Už jen samotný svět Cocteauovy básnické prózy Les enfants terribles (1929 – Hrozné / Nezvedené / Příšerné / Strašné děti – česky poprvé vydána v roce 1931), převedený o jednadvacet let později Jeanem-Pierrem Melvillem na filmové plátno (s hudbou Bachovou, Torelliho a Vivaldiho, v hlavní mužské roli s jedním z Cocteauových životních partnerů a s Cocteauem coby vypravěčem), je nadmíru fascinující. Ožehavé téma sourozeneckého incestu či homosexuality, únik od reality do imaginárních snů, síla představivosti, ale i žárlivost, psychická rozkolísanost či sebevražda – už jen to dodává Cocteauově románu provokativní a současně až magicky přitažlivou dráždivost a působivost.
Není proto divu, že si Jeana Cocteaua (1889-1963) zamiloval i Philip Glass (1937), a že se k němu opakovaně vracel. Glassův Orphée (Orfeus – 1993) tak odstrartoval trilogii skladatelových oper, inspirovaných právě Cocteauovými předlohami, resp. jejich filmovým zpracováním. Hned rok po Orfeovi následovala La Belle et la Bête (Kráska a zvíře) a konečně v roce 1996 Les enfants terribles. Je vlastně jedno, zda Glassovu hudbu charakterizujeme slovem minimalismus (minimal music) anebo jako hudbu s opakujícími se strukturami (music with repetitive structures), tak jak si to přál sám její tvůrce. Rozhodující se nesmírná emotivní hloubka, s jakou Glass dokáže v naposled jmenované opeře za pomoci pouhých tří klavírů a čtyř lidských hlasů tlumočit Cocteaův příběh, tak, že se při jeho hudbě doslova zastavuje dech.
Na česká operní jeviště (zdaleka nejen) Philip Glass proniká jen velmi pomalu a nesměle. Poprvé se objevil v polovině devadesátých let, když Agon Orchestra s Petrem Kofroněm koncertně provedli The Fall of the House of Usher (Pád domu Usherů) ve dvoraně Veletržního paláce; scénicky pak toto nastudování dotvořila s ohromným úspěchem v roce 1999 Státní opera Praha za éry Daniela Dvořáka. Ten roku 2003 přivádí Glasse s jeho již zmíněnou Kráskou a zvířetem do Národního divadla (a o pět let později do brněnské Reduty), v roce 2005 je v pražské Arše uvedena Glassova opera In the Penal Colony (V kárném táboře – podle Franze Kafky).
Je určitě zbytečné podrobněji rozebírat záslužnost nynějšího nastudování Glassových Příšerných dětí operou Národního divadla. Bezesporu velmi úspěšná premiéra naznačila, že jde o jeden z nejcennějších počinů ke svému předčasnému konci se blížící šéfovské éry Jiřího Heřmana. Syrově bezútěšný prostor od poloviny devadesátých let (z nedostatku financí prý přechodně) opuštěné centrální kuchyně Psychiatrické léčebny v Bohnicích se pro inscenování Glassovy opery ukázal být nadmíru inspirujícím (a jen připomněl lítost nad nakonec zrušeným projektem letošního uvedení Janáčkova Mrtvého domu v podobně pustém průmyslovém areálu v pražských Vysočanech).
V opeře debutující režisérka Alice Nellis tak měla práci značně usnadněnu, pro působivé rozehrání Cocteauova – Glassova příběhu poskytuje vysoký studeně působící „sál“ s průchozím ochozem nepřeberně mnoho variant. Znovu se potvrdilo, jakou nečekanou sílu může mít divadlo odehrané v adekvátně zvoleném alternativním prostoru. Jistě, dalo by se debatovat o dílčích jednotlivostech, třeba zda režisérka v průběhu večera zbytečně nerezignovala na zpočátku zajímavě rozehraný koncept „představení“ pacientů, či zda ilustrativnost některých projekcí na stěnách a stropě přece jen nebyla nadbytečná – méně by možná znamenalo více. Za úvahu také stojí hrát bez přestávky. Celkově vzato to ale na vynikajícím výsledku inscenace nic nemění. Ocenit je třeba i výtečnou pohybovou spolupráci (Klára Lidová) i práci se světly (Matěj Cibulka, též autor scény). Jen v superlativech lze hovořit i o čtveřici interpretů: Jiřím Hájkovi (Paul), Alžbětě Poláčkové (Lise) – u obou jde bezpochyby o jejich nejvýraznější výkon za dobu angažmá v ND, kontratenoristovi Janu Mikuškovi (Dargelos – Agathe) a srbském tenoristovi Ljubomirovi Popovićovi, stejně jako i o hudebním nastudování v případě soudobé hudby odborníka na slovo vzatého Petra Kofroně (náš předpremiérový rozhovor s ním najdete zde). Bouřlivý potlesk a volání bravo patřilo i třem klavíristům – Radce Hanákové, Petře Milarové a Petrovi Ožanovi. Hraje se ve francouzském originále, s českými a anglickými titulky.
Jediná, ale zásadní výtka adresovaná Národnímu divadlu by přišla v momentě, když by jeho vedení urychleně nepřikročilo k přidání dalších hracích termínů inscenace, ať už ještě v této či zkraje příští sezony. Všech pět plánovaných červnových repríz Příšerných dětí je totiž beznadějně vyprodáno.
Philip Glass:
Les enfants terribles
Hudební nastudování, dirigent: Petr Kofroň
Režie: Alice Nellis
Scéna a světla: Matěj Cibulka
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Klára Lidová
Dramaturgie: Beno Blachut
Klavír: Radka Hanáková, Petra Milarová, Petr Ožana
Součást projektu Intersekce ve spolupráci s Pražským Quadriennale
Premiéra 17.června 2011 v bývalé kuchyni areálu Psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích
Lise – Alžběta Poláčková
Dargelos / Agathe – Jan Mikušek
Gérard – Ljubomir Popović
Paul – Jiří Hájek
Foto H.Smejkalová