Místa mezi námi – tanec ve veřejném prostoru
Taneční intervence ve veřejném prostoru jsou vždy hrou s odvahou interpretů i diváků, ať už těch dobrovolných či nedobrovolných. Místa mezi námi, site specific taneční projekt realizovaný v městské zástavbě, představila Natálie Vacková, která letos končí na HAMU studium choreografie v magisterském programu, v jedné z variant například loni na HAMUfestu. Tehdy na Malostranském náměstí, s festivalovým publikem, byť mimo divadelní prostředí a mimo bezpečné zdi hudební a taneční fakulty, která jinak skýtá i bohatě místa pod širým nebem a architektonicky lákavá zákoutí. Nyní se nová varianta tohoto pohybového zamyšlení nad uspěchaností naší doby objevila v prostoru zcela neodvislém od zázemí akademie. Performeři jsou skutečně vrženi do života metropole. Víc než kdy jindy je třeba si definovat, pro koho a za jakým účelem je tvorba koncipovaná, protože divák ve veřejném prostoru, kde mu není umělecká akce avizována, se s ní vlastně nesetkává dobrovolně, ale je konfrontován. Respektive jde v tomto případě o prolnutí dvou publik – toho, které se účastní cíleně a záměrně, ale i toho, kterému umění vniklo do jeho každodennosti. Publiku, které možná nemá zájem z té své každodennosti vystoupit, ale co nejrychleji dojít na nákup nebo domů… Tvorba pro diváka, který za uměním nepřišel, neočekává je a pro nějž je střetnutí krokem z všední reality, je samozřejmě důležitá, ale náročná pro všechny strany.
Jakožto pozvaní diváci jsme coby publikum připraveni na to, že budeme sledovat site specific choreografii – performery sami vyhlížíme, snažíme se předjímat, jakým jazykem budou promlouvat, jak budou interagovat se svým okolím, s předměty, architekturou, lidmi, s prachem a špínou, zvířaty a všemi možnými nepředvídatelnostmi. Šest performerů, které choreografka přizvala ke své tvorbě (Aria Izik-Dzurko, Vojtěch Brož, Karolína Fejtová, Tomáš Havlík, Barbora Ptáčková, Jolana Šturmová), se v prostoru vynořuje s viditelně odlišenými oděvy, kostým je tedy znak, který by měl i kolemjdoucího upozornit, že zde došlo k průniku dvou světů. U projektu Místa mezi námi nejde o to prezentoval taneční umění ve formě, která okamžitě zaujme svou výjimečností a nedosažitelností, ale jedná se o malou subverzi, o dialog s principem místa. Premiéra této verze se konala na tramvajové zastávce Palmovka, v prostoru, kde se buď netrpělivě čeká na spoj, nebo hekticky spěchá odněkud kamsi. Tanečníci tento pragmatismus narušují svou přítomností, choreografií postavenou na práci se zemí v místě, kde se chodí nebo postává, a s extrémním zpomalením tanečního pohybu do slow motion tam, kde vládne atmosféra spěchu.
Šest mladičkých interpretů v pastelově žlutých a modrých šatech (Josefína Holcová) se noří do minimalistického pohybu, nad jehož smyslem my, diváctvo cíleně přišedší, přemýšlíme. Běžný kolemjdoucí asi pochopí, že se tu „něco děje“, ale co vnímá? Vlastně tu trochu chybí sociologický nástroj na sběr zpětné vazby, byť by to mělo být jen nezúčastněné či zúčastněné pozorování. Z pohledů kolemjdoucích a jejich reakcí číst jistě můžeme: tu se někdo místu obratně vyhne, aby se s podezřelým děním nestřetl, tu někdo blahovolně vkročí přímo mezi tančící, aby jim dal najevo, že toto je jeho území, které si rozhodně nechce brát, další zase se zvědavostí nebo zmatením v očích sleduje, mumlaje cosi o tom, že takhle válet po zemi by se uměl také. Což je ostatně prokletí tvarosloví současného tance, pokud tvůrci chtějí konfrontovat nového diváka napoprvé právě floor workem. Desetiletí se ukazuje, že to nefunguje. Ale stejně to pořád ostentativně děláme. (Samozřejmě, že poslat do města skupinu baletek ve špičkách by nebylo umělecké ani konceptuální řešení, ale jde o to hledat víc kompromisů, a to i ve formě a technice.) Pak jsou tu kolemjdoucí, kteří se zastaví se skutečným zájmem a vyslechnou si něco o projektu, možná, že jednou i přijdou do divadla. Pohlednice místo programových letáčků fungují spíše mezi námi, tajným tanečním klubem nadšenců, kteří si je spiklenecky vyměňují tichou poštou.
Nicméně k choreografii – ta se nezastavila jen u zpomaleného floor (pavement?) worku a u interakce se zemí a lavičkami, sloupky a zábradlím a jejich povrchy. Tu bezprostřednost a ochotu se všednodenností ušpinit doslova vlastně upřímně obdivuji. Tanečníci, kteří se vynořili jednotlivě či po dvojicích odnikud, se postupně semknou do skupiny, jež pokračuje prostorem dynamičtěji vpřed, tady už je každému jasné, že jde o choreografii. Jejich pohyb nejprve doprovází nenápadný zvuk cinkajícího zvonku, znalí si brzy všimnou mobilních malých reproduktorů, z nichž se postupně linou důraznější a hlasitější zvuky – zvonění, výstražná znamení, hlášení o stanici, amplifikovaná zvuková krajina skutečné zastávky za skutečného provozu tramvají, transformovaná ne v hudbu, ale druhý plán zvuku (autorem je Stanislav Abrahám – nepřekvapivě).
Nejlepší část přichází na náměstí stranou zastávky, kdy tanečníci rozehrávají variaci na schodech a u zábradlí, formují skupinu podobnou pohybující se amébě, pak se rozprostírají a přecházejí do dynamických pohybových sekvencí. V jejich pohybech se objevují jasněji definované izolace, synkopy trhají končetinami, vidíme výrazněji jejich dispozice a vše to, co tanečníka odděluje od „civilisty“. Pokud bych seznamovala obyčejného kolemjdoucího se současným tancem, začala bych až u takovéhoto materiálu – který si může ponechat slow motion dynamiku, pokud je to dramaturgické nutné kvůli onomu vzpomínanému kontrastu, ale zároveň ihned zaujme výjimečností. Pro zaujetí člověka na ulici budeme mít v řádu vteřiny, jež se mohou změnit v minuty, ale musíme jej opravdu v první řadě zaujmout, a to jde bohužel jen přes excelenci, jíž tolik lidí v oblasti současného tance neuznává, ale je to opravdu cesta k srdci noviců.
Jak se tanečníci postupně stáčí k přechodu, tvoříme pomyslný průvod, který postupuje krok za krokem k zelené louce na brownfieldu, území nikoho, kde bují tráva a lebeda, je to jako náhle vstoupit do mnohem čistšího světa, kde sice v hráškové zeleni prosvítá i prach a zemina, ale i ty jsou podivně čisté. Je to jen krůček stranou, ale mění se celá atmosféra. Místa mezi námi jsou jemnou kontemplativní choreografií, která volá po zklidnění na straně diváků a po vědomém sledování v přítomnosti a soustředění. Proto se hodí více až za periferii, do reálného ticha. Skvěla by zapadla třeba na KoresponDance někde do zámeckého areálu ve Žďáru. Performeři by se mohli organicky včlenit do okolí zelenohorského kostela, osadit jeho ambit a nebo pod ním doprovázet poutníky po nekonečných schodech, oživit přírodu u nádrže, stát se součástí ekosystému sádek nebo objevovat zákoutí zámecké areálu, tam, v rámci programu a s přítomným uzemněným divákem by choreografie vynikla. Možná se zvěst o tomto počinu donese i k Marii Kinsky.
Zásnuby současného tance s folklorem
V komorním prostoru NoD proběhlo v sobotu 7. června představení dvou projektů absolventek bakalářského studia choreografie. Jako první svou vizi pohanského rituálu okořeněnou domovským folklorem představila Kateryna Lopakhtina, která se v několika choreografiích během studia dobře popasovala s vyprávěním příběhů i pěknou partneřinou s ozvuky neoklasiky. Zenit je ale volná tvorba, a tak z ní vytryskla národní inspirace, kterou provázala se současným tancem při hledání kořenů, které jsou hlouběji za ornamentikou lidového umění a promluví i za hranicemi kulturního prostoru definovaného tradicí. Obrazy zvláštního rituálu se v choreografii objevují ve sledu, který zřejmě kopíruje průběh noci – je otázka, jestli nejdelší (jak uvádí program), nebo naopak nejkratší, jak napovídají mnohé motivy, které navádějí spíše k letnímu slunovratu, nebo k filipojakubské noci. Choreografka do inscenace zapojila pět tanečnic a zpěvačku, která je určitou průvodkyní, uvozující a uzavírající tento taneční obřad. Zpěv je živý i reprodukovaný a ústrojně se střídá, diváky vítá skutečný hlas. Zpěvačka v bílých šatech přepásaných červenou háčkovanou krajkou, tanečnice v přítmí rozestavené na zemi s nohama směřujícíma vzhůru a bez hnutí. Ona prochází obřadně k jakému oltáříku z trav a květin, aby si nasadila věnec, a jeviště se ponořilo do dýmu. Bílé haleny dívek s aplikacemi evokují sice folklór, ale jejich pohyb je současný, paže rozevírají křečovitě jako ve snaze cosi v nich udržet, choreografie nešetří převaly a výskoky, jedna z žen se ocitá vředu v kruhu teplejšího světla, které působí jako zapadající slunce, můžeme si všimnout zavěšených věnců, na nichž právě tak teple problikávají světélka.
Dívky kolem zpěvačky tančí v kruhu, ale opět, jde spíš o symetricky synchronizovaný floor work, choreografka se zřejmě úmyslně snažila nezapojovat kroky z lidového tance, co nejdéle to jen půjde. Pracuje aktivně se světly, která realizoval Vojtěch Brtnický, v ústřední části dominuje kontra nasvícení od zadního průchodu, mírně šikmé, připomínající záři ohně, protože se lehce pohybuje, nebo alespoň iluzi pohybu tvoří. Atmosféru dotváří dým. Performerka uprostřed zřejmě ztělesňuje oheň, má totiž na rukou a na hlavě připevněny objekty připomínající kořeny, ale možná spíš plameny, i dívky, které se k ní přiblíží, působí, jako kdyby si přišly ohřát ruce. Hudba, která zněla jako inspirovaná starými melodiemi, se mění v rychlý rytmus perkusí, do tance obohaceného o řadu výskoků se již viditelně mísí folklórní kroky. Rytmus zrychluje a světlo bělá jako rozbřesk (ačkoliv také mohl vyjít měsíc), postavy žen ustávají v divokém pohybu, sledují dekorativní věnce a zklidňují se do odpočinku, střídají pozice, polehají vedle sebe i přes sebe, odsouvají se do krajů. Poslední popochází s němou snahou o kontakt k divákům, jako by chtěla promluvit, ale dává se znovu do tance, za zpěvu ženského hlasu, kterému není rozumět, ale vrací do hudby již známé motivy, které doprovázejí rozmáchlé pohyby mladé ženy tančící s bílým šátkem. Převládá znovu rytmus, ale i s plochami nástrojů, a dívka si v osvobozujícím gestu svléká halenu, do ticha se vrací živý zpěv, obraz se spojí s výchozím a rituál utichne.
Kusu jako celku nechybí výtvarné nápady, choreografie je svěží a dnes i můžeme trochu srovnávat s dalšími díly ukrajinské provenience a hledat souvislosti. Výšivky a červená barva na bílém kostýmu jistě patří k ukrajinskému folkloru a choreografky je používají pro identifikaci se svou regionální kulturou, stejně tak měly některé tanečnice místo háčkovaných pásů červené šátky. Vzpomněla jsem si na rudé korále na hrudi Darii Koval v jejím emotivním protiválečném sólu i na kostýmy v choreografii Cossachka, kterou jsme viděli na Bazaaru, i to nenápadné prolínání folklorní zemitosti se snahou o co nejširší zapojení současného tance je pro ukrajinské choreografky charakteristické. Dílo má poměrně volnou formu, která by snesla sevřenější načasování jednotlivých částí, ale ctím přístup pedagogického vedení, které nechává každému prostor a do výsledného tvaru nezasahuje, i když by třeba mohlo.
Tajemství zlaté rybky
Žaneta Musilová v inscenaci Wishper (jde o jakýsi anagram slov whisper a wish) rozvíjí téma přání – například dobře míněného narozeninového blahopřání, které zní jako pobídka plnit si sny, ale jen do přiměřeného rozsahu, který nevybočí a nepobouří. Zdvořilostní floskule ale může mít i reálný obsah a být opravdu upřímně míněnou podporou. Jak se ale říká, člověk by si měl dávat náramný pozor na to, co si přeje, protože vesmír mu splní i to, co se se mu ve skutečnosti vůbec nehodí.
Tanečnici Evu Moru a mima a performera Armana Kupelyana doplňuje na scéně kytarista a hudebník Ondřej Galuška a všichni společně rozehrávají kaleidoskop hodně a ještě více absurdních situací, které námět rozvádějí do groteskních rozměrů. Rámcem se stává hořící svíčka v kamenném podstavci, memento narozeninového dortu, jež je potřeba buď sfouknout nebo počkat, než dohoří. V rámci této volné dramaturgie se choreografka pustila do fyzického divadla propojujícího tanec, akrobacii, pantomimu, slovo a hudbu v jeden divoký celek, v němž se sice těžko hledá linka, spíš se rozbíhá od středu k jednotlivým obrazům, ale udrží diváka v neustálé pozornosti. Brzy si totiž tu různorodost situací uvědomí a vycítí, že na cestě ke splněným přáním stojí mnoho překvapení. A překvapení, pocit, že nevím, co přijde dál, je něco, co na performancích vyhledávám, i když často i postrádám.
Začátek mi mimovolně připomněl choreografii Václava Kuneše Reen, kdy tanečníci předem hlásili, jaký provedou pohybový prvek, především díky opakujícím se slovům „so high“ (ta někdejší choreografie se hrála jedenáct let předtím, než Žaneta Musilová absolvovala na Duncan centru, z hlediska taneční historie je to hluboký pravěk, jen taková zasutá vzpomínka, která člověku připomíná, ve které generaci je jeho místo…). Světlo bliká a s ním i svíčka v kameni. Arman ji drží v rukou jako dárek, ale tanečnice uhýbá. Krátká projekce na její tričko a ruku možná už odhaluje podobu některého přání. Ale to už jsme v další situaci. Jak různými kuriózními styly se dá přát? A jak blízko je si slovo „best“ a „bleah“? Nečekala jsem grotesku, ale dostala ji. Vzápětí se rozvinula v přátelskou výměnu přání těch nejúžasnějších věcí, která se zase zvrhává v obraz toho, co se děje, když člověk tomu druhému vlastně nic nepřeje, ale přeje si hlavně, aby se změnil. Souboj v laskavosti se mění v hádku a rozsvěcují se postranní východy.
Tělo tanečnice se mění v projekční plochu, nejprve svítí jen několik slov na její ruku či hruď, postupně se přání „all the best“ zmnožuje a replikuje po celém prostoru, pod nohama jako koberec slov. Arman Kupelyan navazuje na tento tanečně multimediální výjev naopak pantomimou, která je ale trochu rychlá na podchycení všech významů – působí, jako by se nořil a potápěl snad do nějakého bezbřehého bohatství. Každý z interpretů zůstává ve své oblasti a jde zřejmě o společnou autorskou práci postavenou právě na kontrastním „vybavení“, neboť tanečnice zase kontruje frenetickým contemporary sólem do rytmu elektra. Oba opakují tytéž pohyby, jako by byly nervózní a mimovolné, přitom ale i soustředěné. V jiné scéně se zase z úst předčítajícího performera dozvídáme podivné návody k přivolání štěstí přání pomocí kouzel, zatímco jeho partnerka tančí prsty, jako kdyby už na svá přání čarovala. Performer napodobuje jógově akrobatické pózy, do nichž se pustila, pak jako by v dialogu rukou vzájemně uchopovali ono tajemství zhmotněného objednávkového systému z vesmíru, v pokračování do akrobatické partneřiny. Kašírovaný zavěšený balvan je tíhou všech nepředložených tužeb, které když se zhmotní v realitě, nepředstavují už radostné očekávání, ale závaží, s nímž je pak nutné bojovat, aby svého nositele neutlačovalo. Arman nakonec přistupuje k přednesení skutečných přání, ne těch vzletných, ale přízemních, jaká máme všichni, ale příliš se s nimi nechlubíme. Čím více zabředá do představ bohatství a úspěchu, tím víc se mění ve strnulou sochu – a možná by skončil jako pověstná lakomá rybářka, kdyby z nich opět neustoupil, i pod jemně, ale zřetelně manipulativními doteky ženy.
A tak se navršila spousta různých asociací na literaturu, surrealistický kaleidoskop o snech a jejich neuskutečňování. Aby z toho divák pobral dramaturgickou linku a zjistil, odkud a kam, kde je východisko a kde katarze, je trochu složitější – ale je to docela odvážné, a to se cení. (Hudebník během představení střídal dvě kytary a přehršli stylů u mixážního pultu, vyrábí ruchy, zvuky, rytmy a ukazuje, jak technika dnes umožní jednomu člověku zastoupit celou skupinu). Víc než dvě inscenace takového rozsahu bychom asi během jednoho večera nemohli jako diváci uvnímat, příjemně překvapil jejich kontrast. Obě choreografky mají jiný typ režijního myšlení, ale obě pojímají divadlo komplexně, ne pouze přes pohyb těla, ale všechny složky a znakové roviny, které připadají v úvahu, a to je slibné i do budoucna.
Místa mezi námi
Koncept, choreografie: Natálie Vacková
Interpretace: Aria Izik-Dzurko, Vojtěch Brož, Karolína Fejtová, Tomáš Havlík, Barbora Ptáčková, Jolana Šturmová
Dramaturgická konzultace: Roman Poliak
Pohybová spolupráce: Jitka Sarah Pániková
Kostýmy, scénografie: Josefína Holcová
Zvuk: Stanislav Abrahám
Producent: Dočasná Company z. s.
Produkce: Lola Madyarova, Jolana Šturmová, Natálie Vacková
Premiéra: 5. 6. 2025
Zažito 6. 6. 2025 od 18:00 na Palmovce
Zenit
Choreografie: Kateryna Lopakhtina
Hudba: Yelyzaveta Liakh
Interpretace: Amálie Špachtová, Aneta Sahulova, Gabriela Galiová, Polina Kim, Mariia Sapozhnikova, Kateryna Savluk
Dramaturgie: Yevgeniya Soldatova
Scénografie: Sylvie Nováková
Kostýmy: Agáta Belak Molčanová
Lighting design: Vojtěch Brtnický
Pedagogické vedení: Jan Kodet
Poděkování: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D., Astudio, Ján Dušek
Wishper
Choreografie a režie: Žaneta Musilová
Hudba: Ondřej Galuška
Interpretace: Eva Mora, Arman Kupelyan, Ondřej Galuška
Dramaturgie: Viktor Prokop
Asistentka choreografky: Ester Trčková
Scénografie / Kostýmy / Projekce: Jana Nunčič
Světelný design: Filip Horn
Produkce: Veronika Dytrychová
Vizuál: Savva Dolomanov
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Poděkování: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D., psycholog a terapeut Mgr. Jan Žídek, psychoterapeutka Mgr. Klára Konvalinová z organizace Dům Tří Přání, společnost WD LUX s.r.o., Holešovická tržnice – HALA 17, Studio Truhlárna, Institut Intermédií.
