JUDr. Pavel Eckstein (narozen 27. dubna 1911 v Opavě, zemřel 20. července 2000 v Třebotově) byl muzikolog, hudební kritik, dramaturg a organizátor. Vystudoval opavské gymnázium, krátce zkoušel studovat ve Vídni, pak rok asistoval (bezplatně) režii v opavském divadle a nakonec odešel do Prahy, kde absolvoval právnickou fakultu. Větší část války strávil v lodžském ghettu (1941–1945). Po válce pracoval jako úředník a od roku 1948 do roku 1952 působil jako tajemník Mezinárodního festivalu Pražské jaro. Pracoval v Syndikátu československých skladatelů a ve Svazu československých skladatelů. Byl členem redakce Hudebních rozhledů a založil a vedl časopis Hudební zprávy z Prahy. Pracoval jako dramaturg pro různé instituce (Národní divadlo, Státní opera Praha). Byl rovněž autorem několika rozhlasových pořadů a členem vedení České hudební rady. Přátelil se s představiteli mnoha světových operních domů a pravidelně navštěvoval zahraniční hudební festivaly. Pojilo jej přátelství s mnoha hudebními „celebritami“ (Rafael Kubelík, Erich Kleiber, David Oistrach, Wolfgang Wagner, Svjatoslav Richter a další).
Kniha Životní náhody Dr. Pavla Ecksteina vyšla v roce 2002, vydal ji pražský Radioservis. Publikace obsahuje Ecksteinovy rozhlasové vzpomínky, jak je zaznamenala a zredigovala redaktorka Jana Vašatová – vytvořili spolu na stanici Vltava patnáctidílný cyklus. Podle Vašatové je doktor Pavel Eckstein „chodící kronika a operní encyklopedie“, „vzdělaný a bystrý člověk, jehož život – a na rozdíl od mnohých z nás i paměť – obsahuje dvě světové války, německou i ruskou okupaci, poválečná léta i revoluci v roce 1989, a hlavně nepřeberné množství životních zkušeností ze všech možných hudebních koutů světa.“ V knížce nalezneme také obrazovou přílohu z archivu Pavla Ecksteina (převážně černobílé fotografie autora s různými osobnostmi hudebního světa).
Pojďme se teď společně začíst do několika ukázek z knihy inteligentního a vtipného glosátora hudebního dění Pavla Ecksteina…
Požadavky hostujících umělců aneb zadarmo ani kuře…
„Tehdy jsem si ověřil, že velcí pěvci jsou samozřejmě také jen lidé, kteří – jako každý – počítají. Poznal jsem v podstatě dva typy: tím prvním byli velcí pěvci, jimž naše honoráře stačily. Když jsem jim řekl: ‚Tu vaši gáži, kterou na Západě dostáváte, vám platit nemůžeme,‘ odpověděli: ‚Mně to nevadí!‘ V této souvislosti vždycky cituji historickou odpověď velkého francouzského barytona Gabriela Bacquiera, který u nás tehdy v Tylově divadle zpíval Dona Giovanniho. Když jsem mu pověděl, že mu nemůžeme zaplatit, říkal: ‚Ani o tom nemluvte, na vydělávání mám farmu karafiátů na jihu Francie! Já zpívám pro radost, a jestli mi něco dáte, tak mi něco dáte, když mi nedáte nic, budu taky zpívat.‘ Velké sopranistce Gwyneth Jonesové, se kterou jsem se sešel v Bayreuthu, jsem také řekl, že jí nemůžeme platit tu gáži, kterou běžné dostává. Zeptala se jen: ‚Kolik?‘ a já řekl: ‚Polovinu.‘ Natáhla ke mně ruku: ‚Tak si plácněme.‘ Zpívala pak v Národním divadle Fidelia. A ten druhý typ? Říkám to nerad, ale vymohl jsem si přístup k Plácidu Domingovi, kterému jsem ve veronské aréně navrhl, jestli by nezpíval v Praze. […] Tehdy […] mi vykládal, že má za večer osmnáct tisíc marek (dnes má samozřejmě daleko víc). ‚To vám nemůžeme dát, nezlobte se, Mistře.‘ ‚Tak vy se zase nezlobte, když v Praze zpívat nebudu.‘“
Lidské rozměry opery v Itálii
„Lóže v italských divadlech neměly – a v mnohých divadlech ještě ani nemají – abonenty, ale majitele. Lóži si kupujete nebo ji můžete zdědit po tatínkovi, zkrátka vám patří. (Tento systém byl uplatněn také v Metropolitní opeře, kde se takto začalo a pokračuje to dodnes.) První majitelé byli vlastně sponzoři, kteří si koupili lóže. […] Jenomže v Parmě, jak už jsem říkal, si postavili ke každé lóži ještě jednu místnost. A v ní majitelé lóží seděli a jedli, protože Parma je město labužníků. Určitě víte, že z Parmy je parmezán i slavná parmská šunka… Musel existovat určitý rituál, podle něhož se po divadelních chodbách nosily zvláštní uzeniny, ryby a další pochoutky, které diváci pojídali během představení. Nebyli totiž ochotni vyslechnout celou operu, protože některé scény je nezajímaly, a proto uvaděči […] měli za úkol na své polovině lóží hlídat, když se blížila ta či ona známá árie, duet nebo nějaký závažný ansámbl. To pak šli od lóže k lóži, vlastně od pokoje k pokoji – je jich celkem dvacet -, klepali na dveře a volali: ‚Aria, aria, aria!‘ V tu ránu se všichni vyřítili ze svých pokojů do lóží, vyslechli árii nebo duet, pískali nebo tleskali, a pak zase šli dál jíst…“
„Noční pták“ Svjatoslav Richter
„Jednoho dne jsem přiletěl večerním letadlem do Moskvy, ubytoval jsem se v hotelu a volal hned k Richterovým, abych jim ohlásil, že jsem tady a že si něco domluvíme. Nina mi ale sdělila: ‚Svjatoslav není doma, šel na procházku.‘ Tak jsem řekl: ‚No dobře, nehoří, vždyť tady budu ještě pár dnů,‘ a šel jsem klidně spát. V půl třetí zvoní telefon v mém hotelovém pokoji: ‚Tady Svjatoslav, já tě vítám.‘ Odpověděl jsem, že se snad zbláznil. ‚Já jsem teď přišel z procházky a Nina mi řekla, že jsi tady, tak kdy se uvidíme?‘
[Richter] měl na Pražském jaru recitál, pak jsme šli na večeři do hotelu Alcron, což bylo víceméně obvyklé, a v jednu hodinu v noci se mě zeptal: ‚Mohl bych odjet do Rudolfina?‘ Povídám: ‚Co v Rudolfinu?‘ – ‚Já musím cvičit, vždyť já budu mít ještě koncert!‘ Služební auto čekalo přede dveřmi hotelu, s Richterem jsem zasedl, vyburcoval jsem dobrého vrátného Kožnara v Rudolfinu a jel domů spát. Ale Richter tam do pěti nebo do šesti cvičil.“
Jak motivovat dirigenta k nejlepšímu výkonu na zahraničním zájezdu
„Odpoledne měla být repríza Lišky Bystroušky. Přišel jsem tehdy do divadla a zastihl jsem tam úl vzrušených včeliček. Co se děje, to jsem zjistil už u zadního vchodu: pan dirigent Gregor odmítá dirigovat. Nijak blíž jsem se s ním tehdy neznal. A tak jsem šel do suterénu do šatny, kde byl zuřivý Gregor (kdo nevěděl, co je zuřivý Gregor, ten to tam hned poznal), který prohlásil: ‚Tam jsou mikrofony, já o ničem nevím, to snímá rozhlas, já jsem na to neměl zkoušku, já to odmítám dirigovat, já za nic neručím, představení se nekoná!‘ Dovedete si to představit? Odpovědný vedoucí zájezdu, a bylo asi čtvrt hodiny do začátku představení! Začal jsem ho přesvědčovat po dobrém, naše diskuse se stupňovala […] načež ze sebe serval frak. V tom momentě jsem musel vsadit všechno na jednu kartu: svou poměrně malou a slabou rukou jsem mu jednu vrazil a řekl: ‚Tak, a teď půjdete dirigovat!‘ Jak to prý bývá i u hysterických dam, má to ohromné účinky. […] Gregor si vzal frak a šel dirigovat.“
Vášeň Jaroslava Krombohlce
„Měli jsme jednu společnou vášeň: jízdní řády. Krombholc je kupoval po celém světě a krátili jsme si s nimi dlouhé chvíle. Někdy vás totiž volný den zastihne v italském provinčním městě, jako je Regio Emilia, Ferrara nebo Modena, a máte hrozně dlouhou chvíli – muzeum tam je jedno, to máte za dvě hodiny prohlédnuté, to není Řím nebo Neapol. Menší města mají krásná divadla, ohromné publikum, večer všechno v pořádku – ale ten den! Takže jsme si vymysleli hru: obklopili jsme se v hotelovém baru jízdními řády a stanovili jsme si výchozí bod nějaké cesty pokud možno na jihu Itálie s cílovou stanicí v Norsku nebo někde podobně daleko. Každý byl povinen najít to nejlepší spojení a stopovalo se na hodinkách, za jak dlouho se to komu povedlo. Kdo to udělal v kratším čase, ten něco vyhrál – já jsem nealkoholik, tak jsem na tom zase tak moc nevydělal…“
Z velmi zajímavých vzpomínek Pavla Ecksteina, svého času jedné z předních osobností našeho kulturního života, bychom jistě mohli citovat dál a dál, na to už však zde nemáme prostor. Na závěr si tedy vypůjčíme slova Jany Vašatové z předmluvy knihy: „Chcete vědět něco zajímavého o historii i současnosti Bayreuthu, italských operních festivalů nebo o osudech prvních Pražských jar? O Mozartově Salcburku, o nejmladší pěvecké generaci nebo o slavných pěvcích či dirigentech minulosti? Dr. Pavla Ecksteina se už bohužel nezeptáme, ale můžeme si přečíst tuto knížku.“
Za týden na shledanou u dalšího pokračování Zapomenutých knižních pokladů.
(pokračování)
