„Myslím, že všichni muzikanti momentálně cítí obrovský pocit štěstí. Dostat tříkoncertní rezidenci v Carnegie Hall je těžká věc a ještě těžší je proměnit rezidenci v úspěšnou misi. Nám se to podařilo díky pomoci spousty lidí a díky tomu, že dobře dopadly všechny tři koncerty. Měl jsem radost z toho, že na publikum nezapůsobily jenom „hity“, jakým je třeba Dvořákův cellový koncert, ale ohromně pozorně vyslechli Mahlerovu Pátou symfonii a Glagolskou mši, která se tady moc často nehraje,“ uvedl David Mareček.
Česká filharmonie pod vedením šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova zahájila koncerty ve vyprodané Carnegie Hall 3. prosince hudbou Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Dvořákův Koncert pro violoncello a orchestr h moll provedl americký violoncellista Yo-Yo Ma. Ve druhé části vystoupení zazněly Smetanovy symfonické básně Vyšehrad, Vltava a Šárka. Vřelé publikum aplaudovalo vestoje už po první polovině programu a ovace doprovázely hlasité výkřiky uznání.
O den později ČF zahrála hudbu Antonína Dvořáka a Gustava Mahlera a 5. prosince vyprodanému sálu nabídla Koncert pro klavír a orchestr g moll Antonína Dvořáka se sólistou Daniilem Trifonovem a za účasti Pražského filharmonického sboru Glagolskou mši Leoše Janáčka. V průběhu koncertu zástupci ČF a dirigent Byčkov převzali Cenu Americké Dvořákovy společnosti (Dvorak American Heritage Association – DAHA) za mimořádný přínos české hudbě.
„Jsme skoro zaskočeni podporou, které se nám dostává od Čechů, kteří s námi přijeli do Carnegie Hall, a množstvím lidí, kteří sledovali stream koncertu Smetanovy Mé vlasti ze 3. prosince. Pro muzikanty stejně jako pro zpěváky Pražského filharmonického sboru je obrovskou vzpruhou vědět, že to doma někoho zajímá. Dokonce za námi přiletěl prezident Petr Pavel rovnou z cesty po Austrálii a Novém Zélandu, aby podpořil českou kulturu a prezentaci Roku české hudby,“ konstatoval Mareček.
Přední český orchestr se americkému publiku v Carnegie Hall představil letos podvacáté. Poprvé to bylo v roce 1965 s Karlem Ančerlem. ČF spolu s Berlínskými a Vídeňskými filharmoniky patří mezi pouhé tři orchestry, které v letošním roce získaly možnost vystoupit v Carnegie Hall hned třikrát. Z New Yorku orchestr odlétá ke dvěma koncertům do Toronta.
„Jsme rádi, že se do Toronta vracíme, protože tam Česká filharmonie mnoho let nehrála a má k městu vztah skrz jednoho ze svých velkých šéfů Karla Ančerla,“ dodal Mareček.
Úspěch zaznamenal i Pražský filharmonický sbor. Nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka nabídl program s texty inspirovanými liturgickým pozadím i prostým vyznáním přírodě. Koncert byl součástí Českého týdne v New Yorku, v rámci kterého PFS koncertem pod širým nebem 4. prosince zpěvem koled a spirituálů zaujal davy na rušné obchodní křižovatce Times Square.
„Když chcete udělat průřez českou sborovou tvorbou, myšleno a capella nebo s komorním doprovodem, a má-li to mít nějakou logiku, věděl jsem, že tam musí být Dvořák, Janáček, Martinů a pak že tam chci prorvat něco, co by za normálních okolností neprošlo. Což je Petr Eben a Jan Novák. A to se povedlo. Je docela těžké najít v české hudbě nějakou koncovku v takovém programu, aby to byla hodnotná skladba, která zdvihne lidi ze sedadel a všechny to bavilo. A ten Novák to je,“ řekl k programu Vasilek.
Koncert zahájil PFS skladbou Pražské Te Deum 1989, pro smíšený sbor, dvě trubky, dva trombony, tympány a bicí, kterou Eben komponoval na přelomu roku 1989 a 1990 jako přímou reakci na tehdejší politické události. Následovala Kantáta Otčenáš Leoše Janáčka, která vznikla jako doprovodná hudba k živým obrazům podle osmidílného cyklu Ojcze nasz polského malíře Józefa Męciny-Krzesze.
Po přestávce program otevřelo dílo Antonína Dvořáka pro smíšený sbor a cappella nazvané V přírodě. Pro smíšený sbor byla napsána také skladba Čtyři písně o Marii, jejíž textové podklady autor Bohuslav Martinů vybral ze sbírky Františka Sušila. Posledním bodem programu bylo Testamentum pro sólové hlasy, smíšený sbor a čtyři lesní rohy, které na báseň německého básníka novodobé latiny Josefa Eberleho zhudebnil Jan Novák roku 1966. Tuto skladbu vyprovodil dlouhotrvající potlesk a publikum si vyžádalo i přídavek.
