Phasma Dionysiacum Pragense – propojení žánrů, dobových stylů a magického symbolismu
Dnešní projekt se stal nejen splněným snem současného realizačního týmu, zabývajícího se dobovou hudbou, tancem, divadlem a scénografií, ale i zajímavým vhledem přispívajícím do diskuze o současné interpretaci hudebně-divadelní historie.
V krátkosti připomeňme, že původní premiéra, která proběhla 4. února 1617, byla uspořádána na počest císaře Matyáše a jeho ženy Anny a realizována českými stavy pod vedením Viléma Slavaty, nechvalně proslulého hlavního aktéra první pražské defenestrace. Ten tehdejší slavnostní uvedení z větší části financoval a sám, jak bylo v té době obvyklé, v něm i účinkoval (mimochodem jako tanečník).
Jak se současní tvůrci svěřili v programu a jak vyšlo i z prezentace na únorové konferenci, která realizaci projektu odstartovala, myšlenka skutečně autentické rekonstrukce padla s prostorovými možnostmi pro uvedení. Pomineme-li fakt, že odborníci se doposud neshodli na faktické lokalizaci (Vladislavský sál versus Soudní světnice ve Starém královském paláci na Pražském hradě), stejně Správa Pražského hradu realizaci ve svých prostorách nepovolila, a tím se i rozvolnil přístup realizátorů vycházejících z posledních (a vlastních) badatelských závěrů o původní verzi.
Z té se dochovalo jen libreto, jehož autorem byl i patrně tehdejší ideový původce slavnosti, tyrolský šlechtic Giovanni Vincenzo d’Arco. Podle pramenů je pro současnou inscenaci připravil badatel Miloslav Študent. Děj sám o sobě nesleduje žádnou dramatickou zápletku, ale je spíše oslavou či lépe řečeno holdem antických „poetů“ monarchům tehdejší doby, respektive císařovi a císařovně, kterým se „klaní“ i slavní vládcové a vládkyně Evropy, k čemuž jsou vyzývání zástupci bohů, představovanými zpěváky – sólisty (Gloria – Beatriz Lafont, Mercurio – Filip Dámec, Amore – Eliška Ouředníčková).
Hudba se nedochovala vůbec a pro celé představení byla dokomponována v dobovém duchu Miloslavem Študentem a Markem Štrynclem (zakladatel a umělecký vedoucí orchestru Musica Florea a jeden z iniciátorů projektu, pod nímž jsou podepsána též tělesa In Cordis Ensemble a Chorea Historica). Jedná se bezpochyby o zajímavý produkt, který se neomezil pouze na historickou formálnost, ale odvážně využil uchu známých hudebních citací, zřejmě pro přiblížení se dnešnímu diváku.
Původní italský dvorský balet fungoval jako komplexní hudebně-dramatické dílo, které pojímalo do ztvárnění hudebního obsahu jak zpěv, tak především tanec a jedno bez druhého nemohlo být. Zatímco božské poselství a „poetové“ se prezentují zpěvem, pozemští vládcové vzdávají čest tancem.
I v kontextu současnosti se ukázalo, že označení titulu jako „ballo“ (žánr, ze kterého se později vyvinul balet, jak ho známe v dnešním slova smyslu) bylo zcela opodstatněné. I v našem jednadvacátém století to byla právě taneční čísla, která dokázala vzrušit publikum až tak, že vstávalo ze svých sedaček, aby si mohlo v plné kráse vychutnat taneční formace, které vznikaly choreografickým zpracováním tanečních kroků a prostoru v geometrických trasách. Na základě historických popisů dobových tanců a s využitím v tehdejší době všudypřítomného magického symbolismu to tak vytvořila společně s interprety choreografka souboru Chorea Historica Kateřina Klementová. Jí vybrané symbolické obrazce (Nesmrtelná sláva, Koruna slávy, Nejvyšší moc) střídající doložené formace ve tvaru písmen em a á (počáteční litery jmen císařského páru).
Tance v představení označila jako Balletto herojů a heroin, které, věrno popisu pramenů, bylo taktéž tančeno pouze muži a muži v ženských převlecích (v roce 1617 takto tančili přední čeští šlechtici). Následovaly formace společenských tanců vypůjčené ze sbírky renesančních tanců Cesare Negriho a Fabritia Carosa (oboje dostupné v našich archivech) spolutančené i dámami „z publika“. Chorea Historica je i přes svůj název skupina mladých a temperamentních tanečníků, jejichž energie skvěle oživila určitou unylost tohoto jinak staticky působícího představení, které se nakonec odehrávalo v mobilních kulisách unikátní barokní scény Florea Theatrum. Ta posloužila výtečně, i když očekávané snášení se božstva z nebes na zem (jak také popisují prameny) se nekonalo.
Samotná zastřešující režijní koncepce byla vedena rukou italsko-francouzského režiséra Lorenza Charoye do finální podoby jakési „všehochutné“ variace na manýristickou slavnost, překvapivě kořeněné „komentujícími“ hereckými vstupy dvou neurčitě charakterizovaných herců. Zřejmě se záměrem dodat inscenaci další historicko-politický kontext, ovšem bez jakékoliv konkrétní návaznosti na dění na jevišti, se to stalo jen trochu matoucím a není pochyb, že by se novodobé uvedení bez těchto současných trendů divadelní angažovanosti klidně obešlo. Bezesporu totiž mělo už samo o sobě vlastní lehce roztomilý, až téměř trochu kýčovitý půvab, u kterého lze předpokládat, že by jistě odpovídal vkusu dobového publika roku 1617.
Hodnocení autorky recenze: 80%
Phasma Dionysiacum Pragense
(Pražské zjevení dionýské)
Hudební rekonstrukce a nastudování: Marek Štryncl, Miloslav Študent
Dirigent: Marek Štryncl
Režie: Lorenzo Charoy
Scéna: Václav Krajc, Jiří Bláha
Kostýmní výtvarnice: Markéta Štormová
Světla: Mojmír Ledvinka
Choreografie: Kateřina Klementová
Choreografická spolupráce: Eva Kröschlová
Líčení a vlásenky: Irena Křížová, Zuzana Wittmanová
Výroba rekvizit a masek: Václav Krajc, Antonín Vaněk, Barbora Čechová
Musica Florea
In Cordis Ensemble
Chorea Historica
Premiéra 4. července 2017 Florea Theatrum Letní scéna HAMU Praha
Gloria – Beatriz Lafont
Mercurio – Filip Dámec
Amore – Eliška Ouředníčková
Poetové
Homero – Hasan El Dunia
Virgilio – Jaromír Nosek
Orfeo – Roman Hoza
Lino – Stanislava Mihalcová
Horacio – Kristýna Stoklasová
Cattulo – Karel Procházka
Esiodo – Pavel Adámek
Ovidio – Izabella Shaw
Canto – Stanislava Mihalcová
Tenore – Karel Procházka
Herci komentující děj – Petr Šmíd, Martin Bohadlo
Tanečníci Chorea Historica – Pavel Černohous, Lukáš Klement, Vladimír Kočí, Michal Kolda, Václav Krajc, David Mikula, Pavel Moc, Petr Münch, Jan Patík, Miroslav Smaha, Petr Štěpánek, Martin Vaigl, Marie Čížková, Kamila Dürichová, Markéta Hugová, Alena Chaloupková, Adéla Jelínková, Dana Mareková, Jiřina Myšková, Barbora Pejchalová, Jitka Pokorná, Veronika Rozhonová, Lenka Sárová, Irena Veselá-Rendlová
