Netopýr je první z celkem devíti inscenací rovnoměrně rozložených mezi čtyři soubory Divadla J. K. Tyla, vysílaných v rámci projektu První řada u Vás doma za poplatek 150 Kč na rozdíl od loňských podzimních a letošních lednových streamů a online přenosů DJKT, které byly na YouTube kanálu či webových stránkách divadla k dispozici zdarma. Zájemci o zpoplatněné záznamy projektu První řada u Vás doma uvidí premiérované inscenace i oblíbené repertoárové kusy. Kromě Netopýra se mimo jiné chystá uvedení záznamu nové inscenace opery Leoše Janáčka Věc Makropulos, Smetanova Prodaná nevěsta či balet Zkrocení zlé ženy. Záznamy natáčí a zpracovává pro DJKT Fakulta umění a designu Ladislav Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a videoportál Dramox.
Netopýr, vrcholné dílo „zlatého operetního věku“ o vtipu, humoru, lehkomyslnosti a také o tom, jak se nevyplácejí šprýmy na úkor jiných, se objevuje na plzeňské scéně pravidelně. Poprvé byl v Plzni uveden v prosinci 1879, pět let po vídeňské premiéře. V první polovině dvacátého století se tento titul vracel na plzeňské jeviště ve velmi krátkých intervalech – 1902, 1905, 1908, 1910, 1914, 1924, 1925, 1931, 1934, 1938, 1942 a v poválečné době byl v západočeské metropoli premiérován v letech 1958, 1962, 1980,1991 a naposledy 26. února 2011 na scéně Velkého divadla. Tehdy jej uvedl soubor muzikálu, který měl v té době ještě ve své gesci i uvádění operetních titulů. Není to tedy tak dávno, kdy mělo Netopýra DJKT na svém repertoáru. Ale nynější brzký návrat tohoto díla není nelogický ani nadbytečný. Inscenace režiséra Petra Novotného z roku 2011 totiž nebyla plnohodnotnou Straussovou operetou. Měla tehdy pozměněný děj s výrazně deformujícími škrty. Zásadním způsobem byla zkrácena takřka všechna hudební čísla sólová i ansámblová tak, aby vyšla vstříc možnostem muzikálových pěvců, kteří byli v alternaci s operními sólisty obsazeni do všech rolí.
Produkce, uváděná nyní operním souborem DJKT ve spolupráci s Hudebním divadlem v Karlíně, je návratem ke Straussovu originálu s důsledně operním obsazením. Martin Otava přivádí na scénu klasicky pojatou výpravnou inscenaci, nesnaží se o násilné aktualizace či přesuny do jiných časových období. Postavám zachovává charaktery i vztahy a dílu jeho žádoucí komediální a dobový ráz. Pěvce vede k někdy nadbytečně exaltovanému, ale přesvědčivému hereckému projevu s dobře načasovanými gagy.
Nápadité je zařazení Straussových tanců do plesové scény u prince Orlovského a Offenbachova kankánu z operety Pařížský život. Dramaturgie (Zbyněk Brabec) také potěšila představitelku Adéliny sestry Idy, když přenechala Idě Adélin plesový přípitek. Ne právě přesvědčivě působí přechod z 2. na 3. dějství. Je zrušena pauza a čas nutný pro přestavbu jeviště je vyplněn připsanou komediální scénou, v níž hlavní představitelé procházejí postupně hledištěm a hledají za orchestrálního doprovodu cestu z plesového sálu do věznice. Alespoň krátká přestávka pro vydechnutí publika i pěvců by byla přece jen vhodnější.
Netopýra nově nastudoval šéf opery dirigent Jiří Petrdlík, který se účastnil i hudební přípravy při zmiňované inscenaci Petra Novotného. Orchestr podal pod jeho taktovkou vyrovnaný výkon na kvalitní technické úrovni, provedení by ovšem celkově prospěla větší lehkost a dotažení fines, takto působila hudba příliš „nestraussovsky“.
Nedílnou součástí hereckých akcí je choreografie Martina Šintáka. Je nápaditá, decentní ve výstupech pěvců i drobných tanečcích a působivá ve velkých baletních scénách, citlivě reaguje na hudbu a dává celku jednotící charakter. Přidaný valčík Povídky z Vídeňského lesa (sólo Vojtěch Jansa a Abigail Baker) má ladnost i eleganci (škoda, že v hudební složce není patrná) a začlenění Eisensteina do choreografie kankánu dodalo celému výstupu dojem spontánnosti a přirozenosti.
Netopýr se odehrává na prostorné a členité scéně Lukáše Kuchinky, která vytváří prostředí jak snad až příliš luxusního Eisensteinova salónu, tak i princova zahradního sálu a věznice. Prostor doplňují vhodně volené rekvizity a části nábytku. Výpravné kostýmy Dany Haklové charakterizují postavy odpovídajícím způsobem; diskutabilní je však zdobný, leč zbytečně pochmurný oblek a knírek Prince Orlovského, a také uvěřitelnost záměny dr. Blinda s Eisensteinem, protože nedostatečně zakuklený Amir Khan má na rozdíl od Jiřího Kubíka vousy. Atmosféru dění na scéně zdařile navozuje a dokresluje světelný design Antonína Pflegera.
Pěvci podali vesměs kvalitní výkony na odpovídající úrovni. Pro Ivanu Veberovou byla Rosalinda první operetní rolí a zaslouží si za její pěvecké a herecké ztvárnění velké uznání. Zpívala plným hlasem se všemi zvládnutými výškami a své postavě propůjčila sympatickou roztěkanost, ale i noblesu.
Smysl pro specifika operetního žánru potvrdila temperamentní Radka Sehnoutková v roli Adély. Svým lyrickým sopránem obsáhla všechny koloratury a dala díky svému hereckému talentu podnikavé komorné potřebnou jiskru a šarm.
Gabriela von Eisenstein ztělesnil mladý člen plzeňské opery Amir Khan. Hlasově dobře disponovaný tenorista příjemně překvapil i svým hereckým projevem.
Jan Hnyk jako ředitel věznice Frank dobře uplatnil svůj nosný, zvučný bas, zaujal komediálním talentem a zcela přirozeným vyzrálým herectvím.
Tomáš Kořínek jako učitel zpěvu Alfréd, zcela pohlcený světem opery, zpívá různé árie jednu za druhou – i Lehára a Pucciniho! – a zdařile je kombinuje s prózou, aniž by sklouzl k přehnané parodii.
Notáře dr. Falkeho ztvárnil zdařile Jakub Hliněnský.
Koktavému advokátu dr. Blindovi dal správně vyváženou míru komiky Jiří Kubík.
Jana Foff Tetourová se stala nečekaně upjatým a odtažitým princem Orlovským, žádné veselí, humor nebo poťouchlé spiklenectví v očekávání skandálu a zábavy. V bezprostřednosti operetního veselí působila poněkud nepatřičně.
V roli Idy na sebe příznivě upozornila po pěvecké i herecké stránce Petra Šintáková.
A Jan Ježek jako vězeňský sluha Frosch ztvárnil svůj výstup s nadhledem a osvobozujícím humorem.
Co však jsou platné veškeré pěvecké a herecké kvality, když v převážné části děje nebylo rozumět textu v hudebních číslech a místy byla hůře srozumitelná i próza. To se týká všech sólistů i sboru, který jinak velmi dobře nastudoval Jakub Zicha. V tomto ohledu by bylo třeba na inscenaci ještě dále pracovat.
Operetní žánr nemá v současnosti v našich končinách právě na růžích ustláno a nebývá do repertoáru operních souborů zařazován příliš často. Přitom je divácky oblíbený a operetní inscenace se těší trvalému zájmu publika. Až se budou moci znovu otevřít brány divadel, jistě tedy nebude mít tento po inscenační stránce zdařilý a pěvecky kvalitně obsazený Netopýr nouzi o publikum. V Plzni ani v Praze.
