Po konci druhého jednání nemuselo hlediště tleskat Rigolettovi s Gildou zase až tak dlouho, aby se stalo něco, co jsem ještě nezažil: Leo Nucci a Nino Machaidze na sebe při děkovačce před oponou najednou spiklenecky mrknou a svůj závěrečný duet předvedou ještě jednou. Nadšení návštěvníků nebere konce. Prostě jako byste se najednou ocitli v opeře tak o sto let zpátky, v čase velkých hvězd, či chcete-li primadon. Ale ne, jde o záznam představení z předloňského podzi
mu, z italské Parmy. Záznam veskrze klasické inscenace v režii Stefana Vizioliho, která ničím neurážela, ale ani neoslnila. (Možná, že znáte DVD s Vizioliho osm let starou, také tradiční inscenací Donizettiho Dona Pasquala, pořízenou v Cagliari na Sardinii). Nebýt blízkých záběrů kamer, člověk i kamenům ve zdech domů Rigoletta věřil, že jsou pravé…
Hlavní pozornost návštěvníků tak byla pochopitelně soustředěna na zpěváky. Nino Machaidze měla krátce po svém slavném salcburském záskoku za Annu Netrebko. Gilda je rozhodně její parádní rolí, velmi dobře vystavěná a velmi dobře zazpívaná. Hutnější, byť dostatečně ohebný soprán téhle Verdiho hrdince ohromně sluší, výšky bere Nino Machaidze bez jakékoli známky námahy, byť u nich na několika málo místech může zarazit trochu širší rozkmit tónu. Když si ale vybavím nedávný pražský koncert této sympatické Gruzínky, tak třeba Donizettiho Lucia či Belliniho Amina z Náměsíčné jí zdaleka tak dobře nesedí, jako právě Gilda. Leo Nucci měl už před dvěma lety z hlediska operního zpěváka vskutku požehnaný věk – táhlo mu na sedmašedesát. Tím spíš klobouk dolů před tím, co i tentokrát dokázal předvést. Rigoletto je bezpochyby jeho životní rolí, dokáže mu dát vše, co Verdiho partitura žádá. Skvostně frázovat, nádherně vyklenout výšky, přesně se trefit do toho „správného“ výrazu. Rodák ze Sicilie Francesco Demuro byl dle mého názoru z ústřední trojice tím nejslabším článkem. Ne, že by se jeho útlejší, ale přesto průrazný a zajímavě barevný tenor pro Vévodu nehodil, či že by snad jeho výkon působil nepřesvědčivým dojmem. Občas ale nebylo možné přeslechnout, že jeho hlas není ve výškách úplně ideálně opřený. Nemohl jsem se prostě tu a tam zbavit dojmu, že na technice by mohl tento pohledný třicátník přece jen ještě trochu zapracovat. Z ostatních sólistů určitě zaslouží zmínit ještě Marco Spotti a jeho uhrančivý Sparafucille, nejen báječně zazpívaný plným jadrným basem, ale i skvostně zahraný. Pochvalu zaslouží i charismatický dirigent Massimo Zanetti (a skvělý orchestr i sbor Teatro Regio di Parma), jen některá tempa mně přišla až neúnosně vražedně rychlá. Shrnuto podtrženo: Hlavně milovníci (a milovnice) Verdiho a krásného zpívání si přišli i tentokrát na své.
Giuseppe Verdi:
Rigoletto
Dirigent: Massimo Zanetti
Režie: Stefano Vizioli
Scéna a kostýmy: Pierluigi Samaritani
Sbormistr: Martino Faggiani
Orchestra e Coro del Teatro Regio di Parma
Premiéra 6.10.2008 Teatro Regio di Parma
(Palace Cinemas Praha/Brno/Bratislava a další kina v zahraničí 16.2.2010)
Il duca – Francesco Demuro
Rigoletto – Leo Nucci
Gilda – Nino Machaidze
Sparafucile – Marco Spotti
Maddalena – Stefanie Irányi
Giovanna – Katarina Nikolic
Il conte di Monterone – Roberto Tagliavini
Marullo – Orazio Mori
Matteo Borsa – Mauro Buffoli
Il conte di Ceprano – Ezio Maria Tisi
La contessa di Ceprano/Un Paggio – Scilla Cristiano
Un usciere di corte – Alessandro Bianchini
www.palacecinemas.cz
