„Pozůstalí se rozhodli, že poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu,“ sdělil z pověření rodiny Filip Wágner.
Zdeněk Mácal pocházel z Brna, narodil se 8. ledna 1936. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a Českou filharmonií. Zlom v jeho životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy emigroval. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř třicet let „ztratil“, protože pro minulý režim byl tabu.
Do vlasti se jako umělec vrátil v roce 1996. Vedle České filharmonie pak obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Když poprvé po 28 letech stanul na Pražském jaru 1996 znovu před dirigentským pultíkem v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací.
Šéfdirigentem nejprestižnějšího českého tělesa se stal v roce 2003, v září 2007 se nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, v České filharmonii se „často cítil spíše jako host než jako šéf“. „Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí,“ konstatoval.
V zahraničí působil v Nizozemsku, Švýcarsku a v Německu, a od roku 1982 především v USA. Deset let byl šéfem Milwaukee Orchestra a v letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup symfoniků v New Jersey. Spolupracoval se spoustou špičkových orchestrů čtyř světadílů, s předními operními domy. Podílel se na realizaci nesčetných zvukových záznamů, mimo jiné nahrál kompletní Dvořákovy symfonie. V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, prosazoval českou hudbu.
Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož byl obdivovatelem. Proto také přijal čestnou funkci prezidenta Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj.
„Jako dirigent zanechal stopu jak u českých orchestrů, tak především v zahraničí, kde většinu svého profesního života působil. Po roce 2000 se ale vrátil jako šéfdirigent k České filharmonii, také s ní natočil řadu nahrávek. Neměl jsem to štěstí s ním pracovat, poznali jsme se, až když odešel z filharmonie, ale setkání s ním vždy byla velmi příjemná. Je to pro českou hudbu pochopitelně ztráta, ale všechno, co Mácal vykonal a co je zachyceno na nahrávkách, tady s námi zůstane,“ uvedl generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Klavírní virtuos Ivo Kahánek oceňuje to, že si Mácal, světoběžník a velký dirigent, i po letech v zahraničí dokázal zachovat bezprostřednost a humor. „Při mém debutu s Českou filharmonií mi nedal sebemenší možnost utopit se v trémě a s šarmem sobě vlastním učinil z tohoto koncertu jeden z mých životních zážitků. Vzpomínám na něho s velkou úctou jako na charismatického dirigenta, vtipného společníka a jednoho z posledních mužů, kteří dovedli nosit klobouk,“ uvedl.
Mácalův profesní život byl mnohokrát spojený s festivalem Pražské jaro. „Jeho první vystoupení se uskutečnilo roku 1966, tedy bezprostředně po jeho vítězství na slavné dirigentské soutěži v Besançonu, závěrečný koncert Pražského jara 2012 byl jeho posledním festivalovým vystoupením. Byl smělou, charismatickou osobností, bez obav aspiroval k nejvyšším uměleckým výzvám. Nezapomenutelné bylo jeho provedení monumentálních Písní z Gurre Arnolda Schönberga na festivalu v roce 2006,“ vzpomínal ředitel Pražského jara Pavel Trojan.
Zpráva o Mácalově skonu zasáhla členy Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, se kterým dirigent obnovil spolupráci po svém návratu do vlasti v roce 1996. „Měl k FOK velmi blízko, v určitém období se dokonce měl stát šéfdirigentem orchestru. S FOK také plánoval v roce 2016 svá poslední veřejná vystoupení, k nimž už bohužel nakonec nedošlo,“ podotkl Daniel Sobotka, ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
