„V titulní roli uslyšíte sopranistku Petru Alvarez-Šimkovou, kterou jste už u nás měli možnost poznat například jako skvělou Maddalenu v Andreovi Chénier. Cavaradossiho zpívá Pavel Černoch. V této roli debutoval v lednu 2018 v Řecké národní opeře v Athénách a v Praze zpívá Cavaradossiho teprve podruhé, ale myslím, že mi dáte za pravdu, že se pro tuto roli doslova narodil. Zlosyna barona Scarpiu zpívá a hraje velmi sugestivně polský barytonista Krzysztof Szumanski,“ říká o obsazení umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery Per Boye Hansen. Obnovené představení bude uvedeno na jevišti Státní opery v několika reprízách od září do listopadu 2020.
„O drama La Tosca Victoriena Sardoua se Giacomo Puccini zajímal od roku 1889, kdy v něm v Miláně viděl slavnou herečku Sarah Bernhardt. Kvůli jiným povinnostem ale operu dokončil až po deseti letech; premiéra se tehdy uskutečnila v římském divadle Teatro Costanzi. I když měla obrovský úspěch, Gustav Mahler o ní mluvil jako o ‚mistrovské slátanině‘ a ještě hůře se vyjádřil Richard Strauss. Dnes je tento příběh o slavné zpěvačce Tosce, jejím milenci, malíři Cavaradossim a zákeřném policejním šéfovi baronu Scarpiovi, jedním z nejhranějších operních titulů vůbec,“ uvádí dramaturgyně Státní opery Jitka Slavíková.
Uvedením Tosky Státní opera zároveň připomene významné výročí scénografa a architekta Josefa Svobody, od jehož narození uplynulo letos v květnu sto let a jehož jméno je spojeno právě s Národním divadlem resp. především s Laternou magikou. A byla to právě výprava k opeře Tosca, která se stala jedním z nejvýznamnějších scénografických počinů českého poválečného divadla. Premiéra v režii Karla Jerneka se uskutečnila v květnu roku 1947, pouhých pár dnů před Svobodovými 27. narozeninami.
Původně byla Tosca vlastně jakýmsi náhradním titulem. Návrhy vznikaly podle vyprávění pamětníků v časové tísni a údajně v průběhu jedné jediné noci. Sám Svoboda se přitom v následujících dnech osobně podílel na výrobě dekorací v dílnách opery. Jako základní spojovací element použil prvky barokní architektury kombinovaných s plastickými modely původních stavebních prvků. Vše využívalo optických iluzí, převrácené ptačí perspektivy a podobných efektů, jak už to bylo u něj zvykem. Trojrozměrné objekty přecházely přibližně v polovině scény do malovaných.
V červnu 1999 pak tuto scénu za Svobodovy supervize obnovil jeho žák a tehdejší ředitel Státní opery Praha Daniel Dvořák. A věrná kopie výpravy, vytvořená ovšem již s pomocí moderních technologií, přispěla k mimořádné popularitě této inscenace. S nadšeným ohlasem byla přijata například i při hostování Státní opery Praha v Japonsku v roce 2003.
Aktuální uvedení Tosky si vyžádalo obnovení dekorací zejména s ohledem na divadelní provoz a současné požárně bezpečnostní předpisy. Složitější to bylo s kostýmy, z nichž některé již „odnesl čas“. Josefu Jelínkovi se však podařilo vytvořit soubor kostýmů plně korespondující s původní sadou z roku 1999. Režie Tosky se ujal zkušený režisér Martin Otava, který už původně přivedl inscenaci k brilantnímu scénickému vyznění. Diváci se tak mají na co těšit.
Na znovuuvedení inscenace se významnou měrou finančně podílí i nadační fond Bohemian Heritage Fund, který sdružuje mecenáše kultury a podporuje mimořádné umělecké projekty. „Osobnost Josefa Svobody navíc rámuje existenci našeho fondu – prvním projektem BHF byla společná výstava Roberta Wilsona a Josefa Svobody v pražském Museu Kampa, která pomohla definovat naše další směřování,“ říká Pavel Smutný, president nadačního fondu Bohemian Heritage Fund. Kromě BHF inscenaci podpořil také Mecenášský klub Národního divadla.
