Il trittico Na Vídeňce
Nákladní kontejnery, barely a příšeří tvoří věrohodnou atmosféru přístavu na Seině. Jsou součástí pracovního prostředí, i obydlím protagonistů. Giorgetta sedí apaticky na židli v horní části scény, Michele si dole na zemi tajně hraje s dětskou mašinkou, vzpomínkou na mrtvého synka. V průběhu děje, chvíli poté, co si Giorgetta smluví schůzku s milencem Luigim, projede Michele po prázdné setmělé scéně s prázdným dětským kočárkem. Jak narůstá jeho podezření o Giorgettině nevěře, vidí všude kolem sebe své dělníky, kteří se mu bezhlesně posmívají, a pak s jediným hlasitým výbuchem smíchu zmizí. Tragédie je nevyhnutelná. Ještě jeden poklad schovával Michele v kapse svého pláště, kterým kdysi chránil celou rodinu – pár dětských botiček. S těmi botičkami v ruce zůstává nakonec zoufalá Giorgetta sama na scéně, která se s dohrou pozvolna promění v prádelnu klášterního nápravného zařízení.
Takové ženské kláštery, kam se odkládaly padlé dívky, kdysi existovaly, a režim v nich, stejně jako v psychiatrických léčebnách, se sice pokrytecky odvolával na křesťanskou lásku k bližnímu, zacházením s chovanci – pacienty si však nezadal s kárnými tábory. Giorgetta je nyní Angelikou, zavrženou příslušnicí šlechtického rodu, ošetřovatelka – dozorkyně jí ostříhá vlasy a dětské botičky pohrdavě odhodí do kouta. Klášterní chovanky jsou nahnány k praní prádla u řady umyvadel (práce léčí a vychovává). Analogicky k Michelově vidině soků má vidiny i Angelika. Když jí kněžna oznámí falešnou zprávu o smrti jejího dítěte a pyšně odejde, objeví se před Angelikou několik dětí, pozvolna odhodí své svršky a zase zmizí. Angelika v následující scéně přebírá dětské šatičky, v pominutí smyslů si je cpe pod košili a hraje si s představou těhotného břicha. Angeličino setkání s pyšnou příbuznou graduje v tragédii tak, jako v předchozím Plášti dialog Michela a Giorgetty vede ke konfliktu Michela a Luigiho. První dvě části triptychu byly tedy plynule propojeny, spojovacím motivem byla ztráta dítěte.
Po přestávce přijde komedie, která je vlastně tragédií obrácenou naruby. Stává se, že režisér má výchozí nápad, nedokáže jej však důsledně sledovat a dotáhnout myšlenku do konce. Damianovi Michielettovi se to výtečně podařilo. Motiv dítěte – v prvním případě mrtvého, v druhém zdánlivě mrtvého – je tu opět, jako motiv dítěte nenarozeného. Lauretta pyšně ukazuje Rinucciovi snímky z ultrazvuku, Rinuccio si v pozadí hraje s dětskou mašinkou, a dětské botičky smíří nakonec Schicchiho s výběrem dceřina ženicha a s rolí budoucího dědečka. Koneckonců je teď bohatý, z dědictví Buosa Donatiho přiřkl sám sobě to nejhodnotnější, nebožtíkovi příbuzní ostrouhali a elegantním přesunem a zaklapnutím stěn Buosova příbytku (scéna Paolo Fantin) jsou najednou na jevišti původní kontejnery – a příbuzní jako v kleci své vlastní chamtivosti zavření v nich.
Všechny tři aktovky jsou inscenovány naprosto adekvátně k tomu, o čem pojednávají, jako trojí pohled na vztahy mezi lidmi (muž, žena, dítě, příbuzní) a na vztah k majetku (v Plášti je to výdělek najatých dělníků a Giorgetta je „majetkem“ Michelovým, v Sestře Angelice i Giannimi Schicchim jde o dědictví).
+++
===
Jednotící myšlenka byla srozumitelná, měla smysl, v zásadě zachovala dějiště všech tří příběhů tak, jak je autoři zamýšleli, a přitom vytvořila obrázek nijak vzdálený dnešku. Hlavním interpretům poskytla inscenace možnost předvést kontrastní stránky svého umění. Patricia Racette jako Giorgetta ukázala rozpor mezi zlhostejněním k vlastnímu muži a výbuchem vášně k Luigimu, a jako Angelika drásavou, se šílenstvím hraničící vazbu na ukradené dítě (je výtečná herečka, škoda jen značného tremola ve vysokých polohách); Roberto Frontali v Plášti navenek obhroublého, uvnitř bolestně raněného Michela, a ve třetí aktovce mazaného Schicchiho; Marie-Nicole Lemieux jako kněžna v Sestře Angelice bezcitnou, neproniknutelnou ochránkyni rodové „cti“, a v Gianni Schicchim projevila jako Buosova robustní sestřenice Zita neodolatelný komediální talent. Ve více rolích se předvedl také Paolo Fanale, na představení 15. října dokonce ve třech, když v Plášti kromě role jednoho z milenců zaskočil za onemocnělého Andrewa Owense také jako pouliční zpěvák. Ve Schicchim ztělesnil Rinuccia. Ekaterina Sadovnikova, v Sestře Angelice sestra Genovieffa, byla také rozkošná, křehká Lauretta.
Produkci měl původně dirigovat Kirill Petrenko, který pro nemoc krátce před premiérou odstoupil. Nastudování převzal Rani Calderon a se zpěváky i Rozhlasovým symfonickým orchestrem ORF si výtečně sedli. Po příjezdu do Vídně se dirigent svěřil, že Pucciniho Triptych je patří k jeho láskám: „Má téměř klasickou formu, první část je jako první věta symfonie, druhá je lyrická a třetí tvoří scherzo a finále současně.“ Tak také hudební složku večera vystavěl.
Tedy po všech stránkách zdařilá inscenace (koprodukce Divadla na Vídeňce a Královského divadla v Kodani), kterou by rozhodně stálo za to udržet delší dobu. Staggionový systém sice dovoluje volbu ideálního obsazení, ale tak silná mezinárodnost, jaká se sešla zde, se bohužel po šesti představeních zase rozejde. Zachová se však režijní koncept a podobně, jako tomu bylo před nedávnem v případě Poulencových Dialogů karmelitek, může se inscenace obnovit. Produkce Il trittico by si to rozhodně zasloužila.
+++
===
Hodnocení autorky recenze: 95 %
Giacomo Puccini:
Il trittico
Dirigent: Rani Calderon
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla Teti
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Erwin Ortner
Sbormistr dětského sboru: Elisabeth Ziegler
ORF Radio-Symphonieorchester Wien
Arnold Schoenberg Chor
Gumpoldskirchner Spatzen
(koprodukce Theater an der Wien Vídeň – Det Kongelige Teater Kodaň)
Premiéra 10.října 2012 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 15.10.2012)
Il tabarro
Giorgetta – Patricia Racette
Luigi – Maxim Aksenov
Michele – Roberto Frontali
La Frugola – Stella Grigorian
Il Talpa – Maurizio Lo Piccolo
Il Tinca – Jürgen Sacher
Amante – Ekaterina Sadovnikova
Amante – Paolo Fanale
Un venditore di canzonette – Paolo Fanale
Suor Angelica
Suor Angelica – Patricia Racette
La Zia Principessa – Marie-Nicole Lemieux
La Badessa – Stella Grigorian
La Suora Zelatrice – Ann-Beth Solvang
La Maestra delle Novizie – Celia Sotomayor
Suor Genovieffa – Ekaterina Sadovnikova
Suora Infermiera – Gaia Petrone
Prima Cercatrice – Carola Glaser
Seconda Cercatrice – Milena Arsovska
La novizia / Suor Osmina – Lilja Gudmundsdottir
La prima conversa / Suor Dolcina – Frederikke Kampmann
La seconda conversa – Johanna Krokovay
Gianni Schicchi
Gianni Schicchi – Roberto Frontali
Lauretta – Ekaterina Sadovnikova
Zita – Marie-Nicole Lemieux
Rinuccio – Paolo Fanale
Gherardo – Jürgen Sacher
Nella – Carola Glaser
Gherardino – Leonid Sushon
Betto – Biagio Pizzuti
Simone – Maurizio Lo Piccolo
Marco – Andrea Porta
La Ciesca – Stella Grigorian
Maestro Spinelloccio – Rupert Bergmann
Amantio di Nicolao – Dario Giorgele
Pinellino – Maciej Idziorek
Guccio – Ben Connor
Foto Werner Kmetitsch
