La Scala zrušila dnešní představení Verdiho Simona Boccanegry, ve kterém měl vystupovat také Plácido Domingo. Florencie zase odvolala dvě plánovaná představení Straussovy Die Frau ohne Schatten, která měl dirigovat Zubin Mehta. Turín zrušil Rossiniho Lazebníka sevillského, Bologna ruší premiéru Bizetovy Carmen, plánovanou na tento týden. Už minulý týden obsadili Teatro Comunale v Bologni jeho zaměstnanci, ředitel Marco Tutino dokonce později musel kvůli tomu povolat policii, která evakuovala pracovníky, nedobrovolně uvězněné uvnitř divadla. Důvodem všeho je tzv. Bondyho dekret – opatření italské vlády, které připavuje na privatizaci všechna italská operní divadla, a které mimo jiné předpokládá výrazné snížení platů uměleckých pracovníků.
Italská vláda vydá každý rok na provoz operních domů ve své zemi okolo 260 milionů euro, ovšem zvýšených ještě o dalších 110 milionů euro z rozpočtů krajů, provincií a měst. Tedy celkem 370 milionů z veřejných zdrojů. Nicméně divadla utratí za samotné operní produkce asi jen 2,7 milionu euro ročně. Větší část – zhruba 340 milionů – jde na platy cca 5 600 pracovníků, a také na provozní náklady operních divadel. Opera, která stojí italské daňové poplatníky bezmála 400 milionů euro ročně, odehraje během roku něco kolem 3 000 představení. Z toho vyplývá, že každé představení musí být dotováno v průměru 135 000 euro. Veřejný dluh italských operních divadel přitom stále narůstá. Velké italské operní domy jsou navíc nejméně produktivní na světě. Třeba La Scala uvádí přibližně 100 představení ročně, všechna ostatní významnější operní divadla v Itálii pak asi jen polovinu tohoto počtu.
Vyhláška, nazývaná Bondyho dekret, má za cíl vyvíjet tlak na členy orchestrů, zpěváky a další umělecké zaměstnace, aby se vzdali svých obrovských bonusů, vyplývajících z individuálně sjednávaných pracovních smluv, a aby přijali platy, blížící se průměrné mzdě v Itálii. Tato vyhláška také dočasně blokuje uzavírání nových smluv se zahraničními umělci. O nových angažmá cizích umělců mají rozhodovat komise, které budou pod dohledem vlády. Ta si od tohoto opatření slibuje zastavení dosavadní praxe, kdy ředitelé operních divadel, kteří vykazovali každoročně rostoucí náklady na své zaměstnance, dostávali rok od roku vyšší a vyšší dotace. Na základě této vyhlášky naopak divadla, která dokáží nejvíce snížit mzdové náklady, dostanou větší samostatnost při výběru a najímání umělců. Vyhláška také plošně snižuje platy hráčům orchestrů, členům baletu a sboristům v plném úvazku. Vyhláška minimalizuje i některé doplňkové dávky, které se vyplácely, jako příplatky k pravidelné mzdě členům orchestru za hraní mimo mateřské divadlo na zájezdech. Ve veronské Aréně například existují i bonusy, zvané frakovné, kdy hráči orchestru, vystupující ve vlastním oděvu, dostávají příplatek. Zatím stále platí také tzv. pistolový bonus, který se vyplácí zpěvákům, vystupujícím ve scénách, kde se střílí. Teatro San Carlo v Neapoli má zaveden zase jazykový bonus: Sboristé dostávají peníze navíc, pokud zpívají v jiném jazyce, než v italštině. Nová vyhláška má ovšem na druhou stranu přilepšit členům baletu, kteří by měli odcházet do důchodu už v pětačtyčiceti namísto v dosavadních dvaapadesáti letech.
Dekret je teprve prvním krokem k postupné úplné privatizaci všech italských operních divadel, která bezpochyby povede i v budoucnu k mnoha protestům jejich zaměstnanců.
s využitím zahraničního internetového zpravodajství
