 0,21 zlatého (105,-Kč), láhev vína 0,40 zlatého (180,-Kč), ale ušité kalhoty 6,5 zlatého, tedy cirka 3250,-Kč. Mzda úředníka činila 600 zlatých ročně, což jest 300 000,-Kč za rok, 25 000,-Kč měsíčně, mzda dělníka 100 zlatých za rok, tedy 50 000,-Kč, za měsíc pak 4 170,-Kč. Pokud Kecal nabízel Jeníkovi v opeře Prodaná nevěsta za odstoupení Mařenky 300 zlatých, šlo o slušnou částku, a to i v dnešní době. Otázkou zůstává, zdali Sabina, autor libreta, přeci jenom v tomto punktu nepřestřelil.
Ale zpátky k Bedřichu Smetanovi. V období od roku 1874 do roku 1884, kdy zemřel, je možno asi nejlépe vysledovat jeho příjmy, jež se výhradně sestávaly z autorských odměn. V roce 1874 ho totiž postihla již úplná hluchota, takže nemohl ani dirigovat, ani dávat hodiny svým žákům, či si jinak přivydělávat. Staročeské divadelní družstvo se však v tomto roce naštěstí usneslo, že bude Smetanovi vyplácet 1 200 zlatých ročně. Nebylo to však zadarmo, v předmětné smlouvě bylo totiž taktéž stanoveno, že za tento obnos přenechá Smetana družstvu bezplatně práva na provozování oper, které do té doby Smetana složil, a to Braniborů v Čechách, Prodané nevěsty, Dalibora a Dvou vdov, avšak bez tantiém. Bedřich Smetana tak dostával dvojnásobek mzdy úředníka, v přepočtu ročně 600 000,-Kč, měsíčně 50 000,-Kč. Je-li to dost, nebo málo, těžko říci. Jisté však je, že Bedřich Smetana netrpěl vyloženě chudobou.
Uvedení dalších Smetanových oper ve vztahu k uvedené smlouvě však přineslo mnoho výkladových sporů. Smetana si pochopitelně představoval, že jeho další opery budou honorovány zvlášť, družstvo však tento pohled, respektive požadavek, po určitou dobu ne zcela reflektovalo. O platby autorských odměn za provozování dalších oper mimo uvedené čtyři tak probíhaly nedůstojné tahanice s různými bezesmluvními důsledky.
Tak kupříkladu za Hubičku platilo družstvo Smetanovi 10 % tantiém, ale Tajemství chtělo zcela zdarma. Nakonec spory, o kterých by se dala napsat celá kniha, skončily tak, že v roce 1881, tři roky před Smetanovou smrtí, byla smlouva pozměněna a Smetana obdržel každý rok 1 500 zlatých ročně s provozovacím právem na šest oper. V přepočtu to tedy bylo 750 000,-Kč za rok, měsíčně 62 500,- Kč. Nejvíce však Smetana „vydělal“ na takzvaných benefičních představeních, kdy určitá část výnosů z prodeje vstupenek připadla skladateli, v jehož prospěch se benefiční představení konalo. Tak kupříkladu třetí benefiční představení Tajemství mu přineslo asi nejvyšší honorář za jedno představení a to 451 zlatých, v přepočtu 225 500,-Kč. Možná je vhodné připomenout, že divácké slávy se vlastně Bedřich Smetana za svého života dočkal především u dvou svých oper, a to u Dvou vdov a Hubičky. Třeba Prodaná nevěsta v době její premiéry nebyla diváky kupodivu přijata s velkým nadšením, o Daliborovi ani nemluvě.
Dlužno podotknout, že za dobu života Bedřicha Smetany ještě neexistoval žádný autorský zákon v současném slova smyslu. První, a to skromné legislativy na toto téma, se monarchie dočkala až v roce 1895 zákonem č. 197 o právu původcovském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým, tedy dávno po Smetanově smrti. Autorskoprávní problematika se tak řešila smluvně bez ochrany slabší strany, tedy umělce, a hlavně bez ochrany jeho tušených výlučných práv i mimo smlouvu.
Málokdo ví, že Bedřich Smetana byl v českých poměrech průkopníkem práv morálních, v dnešním pojmosloví práv osobnostních autorských. V jeho době bylo totiž běžné, že hlavně dirigenti prováděli v jimi dirigovaných opusech změny, jež byly daleko za hranicí úprav marginálních. V dopise jednomu nakladateli třeba Smetana píše: „Prosím tě, odevzdej moje kusy tak, jak jsou se všemi chybami a hroznými disonancemi neprodleně panu Starému beze všech poznámek kritických a též tě prosím, aby ti nenapadlo chtíti něco v tom opravovat! Měl bych snad kusy tyto vydat s poznámkou – Komponovány od Bedřicha Smetany a opraveny tebou, pod tvým jménem? Přikomponování a jiné závěrky na efekt si zapovídám!“
Bedřich Smetana se tak bohužel nedočkal zbrusu nového autorského zákona (zákon č. 218 o původcovském právu k dílům literárním, uměleckým a fotografickým), který obsahoval též povinnost dodržovat práva autorská osobnostní (morální) a jenž byl přijat v rámci mladé Československé republiky již v roce 1926.
