
Poslední rozhovor z ledna 2024 s Eugenem Indjicem si můžete přečíst zde.
Eugen Indjic se narodil 11. března 1947 v Bělehradě. Jeho otec byl generál srbské armády. S matkou, ruskou amatérskou klavíristkou, emigroval ve čtyřech letech do USA, kde se v osmi letech začal učit hře na klavír poté, co slyšel nahrávku Chopinových skladeb. Touha zvládnout je zvládnout jej přivedla k výuce klavíru u gruzínské klavíristky Liubov Stephaniové.
Poprvé vystoupil v devíti letech. Po dvou letech studia představila Liubov Stephaniová mladého Indjice ruskému klavíristovi Alexandru Borovskému, který byl Prokofjevovým spolužákem. Borovský jej vyučoval následujících pět let na Bostonské univerzitě.
Již v jedenácti letech vystoupil v televizi NBC s Lisztovu La Campanellou a Uherskou rapsodii č. 13 a ve dvanácti letech pořídil svou první nahrávku pro společnost RCA Victor Beethovenovy Variace na Diabelliho valčík na Rachmaninovův klavír. Ve 13 letech provedl Lisztův Klavírní koncert č.1 Es dur a o rok později Brahmsův Klavírní koncert č. 2 s Washingtonským národním symfonickým orchestrem.
V letech 1961–1969 vystupoval Eugen Indjic na pozvání Arthura Fiedlera mnohokrát s Boston Pops Orchestra. Jeho první koncertní turné (čítající 13 koncertů) se uskutečnilo v Dánsku (1963) společně s Alexandrem Borovským. „Chopina hraje jako Polák, Debussyho jako Francouz a Prokofjeva jako ruský mistr,“ napsal tehdy kodaňský Politiken.
Po ukončení studia na Phillips Academy Andover v roce 1965 ho Erich Leinsdorf pozval, aby s Bostonským symfonickým orchestrem zahrál Brahmsův Klavírní koncert č. 2, a stal se tak nejmladším sólistou, který kdy s tímto orchestrem vystoupil.
Na Harvardu univerzitě studoval hudební vědu a skladbu u Laurence D. Bermana a Leona Kirchnera, v roce 1969 absolvoval s vyznamenáním. Leonard Bernstein ho kvalifikoval jako „mimořádného klavíristu a hudebníka“ a Emil Gilels ho označil za „jedinečného a inspirativního umělce“. Během studií na Harvardu navštěvoval také soukromé hodiny na Juilliard School u Mieczysława Munze. V Paříži studoval skladbu u Nadii Boulangerové, v roce 1972 se oženil s Odile Rabaudovou a definitivně se usadil ve Francii.
Indjic byl laureátem tří mezinárodních soutěží – ve Varšavě (1970), Leedsu (1972) a Rubinsteinově Tel Avivu (1974), vystupoval s předními orchestry Spojených států, Evropy a Asie, mimo jiné pod vedením dirigentů jako Leonard Bernstein, Vladimir Fedosejev, Valerij Gergijev, Eugen Jochum, Rafael Kubelík, Erich Leinsdorf, Kurt Sanderling, Giuseppe Sinopoli, Georg Solti, Edo de Waart a David Zinman.
V roce 2010 byl jmenován rezidenčním umělcem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.
Eugen Indjic zemřel 28. února 2024 ve Francii, kdy podlehl vleklé autoimunitní nemoci, která jej upoutala na lůžko.