Večer otevřela dohoda, že tleskat se nebude po každém výstupu a každé písni, ale až na závěr. Mělo to logiku většího soustředění i porozumění. Zasvěceným průvodcem koncertu byla herečka Eliška Balzerová, v českém překladu přednášela zhudebněné básně a texty. Každou píseň přívětivě uvedla, předem jsme znali její poezii a děj. Účinkující seděli na pódiu, tiše přistupovali ke klavíru a svému výstupu. Ten nápad pásma hudby a poezie měl skutečně efekt a tah. Jen bylo občas těžké nepodlehnout spontánnímu projevu chvály a nezatleskat, ale ukáznili jsme se všichni.
Široký repertoár od klasicismu W. A. Mozarta a našeho Jana Václava Tomáška – oba zhudebnili básně Goethovy – až po nedávno zemřelého Klementa Slavického dal pestrý vhled do písňového žánru, cenný tím, že se nezpívaly jen kousky písňových bardů, slyšeli jsme i písně vzácně uváděné. Takovým objevem byly třeba Verše psané na vodu Rafaela Kubelíka, variace na japonská pětiverší v překladu Bohumila Mathesia v podání Japonky Nao Higano. Češtinu ovládá dokonale a v japonském náročném cyklu i kimonu byla přitažlivě autentická.
Pomyslné dramaturgické členění večera obstarala lektorka Martina Janková. Její písňový um je pověstný, zpívala Mozartovu Fialku (KV 476), Schumannovu Měsíční noc, op. 39, č. 5, pokaždé okouzlí průzračnou čistotou hlasu, pevným jemným nasazením, precizností, která z písní tvoří vzácné krystaly. Jak pevně lapí a také gesty ztvární atmosféru písně, předvedla v milostné idylce Má holubička Fryderyka Chopina i osobitě živé interpretaci písní Bohuslava Martinů Povedz že mi povedz (H 126), Sen Panny Marie (H 294). Fakt, že s písněmi Janáčkovými je spjata bytostně, ukázala opět v Jindy a nyní (Moravská lidová poezie v písních) i skvostem miniatury Ty ukvalsky kosteličku, který zpívá nedostižně. Svůj um předala svým žákům efektivně, jejich vystoupení měla pěveckou jistotu, osobitost i šarm.
Jakub Borgiel, barytonista z Polska, napověděl písní Franze Schuberta Korouhvička, op. 89, č. 2 a hlavně pak romancí Sergeje Rachmaninova Nezpívej miláčku, op. 4 velmi nadějný pěvecký nástup. Karolína Cingrošová-Žmolíková v písních Klementa Slavického Šohajku s modrýma očima a Studená rosenka zaujala napínavým přednesem i pěveckou jistotou. Švýcarská sopranistka Nicole Wacker dala ve Svitu luny, op. 46 jas svým výškám a nabádavé rozverné písni Nechť hudba zní!, op. 11, č. 2 Benjamina Brittena též hravé koloratury. Eliška Zajícová zpívala v duetu a souznění s Martinou Jankovou První setkání, op. 74, č. 1 Roberta Schumanna a sáhla sólově po oblíbeném Morgen (Zítra), op. 27, č. 4 Richarda Strausse. Janě Vondrů ožily přitažlivě písně z Dětské světničky M. P. Musorgského Brouk i S panenkou s vypravěčskou autenticitou. Sopranistka Eva Blažková plně zaujala soustředěně vroucím podáním milostných písní Antonína Dvořáka z cyklu Cypřiše – Vy vroucí písně spějte a Na horách ticho; její projev umocňuje interpretační jistota zpěvačky nevidomé a také klavírní doprovod frekventantky Jarmily Holcové byl pečlivě pozorný. Znělý, přirozený projev Markéty Šímové, jež zpívala v doprovodu Veroniky Trefilové písně Veselé dievča, Smutný milý a Vysoká veža z Nového špalíčku Bohuslava Martinů, napovídal, že o této moravské sopranistce ještě uslyšíme. Gérard Wyss převzal i doprovodné party českých autorů za onemocnělého Ivo Kahánka.
Byla to přehlídka mladého umění, přehlídka naděje. Rozloučili se zpěvem pospolu, Dvořákovou písní z Moravských dvojzpěvů – V dobrým sme se sešli. V dobrém jsme se i rozešli s vědomím pěvecké kvality a tvořivé angažovanosti pěveckého mládí.
Slavnostní koncert Festivalu Jarmily Novotné
Praha, Sukova síň Rudolfina, 20. září 2019
Martina Janková – soprán
Gérard Wyss – klavír
Eliška Balzerová – recitace
Eva Blažková – soprán
Jakub Borgiel – baryton
Karolína Cingrošová-Žmolíková – soprán
Nao Higano – soprán
Markéta Šímová – soprán
Jana Vondrů – soprán
Nicole Wacker – soprán
Eliška Zajícová – mezzosoprán
Jarmila Holcová – klavír
Veronika Treflová – klavír
