Kouzlo asijské inspirace
Produkce umělců vystupujících pod značkou Nguyễn + Transitory suân ซ่วน nemá překlad – titul je thajský a taneční choreografie vychází z jednoho z historických asijských tanečních divadel, stylu khon. I bez znalosti souvislostí – což je čím dál častěji výchozí bod, který preferuji – čiší z choreografie, která zapojuje jak elektronickou hudbu, tak živé nástroje, a sleduje vztahy pěti aktérů na arénovitém jevišti, zájem o tradici a snaha o její přenesení na jeviště dneška. Nejde o rekonstrukci historické podoby tance, ale zkušenost s tradiční formou je na tělech tanečníků zřejmá na první pohled. V postojích, chůzi i v charakteristickém prohnutí prstů, které známe ještě u několika dalších typů tanců asijského jihu třeba z Indonésie, a jejichž ohebnost je cvičena od dětství. Před zraky diváků na podlaze, kde je na baletizolu naznačena dekorace ze zlatavých různoběžných čar, se setkávají tanečníci i tanečnice v němých dramatických střetech, jejich ruce hrají detaily gest, jejichž význam si můžeme jen domýšlet, stejně tak jako pozadí vztahů, které tu vznikají a zaplétají se.
Jeviště patří nejprve dvěma dívkám, pak dívce a dvěma mužům, velký prostor má kontaktnější mužský duet a v závěru opět tanečnice, ale s partnerkou, která zpívá. Hudba, jež se vyloupne z monotónního začátku, je překvapivě melodická a harmonicky znějící evropskému sluchu, ale je to až ve druhé části představení, kdy vcházejí do prostoru dvě hráčky na hudební nástroje. Strunný je amplifikovaný, jako kdyby to byla kytara, druhá žena třímá v ruce nástroj sestavený z fléten a pozoruhodně podobného zvuku, jaký vyluzuje harmonika. Tanec je uměřený a souměrný, promyšlený, plynulý, bez velkých dramatických změn, bez dynamických výkyvů. Těla se přibližují a oddalují a tváře zůstávají bez změny výrazu, přesto se jasně utvářejí mezi aktéry vztahy. Poslední část, v níž je hudba stále častěji narušována destabilizujícími zvuky z mixážního pultu, jako by se performeři víc a víc uvolňovali a choreografie přešla do oslavy tance jako takového. Sbližování kultur jako druhý plán výsostně etnické inspirace. A skutečně pak představení vrcholí společným tancem s diváky.
„živá tradice, která se vyvíjí, protože musí – ne navzdory tradici, ale díky ní,“ tak umělci popisují svou inspiraci lidovým thajským uměním, které je stále živé a rozvíjí se, na rozdíl od kodifikovaného a historicky ukotveného dvorského jevištního tance khon, který ale také slouží jako reference. Choreografie jako by nesla stopy obojího a byla fúzí vznešeného stylu i emotivnějšího vyprávění hudbou a volným tancem. I ty střety melodie a kakofonie v hudbě jako by potvrzovaly, že zde k průniku a dialogu takových dvou rovin dochází. Z divácké pozice však jde především o esteticky vytříbenou podívanou, která právě svou pozoruhodně klasickou krásou překvapuje na festivalu současného tance, a ještě v zemi, která je hájemstvím výrazového tance a tanečního divadla. V té upřímné touze hovořit jazykem tance a pohybu jde však o dílo nezpochybnitelně současné.
Irský Halloween
Choreografka Oona Doherty se v inscenaci Specky Clark obrací k historii vlastní rodiny a předkládá směs tanečního divadla a činohry, výjevy z dětství svého prapradědečka, který se jako desetiletý kluk musel odstěhovat od rodičů a jít pracovat k neznámým tetám do řeznictví a získal i nové příjmení a identitu. Když malého chlapce z jeho rodinného domu na cestu vyprovází čarodějnice, ďábel a zřejmě irský domácí skřítek v kompletních kostýmech, je jasné, že o grotesknost i drsnost nouze nebude. Jak se posléze dozvíme, chlapcova matka umírá. Děj, nebo spíše jeden výsek událostí jeho života, sledujeme z pozice dítěte, které se cítí odtrženo nepřátelskými silami od domova, osamoceno, v prostředí, kde jsou lidé ale snad jen trochu drsnější, nemají v úmyslu mu vyloženě ubližovat. Z reproduktoru zaznívá hlas vypravěče zaujatě prezentujícího groteskní příběhy, napůl foklór, napůl městské legendy spojené s živými lidmi. Stejně tak absurdně působí voiceover dvou stárnoucích sester, majitelek řeznictví, které chlapce snad i litují, jen on si počínání těchto travesti postav vykládá jako tvrdé. Zkouškou přijetí do pracovního kolektivu je úkol zastřelit vepře, což dítě učiní jen s největším sebezapřením. Ústřední postava je ztvárněna tanečnicí chlapeckého vzrůstu s krátce ostříhanými vlasy – v roli dítěte je pružná a mrštná, se vyžívá v tanci, když ji nikdo nevidí, v rukou ostatních performerů se stává lehoučkou loutkou, již možno manipulovat a ovládat. Přes všeobjímající pocit vykořenění a nepřátelstvím čišící chlad podniku se ale v zásadě neděje nic násilného a děsivého per se.
Drsný humor režisérka a choreografka vkládá do velkých přímočarých gest, karikatury zveličuje nevzhlednými kostýmy a vrchol příběhu pak soustředí do oslav Halloweenu, tedy Samhainu. Specky tu noc usíná v řeznické dílně mezi visícími torzy vepřů, a v jeho groteskním snu ožívá právě ten, kterého sprovodil ze světa při zaučování. Vede náramně intelektuální řeči – jako jediný zjevně ztvárněný činohercem – a v podivné hořkosladké noční může přesvědčí chlapce, že skrze jeho nadšený tanec se mohou dotknout průchodu do záhrobí a setkat se s mrtvými. Horečný sen se rozvíjí do scény jako z tanečního klubu v podsvětí, s chlapcem v středu, neboť si svým entusiasmem skutečně získává náklonnost maškar a masek. Motiv mluvícího zvířete je možná odvozen z Orwella, ale celkově z inscenace prosvítá především lidová pověrčivost a tradice, cosi tak inherentně lidského a univerzálního, že je referencí snad pro každou kulturu. V každé existuje svátek, kdy se dva světy setkávají a stírají se hranice, v každém byl či je taneční kult. A i když se člověk z rituálu probudí nevěda, zda byl skutečný, nebo ne, po významných svátcích na každém něco z doteku té druhé strany ulpí. Bezprostředně po zhlédnutí působí inscenace jako noční můra, ale pod drsnou slupkou skrývá vřelé jádro.
Na horké africké pláně
S choreografem Radouanem Mrizigou a jeho tanečníky se v inscenaci Poušť ocitáme v jiném tanečním rituálu, inspirovaném mytologií a tanci původních obyvatel severní Afriky. Nad jevištěm velký zavěšený ekran znázorňuje Slunce, ale nejprve slouží jako promítací plocha pro směs výjevů, v nichž se přes sebe skládají barvy pouštního písku, siluety zvířat, zrychlený obraz zatmění slunce či měsíce, dým atomového výbuchu a také postavy tančící v moderním oblečení a stylizovaných maskách. Pozadí se mění, projekce míří do vesmíru mezi hvězdy a hvězdokupy, asi aby naznačila transcendentální rozměr zážitku, do kterého může člověka uvést rituální tanec. Do projekce choreograf vložil i báseň. Na potemnělém jevišti se připravují postavy, jež už do nastalé tmy začnou přecházet a formovat řadu, rotující po scéně proti směru hodinových ručiček. Jejich siluety odhalí postupně zvířecí masky, nesou i bubínky, rolničky či zvonky udávající prvotní tempo.
Pozoruhodné výjevy po celý večer kombinují zřejmě odkaz tradičních kultur s jeho moderním odrazem ve zcela současných pouličních tancích. Tedy další fúze mezi úsvitem věků a současností, jako jsme to viděli u thajské variace na staré téma. Ocitáme se na poušti, ale kostýmy jsou civilní a masky vytvořené podle vlastní fantazie z dnešních materiálů a látek. Performerka jejíž obličej zakrývá obrácený trojúhelník a horní část zdobí bílé rohy, odchází ke zvukovému pultu, který vypadá skoro jako kazatelna u horizontu, a začíná spouštět smyčky moderních beatů, které pak další hodinu provází různě strukturovanými rytmickými vzorci tanečníky na scéně.
Těla performerů ukrytých pod maskami jsou v napětí. Ne vždy je všech šest či sedm na jevišti zároveň, ale i když jen usednou na okraj, diváci je nevnímají a soustředí se na dění před sebou. Animální pohyby klasické nápodoby lovné zvěře, doprovázené i hrdelními zvuky napodobujícími její ryk, střídají taneční sekvence, které by se dobře vyjímaly na jakémkoliv battlu. Poušť autenticky ožívá. Tanečníci postupně vytvářejí soudržnější skupinu. Poslední část je oddělena od těla inscenace blackoutem a působí, jako by byla už ryze současnou oslavou tance předků, od nichž si nová generace propůjčila část tvarosloví, ale rozvíjí si je do moderních kroků sama. Opakují se rytmická gesta, muži se chytají za ruce, oddělují se trojice, skupina se rozpadá a zase spojuje do frontální linie kráčející s plnou energií k divákům. Přes absenci děje je patrná jasná dramaturgie, i když už by snad nebylo nutné vracet se kvůli epilogu znovu k projekci, protože tanec hovoří sebevědomě sám. Je to poklona předkům vyseknutá s elegancí antilopy, rozhovor s pouští, která vydala své vzpomínky, přijetí a rozehrání energie starých pokolení pro potřeby jiného času. A v každém případě nesmírně energeticky nabíjející zážitek.
suân ซ่วน
Umělecké vedení, skladba, hudební koncepce, koncept: Nguyễn + Transitory
Choreografie: Nguyễn + Transitory ve spolupráci s tanečnicemi a tanečníky
Účinkují: Yanisa Buasuk, Pornphimon Buoonbanlu, Natthakit Chaiyawat, Siriyakorn Lakul, Natthiwut Sawangdee
Živá hudba: Vannapa Saenouan (Pin), Wimonrat Suwamat (Khaen)
Produkce a kreativní podpora: Bussaraporn Thongchai
Technika (Sophiensæle): Falk Windmüller, Conradin Dressler, Lui Marschewski, Ragna Knebel, Dirk Lutz, Nick Heedemann, Ernesto Hernandez, Fabian Stemmer
Berlín, 20. 8. 2025, Tanz im August
Specky Clark
Choreografie, text, režie: Oona Doherty ve spolupráci s performery
Performeři: Diarmuid Amstrong, Maëva Berthelot, Malick Cissé, Gerard Headley, Clay Koonar, Gennaro Lauro, Zoé Lecorgne, Michael McEvoy, Erin O’Reilly
Hudba: Lankum, Gavino Murgia (feat. David Holmes, Raven Violet)
Skladba a zvukový design: Maxime Jerry Fraisse
Světlný design: John Gunning
Scéna: Sabine Dargent
Asistent scénografa: Caroline Menassol
Kostýmy: Darius Dolatyari-Dolatdoust, Constance Tabourga
Asistent kostýmního výtvarníka: Aela Bristiel, Lena Manin, Paul Escamez, Ambre Beylier, Meryl Degez, Christina Clerisse
Zkoušky, repetice: Solène Weinachter
Zvuková nahrávka: Louise Conaghan, Janie Doherty, Sam Finnegan, Stephen Rae, Garry Rowntree
Technické vedení: Marie Prédour
Berlín, 20. 8. 2025, Tanz im August
The Desert
Koncept, choreografie, scena: Radouan Mriziga
Performeři: Robin Haghi, Bilal El Had, Hichem Chebli, Feteh Khiari, Sofiane El Boukhari, Nathan Félix
Živá hudba a světelný design: Deena Abdelwahed
Videoprojekce: Senda Jebali
Kostýmy: Salah Barka
Asistent kostýmního výtvarníka: Rim Abbes
Rešerše: Maïa Tellit Hawad
Text: Mahmoudan Hawad
Technická režie: Zouheir Atbane
Produkce: Emna Essoussi
Manažer souboru: Cees Vossen
Berlín, 21. 8. 2025, Tanz im August
