Mohla byste na úvod přiblížit, co vás osobně vedlo k tomu, že jste se rozhodla podílet na projektu, který se věnuje tak citlivému tématu, jako je smrt dítěte a paliativní péče?
Moje cesta začala velmi osobní zkušeností, ztrátou mých dvou synů. U jednoho z nich jsme měli možnost být v kontaktu s paliativní péčí, což situaci hodně ulehčilo a bylo to citlivě a důstojně opečované. U toho prvního ale tato podpora chyběla, a právě ten rozdíl byl pro mě velmi silným poznáním, jak moc paliativní péče může člověku pomoci.
Když jsme se s rodinou začali po té zkušenosti znovu zvedat, cítila jsem potřebu o tom mluvit. Smrt dítěte je téma, kterému se společnost vyhýbá, protože většinou neví, jak se s tím vypořádat. Lidé často nevědí, co říct, a místo podpory přichází izolace. Nejsem zdravotnice ani sociální pracovnice, ale jsem performerka a uvědomila jsem si, že můžu použít svou profesi, abych toto téma otevřela a přiblížila veřejnosti.
Tak vzniklo mé první představení Odloučení, které přímo vycházelo z mé osobní zkušenosti se ztrátou. Bylo to velmi intimní a autentické vyjádření emocí, přestože jsem už v té chvíli měla od celé situace určitý odstup. Nepovažovala jsem to za terapii, ale za záměrnou a promyšlenou uměleckou práci, která měla za cíl sdílet s publikem hluboký prožitek. V inscenaci jsem byla jak režisérkou, tak choreografkou a interpretkou, což s sebou nese různá úskalí. V určité fázi tvorby je téměř nemožné udržet si odstup a nadhled nad vlastním uvažováním, proto jsem k dramaturgické spolupráci přizvala kolegy Jindřišku Křivánkovou, Aleše Čermáka a hudebnici Sáru Vondráškovou, která k inscenaci živě vytvářela hudbu. Právě podpora mých kolegů mi pomohla zachovat potřebný odstup a ujasnit si směřování celého projektu.
Po nějaké době jsem navázala spolupráci se spolkem Tantehorse, konkrétně s Miřenkou Čechovou, která mi nabídla podporu a záštitu jejich platformy. Společně jsme tedy položili základy projektu Děti U, který se měl detailněji věnovat paliativní péči.
Jaká měla být podoba projektu Děti U a jak se nakonec proměnila při samotné realizaci?
Původní nápad na projekt Děti U nebyl vůbec divadelní. Představovala jsem si spíš něco jako procházku či zážitkovou instalaci, kterou by lidé mohli vnímat podobně jako výstavu v galerii. Nechtěla jsem, aby šlo o klasické představení, kde divák sedí a sleduje něco na jevišti. Měla jsem v plánu, a to se nakonec také povedlo, vytvořit multimediální „výstavu“, která přibližuje široké veřejnosti paliativní péči. Chtěla jsem ukázat rozdíl mezi tím, když je paliativní péče dostupná a když chybí. Zároveň jsme do projektu zahrnuli autentické příběhy, jak rodin, které se ocitly v podobné situaci jako já, tak i zkušenosti lékařů, sester a dalších odborníků, kteří se paliativní péči věnují. Projekt se postupně vyvíjel a rostl s týmem, který se k němu připojoval. Výsledkem byla, myslím, citlivě vedená forma zážitkové procházky, která zůstává někde na pomezí tance a performativního umění.
Projekt se poprvé uskutečnil v říjnu 2024 jako zážitková procházka v rozlehlém venkovním prostoru mezi usedlostmi Bulovka a Cibulka, kde divák skutečně vstupoval do role poutníka. Měl možnost vnímat jednotlivé momenty vlastním tempem, zastavit se, vydechnout a nechat vše doznít v přirozeném rytmu. Druhé uvedení proběhlo v květnu 2025 v Paláci Akropolis, kde byl zážitek možná o něco stísněnější, ale zároveň krásně vynikly detaily jednotlivých instalací.
Jak jste účinkující seznámila s tématem paliativní péče a zapojila je do procesu vzniku projektu?
Umělce jsme vybíraly společně s Miřenkou. Většinu z nich jsme už předem znaly. Byli to naši přátelé nebo blízcí kolegové, kterým jsme důvěřovaly a u kterých jsme cítily opravdový zájem o téma. Bylo pro nás zásadní, že do toho šli dobrovolně, z vlastního zájmu – i když to pro ně byla výzva. Zároveň už to byli zkušení umělci, kteří měli za sebou řadu vlastních projektů a dokázali s tématem pracovat zodpovědně a citlivě.
V průběhu příprav se mezi námi postupně vytvořila taková komunita. Společně jsme se scházeli v pravidelných intervalech na setkáních, která jsme nazývali „laboratoře“. Vždy šlo o půldenní intenzivní práci s celou skupinou, která čítala téměř dvě desítky lidí. Každou laboratoř jsme věnovali jinému tématu v rámci dětské paliativy. Veškeré laboratoře hostili lidé z oboru, například paliativní lékařky, sociální pracovnice z hospice, nebo i pozůstalí rodiče. Bylo pro mě důležité, aby účinkující nevycházeli jen z mé zkušenosti, ale aby slyšeli různé perspektivy, aby se vytvořilo živé pole sdílení.
Sama jsem už předtím měla navázané kontakty, třeba s organizací Dlouhá cesta, která se věnuje podpoře rodičů po ztrátě dítěte. Přes ně jsem se pak spojila s konkrétními lidmi, kteří měli zkušenost s paliativní péčí a s doprovázením dítěte s terminální diagnózou.
Formu a podobu jednotlivých zastávek na trase jste vymýšlela vy, nebo jste to nechala na samotných umělcích?
Umělci byli tvůrci svých děl a já spolu s Miřenkou Čechovou a Kristýnou Boháčovou jsme působily jako dramaturgyně a konzultantky v případě potřeby. Umělcům jsme nechaly volnost, jaký formát nebo výrazovou formu pro své „stanoviště“ zvolí. Každý si z těch setkání odnesl něco jiného a podle toho pak tvořil vlastní kreativitou. Třeba Linda Dušková vytvořila audiowalk, kde tematizuje radikální změnu očekávání. Přibližuje situaci, kdy do života vstoupí zlomový moment, jako je vážná nemoc, a všechny životní představy, které jsme si vytvořili, se náhle rozpadají.
Spolupracovali jste s odborníky z různých oborů, od filozofie přes psychologii až po pohybové umění. Jak se vám dařilo tyto světy propojovat?
Řekla bych, že skvěle. Na začátku možná nikdo úplně nevěděl, co má čekat. Bylo to pro všechny trochu nové. Každé setkání jsme otevírali úvodním kolečkem, kde se každý představil a řekl, z jakého pohledu k tématu přichází, co ho zajímá.
U našich hostů z oblasti paliativy byla vždy cítit obrovská empatie. V tom se potkávali s umělci naprosto přirozeně. Navíc pro odborníky z paliativy je vždycky naprosto klíčová komunikace, nikoliv přístup „já vím nejlíp“, ale naopak: dát prostor rodině, pomoct jí se zorientovat, zkompetentnit ji, aby v celém procesu mohla spolurozhodovat. Aby rodiče, případně i širší rodina, rozuměli situaci a cítili, že se stávají aktivní součástí celé situace. Společné sdílení a otevřenost nám pomohly propojit tyto různé pohledy přirozeně.
Byl v rámci programu moment, který vás osobně nejvíce zaujal?
Pro mě byly hodně silné dvě části programu. Jako první to byl audiowalk, který se pak už v Akropoli ve stejné podobě z prostorových důvodů neopakoval. Posloucháte příběh ženy, která vypráví o ztrátě svého dítěte. Jde o velmi intimní výpověď jejích myšlenek, obrazů, představ, které skrze ni proudily v těch nejtěžších chvílích. Zároveň během vyprávění kráčíte krajinou, pozorujete vnější svět, v oknech kolem vás se odehrávají životy dalších lidí a vás napadá, jestli se něco podobného, třeba právě teď, děje tam uvnitř. Chůze se zde jeví jako lék. Je to ve všech směrech ozdravná pouť.
A ten druhý moment?
Tím byla performance Flip the page. Silný zážitek sdíleného čtení, které se odehrávalo na prostorné louce na kopci. Všude byly rozmístěny židle, vždy po dvojicích naproti sobě. Na každé židli divák našel knihu napsanou umělkyní Ran Jiao. V těch knihách se čtenář ocitl v roli osoby spojené s paliativní péčí, mohl být rodičem, který se dozvídá těžkou zprávu, lékařem, který ji musí oznámit, nebo psychologem či kaplanem. Dvojice si sedla naproti sobě a četla si navzájem, což vytvářelo nečekaně intimní prostor pro vzájemné naslouchání. Tento formát byl velmi originální, v českém kontextu myslím i netradiční. Zároveň bych nerada vyzdvihla jen tyto dvě performance, protože i ony pro mě dávaly velký smysl až v návaznosti na ostatní díla, která mě jako divačku připravovala na postupnou emoční katarzi. Z celku jsem měla opravdu radost, vše si sedlo, byl to naplněný zážitek od začátku cesty až do konce.
Jak jste při práci na projektu našla rovnováhu mezi silným, často těžkým tématem a potřebou diváky citlivě a bezpečně provést celým zážitkem?
Tento balanc byl pro mě a celý tvůrčí tým zásadní. Dávali jsme pozor, abychom příliš netlačili na emoce. Například v již zmíněných knihách jsme museli autorku požádat, aby některá místa přepsala, zjemnila, zkrátka aby emoce nepůsobily manipulativně. Ran Jiao ale do textu velmi chytře zařadila jasná pravidla čtení, která divákům pomohla zůstat nohama na zemi a zvládnout to lépe. Velkým přínosem byla také venkovní verze projektu, kde si člověk mezi jednotlivými zastávkami mohl udělat pauzu a vstřebat to, co právě zažil. Příroda kolem totiž celé procházce dodávala tolik potřebné odlehčení, nekonečný prostor pro vlastní myšlenky. Byla to právě cesta, která svou rytmičností dávala divákům čas k nadechnutí, k vstřebání vlastních emočních procesů, které se přirozeně v divákovi spouští při setkání s uměleckým dílem.
V některých svých dřívějších projektech jste sama stála na scéně jako performerka. Tentokrát jste byla spíše v roli dramaturgyně a průvodkyně. Jak jste tuto změnu vnímala?
Pro mě to byla velká úleva a zároveň obrovská zodpovědnost. Cítila jsem úlevu, že už nemusím být na scéně, že nemusím tentokrát dílo vymýšlet, protože i jako performerka jsem většinou autorkou či spoluautorkou inscenací. Zároveň nejsem ten typ člověka, co by chtěl mít absolutní rozhodnutí, ani to neumím. Mám ráda sdílenou práci, dialog, kolektivní tvorbu. Proto jsem měla úzký dialog s Miřenkou a s Kristýnou Boháčovou, se kterými jsme vše společně řešily a taky jsme vše konzultovaly s umělci, aby se cítili v pohodě. Snažily jsme se o ně pečovat, i když to ne vždycky šlo úplně ideálně, protože nebyl prostor na dlouhé zkoušení.
Umělci museli rychle reagovat na specifický prostor, před premiérou měli jen jeden den na plnohodnotnou zkoušku v prostoru. Když něco nefungovalo hned, nebyl čas hledat jiné možnosti. To bylo asi nejtěžší. Komunikovat se všemi lidmi, řídit to množství, to pro mě byl velký tlak.
Vyvolalo představení nějaké silné reakce?
I když bylo dílo určené široké veřejnosti, přitahovalo samozřejmě i ty, kteří podobnou zkušenost mají. Proto jsme na každé procházce měli krizovou interventku. Pouze na jedno uvedení jsme krizovou intervenci nesehnali, tak jsem se nakonec nabídla, že se toho ujmu sama. A skutečně se stalo, že jedna paní měla velmi silné emoce. Všimla jsem si, že je zcela paralyzovaná, zůstala sedět na lavičce i v moment, kdy jsme vyzývali publikum k přesunu za dalším dílem. Sedla jsem si k ní a chvíli jsme si povídaly. V našem rozhovoru pomohl fakt, že jsem sama prošla zkušeností ztráty dítěte, to mezi námi okamžitě navázalo důvěru. Ukázalo se, že před dvaceti lety zažila smrt svého dítěte a teď ji to opět velmi zasáhlo. Pracuje v hospicu a je velmi angažovaná, ale umělecké dílo u ní vyvolalo jiné emoce než každodenní pragmatická práce. Umění totiž otevírá úplně jiný kanál vnímání, to se mi zde opět potvrdilo.
A jaké reakce byly po představení?
Reakce byly velmi hezké, povzbudivé, kladné. Zároveň bylo vidět, že diváci měli k tématu respekt. Většina z nich se s podobným tématem na poli umění nesetkala, někteří se svěřili s tím, že se původně báli přijít, nicméně forma, kterou jsme zvolili, je citlivě vtáhla. Nakonec nám i lidé z řad odborníků říkali, že se nám podařilo uskutečnit citlivý a bezpečný vstup do dětské paliativní péče pro opravdu široké spektrum veřejnosti. To pro nás byla velmi cenná zpětná vazba.
Projekt vznikl v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu. Máte v plánu v něm dál pokračovat? Vrátí se třeba v jiné formě nebo na jiném místě?
Ano, plány na pokračování určitě jsou, i když se zatím vše vyvíjí pomalu. Mojí původní touhou bylo dostat projekt i mimo Prahu, do regionů, odkud sama pocházím. Právě tam vnímám ještě větší potřebu o tématu paliativní péče mluvit. Ráda bych vybrala třeba jen jednu nebo dvě části projektu, které by se daly uvést v komunitních centrech nebo v knihovnách a vytvořit menší setkání s veřejností. Realizace je ale náročnější, hlavně kvůli omezeným financím v regionech, a také proto, že se lidé občas tématu zaleknou.
Zároveň vznikl i audiovizuální výstup, umělec Vladimír Turner vytvořil videoart inspirovaný říjnovou procházkou, který jsme prezentovali v květnu v Akropoli jako svébytné dílo. Ještě vzniká i kratší dokument, kde vystupují samotní umělci a odkrývají své uvažování nad vznikem jednotlivých děl.
Zájem z některých regionů je, teď jen hledáme vhodnou formu a možnosti realizace, nejspíš v příštím roce. Zatím ale chystáme dvě bližší reprízy Děti U: Fragmenty 15. a 16. února 2026. Projekt uvedeme v paláci Akropolis. Věříme, že by si inscenace zasloužila ještě další život.
Pozn. red.: Z premiéry performativní pouti Děti U si můžete přečíst na našem portálu recenzi ZDE. Z uvedení verze Děti U: Fragmenty v paláci Akropolis najdete reflexi ZDE.
