Životní opona nad divadelní cestou tohoto umělce se otevřela v Praze předposlední den roku 1933. Svůj taneční letopis započal v baletní přípravce Národního divadla, kde v té době působili mimo jiných osobností baletu i Jelizaveta Nikolská a Joe Jenčík. Baletní preciznost primabaleríny Nikolské, nositelky ruské školy, a naproti tomu moderní pojetí tance a jeho výrazového projevu u Jenčíka nepochybně ovlivnily pohybový a taneční talent mladého Jaromíra.
V dobách studií na pražském gymnáziu směřoval svoji koncentraci na učitelskou dráhu v oborech českého jazyka a zeměpisu. Avšak láska k divadlu, a především k baletnímu umění, které stále zdokonaloval při četných hodinách u věhlasných tanečníků, byla tak silná a podmanivá, že se rozhodl pro osudový krok jít ve šlépějích Terpsichory.
Ve svých devatenácti letech nastoupil Jaromír Pokorný první angažmá v Městském divadle v Ústí nad Labem (dnes Severočeské divadlo opery a baletu) a v letech 1959–1965 byl sólistou v Městském divadle v Kladně, jehož taneční soubor působil kromě svých představení také v operách a operetách. V šedesátých letech minulého století měl angažmá sólisty v německých divadlech: v letech 1965–1968 v Theater der Altmark ve Stendalu a v letech 1968–1971 v Mittelsächsisches Theater v Döbeln. Od roku 1971 působil jako šéf baletu a choreograf v Carl Maria von Weber Theater v Bernburgu. Po ukončení své umělecké kariéry v Německu v r. 1979, kde získal Cenu za přínos baletního umění pro divadlo v Bernburgu, se vrátil do Prahy a působil v instituci Pražského kulturního střediska v Obecním domě, zabývajících se uměleckou, především múzickou produkcí.
Jako tanečník širokého interpretačního záběru vytvořil řadu rolí i v dílech moderního či současného repertoáru. Nabyté zkušenosti zúročil např. v titulní roli baletu Till Eulenspiegel (1972), k němuž vytvořil choreografii. Celkem inscenoval třináct baletů a spolupracoval na uvedení operních a operetních titulů. V jeho inscenačním portfoliu jsou i pohádky jako např. Princezna se zlatou hvězdou (1976) nebo Příběh o Cibuláčkovi s hudbou Georga Katzera (1977). Ke své domovině se obrátil uvedením např. České svity Antonína Dvořáka a Viktorky Zbyňka Vostřáka v r. 1977. Jaromír Pokorný byl ceněn za propagování českého umění v zahraničí.
Ač žil a tvořil v době tísnivého sevření kultury ideologickými dogmaty sovětské hegemonie, v baletní interpretaci se mohl opřít o autoritu ruské a české baletní školy. Jeho smysl pro preciznost a čistotu tanečního výkonu a láska k baletnímu umění vůbec se dočkaly s jistou nadsázkou genetického zúročení ve dvou cenách Thálie pro jeho syna Jiřího, v současné době šéfa Baletu DJKT, v angažmá vnuka Kristiána ve Vídeňské státní opeře a v nadějném studiu mladšího vnuka Valentýna na pražské konzervatoři.
Jaromír Pokorný zemřel na Dušičky, 2. listopadu 2021 v Plzni. Jméno Pokorný ale zřetelně nabývá znaků rodové dynastie.
