Opera Don Carlos, která měla premiéru v roce 1867 v Paříži, je dokonalým naplněním definice toho, co do dějin hudby vešlo ve známost jako grand opera. Pětiaktový monument, který je zároveň politickým dramatem, ideologickým manifestem, grandiózním spektáklem, příběhem lásky i meditací nad smrtí a posmrtným životem, neměl snadný zrod. V době dokončení, už v roce 1866, bylo jasné, že je opera příliš dlouhá – opera bezpodmínečně musela skončit do půlnoci. Důvod byl prostý: Jedině tak mohli diváci stihnout poslední vlaky na pařížská předměstí. Verdi proto provedl několik škrtů, premiéra mohla proběhnout, platící diváci se stihli vrátit domů.
Škrtalo se ale nadále, navzdory Verdiho přání. Italská verze díla, paradoxně s premiérou v Londýně, odstranila celé první jednání, zkrátila balet ve třetím a z opery zmizely další části a árie. Podoba díla se proměňovala v závislosti na místě inscenace, scény mizely a zase se vracely, postavy měnily jména. Na prknech operních domů se v průběhu následujících desetiletí zabydlela čtyřaktová italská verze známá pod názvem Don Carlo. K původní francouzské verzi se začaly operní soubory vracet až s koncem dvacátého a začátkem jedenadvacátého století. Newyorský operní dům si musel počkat až na rok 2022.
Za to, že se inscenační praxe dávající přednost italské verzi změnila, může dirigent Yannick Nézet-Séguin. „O tom, že bych rád přinesl do Metropolitní verze francouzský originál, jsem mluvil od chvíle, co jsem zde před více než deseti lety dirigoval italskou verzi. Opera byla napsána ve francouzštině a je to jasně poznat z toho, jak se slova vážou na tóny a melodie,“ uvedl. A režisér nové inscenace David McVicar přitakává. „Psaní ve francouzštině změnilo způsob, jakým Verdi pracoval. Když se pouštíte do francouzské verze, vrháte se do originální koncepce díla jako francouzské velké opery. A to je úplně jiné monstrum než italská opera.“
Libreto opery se zakládá na hře Friedricha Schillera a zavádí diváky do Španělska 16. století, které úpí pod teokratickou vládou inkvizice, na královský dvůr Filipa II. Do centra dění staví šestici postav a jejich vzájemné vztahy, lásky, touhy, intriky a vzájemné konspirace. Postavy jsou zároveň nositeli určitých idejí, opera se tak pohybuje na dvou rovinách: střetu obyčejných smrtelníků a střetu filozofických principů. Nosným je poté střet liberálního uvažování s tyranií a církevními dogmaty.
V hlavních rolích se představí bulharská hvězda Sonya Yoncheva jako Élisabeth de Valois, Eric Owens jako Filip II., John Relyea coby Vrchní inkvizitor, Etienne Dupuis jako Rodrigo, Jamie Barton v roli Eboli a v titulní úloze září Matthew Polenzani. „Vždycky bylo zřejmé, že Dona Carlose nelze dělat bez šesti naprosto úžasných pěvců. A tohle obsazení není výjimkou,“ pochvaluje si Nézet-Séguin.
Nová McVicarova vize postavy uzavírá postavy do světa bez slunečního svitu, do podzemních katakomb a temných kobek, cílem podle autorů byla snaha přenést na diváka klaustrofobický pocit uvěznění v okovech ideologie symbolizované Filipem II. a všehoschopnou inkvizicí.
Don Carlos je operní klasika, s níž inscenátoři nezacházeli zrovna v rukavičkách. A ani sám Verdi nedokázal pod vnějším tlakem uhájit své dílo ve vší úplnosti. Úcta k autorovi ale nakonec převážila, a tak konečně tento monument i mezi velkými operami 19. století vstoupí i na prkna newyorské Metropolitní opery. Kinopřenos se uskuteční v sobotu 26. března 2022.
