Flashed by – choreografie Lenky Flory
Ještě před samotnou recenzí jsem se rozhodla odpovědět si na otázku, proč chceme mluvit a psát o uměleckých dílech, která jsme zhlédli, to znamená analyzovat je, a proč je to nutné.
Zajímavou odpověď na otázku jsem našla v knize Pravidla umění významného francouzského antropologa a sociologa Pierra Bourdieua.
Píše se zde: „Láska k umění, stejně jako sama láska, především ta nejoddanější, nachází důvod v předmětu svého zájmu. A aby se milující přesvědčil o tom, že má důvod (důvody) milovat, musí se často utíkat ke komentáři, k onomu apologetickému diskursu, kterým se věřící obrací sám k sobě a kterým, pokud se mu podaří znásobit vlastní víru, může také probudit a přivolat k víře ostatní. Proto vědecká analýza uměleckého zážitku a radosti, která s ním jde ruku v ruce, podává jeho nejlepší odůvodnění, jeho nejlepší výživu za předpokladu, že je s to osvětlit, proč je umělecké dílo nutné, jinými slovy, dát mu návod, tvůrčí princip, smysl existence.“
Abychom umlčeli v zárodku ty, jež nesouhlasí, můžeme z této knihy citovat dál a argumentaci prohloubit.
„Tím kdo produkuje hodnotu uměleckého díla, není umělec, ale pole produkce jakožto svět víry, produkující hodnotu uměleckého díla jako fetiše, a to tím, že produkuje víru v tvůrčí moc umělce. Umělecké dílo existuje jako symbolický objekt obdařený hodnotou, jen pokud je známé a uznávané… Je třeba brát v potaz nejen ty, kdo přímo vytvářejí dílo v jeho materiálnosti (umělce), ale také skupinu činitelů a institucí, které se podílejí na produkci hodnoty díla prostřednictvím produkce víry v hodnotu umění obecně a zejména víry v rozlišovací hodnotu toho či onoho uměleckého díla.“
Jde tedy o to, že kritiky, historiky umění, ředitele různých uměleckých institucí, mecenáše a obchodníky s uměním a členy různých posvěcujících institucí musíme brát v úvahu jako určující pro hodnotu uměleckého díla.
Proč tento obšírný a pro mnohé možná nezáživný úvod?
Důvodů je několik. Za prvé mé vlastní hledání podstaty umění a schopnosti orientovat se ve spletitém diskursu různých teorií umění, který probíhá od začátku dvacátého století, schopnost kriticky reflektovat a analyzovat díla, která v současnosti vznikají, a vyvodit z toho důsledky důležité pro mou vlastní tvorbu a zároveň podělit se o výsledky tohoto vzrušujícího procesu s lidmi, které by to mohlo případně zajímat.
Co mi často chybí v recenzích na taneční představení je právě hlubší vhled do problematiky diskursů o umění, ať se jedná o filozofické, antropologické, sociologické nebo historické přístupy.
A nyní už k dílu samotnému.
Prvním představením, které jsem měla možnost vidět v roce 2014, bylo Flashed by choreografky Lenky Flory, které se zabývalo fenoménem ženství. Žena mýtická, archaická, žena v prvé řadě jako zástupkyně té skupiny lidského druhu, která je spojena s darováním života, a tudíž s přírodními živly, intuitivními silami a tím obdařená krásou, křehkostí, vášní a silou, to vše nám Lenka Flory ukazuje.
Objevuje se to, ale velmi nenásilně, v krásných vizuálních obrazech a náznacích, které ponechávají vnímavému diváku dostatečný prostor pro fantazii a možnost ztotožnění se s nepřeberným množstvím archetypů a symbolů, které fenomén ženství a vše, co je s ním spojené, může poskytnout. Že se jedná o téma nosné a silné a že se s ním ztotožní nejméně polovina populace, je nasnadě, co jsem však ocenila, byla právě výstavba díla – jemná naléhavost, nenásilná provokace, velká krása a vnitřní tvůrčí síla, které jako by právě přesně vycházely z podstaty ženství, žena jako autorka (Lenka Flory) a interpretka (Lea Švejdová) zde pro mne rezonovaly s mým vlastním pojetím a bojem se statusem ženy – milenky – matky – dcery – tvůrkyně – otrokyně.
V představení si Lenka Flory s Leou Švejdovou nestěžují na osud žen, jen ho zobrazují v celé jeho tragičnosti a kráse. Dívají se na ženu bez fetišizujících pohledů muže a dávají jí prostor se vyjevit a otevřít. Dotýkají se problémů, které žena musí každý den řešit, aby mohla uhájit svou svobodu a identitu.
Nakonec však podle hesla Nancy Chodow „světem ženy je láska, láskou muže je svět“ interpretka pod tlakem viny opouští hlediště a odchází za svými dvěma dětmi a nám je předložen záznam ze zkoušek sestříhaný záměrně pateticky a dojemně ve stylu béčkových amerických trháků a stavící interpretku do její poslední role ženy – hrdinky, ale pouze ve svých vlastních očích.
Co se týče tance nebo pohybu, vychází zde choreografka především z tvůrčí interpretace Ley Švejdové, která je zkušenou interpretkou. Tanečně se představení nesnaží ohromit a neukojuje tudíž příliš příznivce tance, kteří očekávají pohybovou smršť nebo omáčku. Pohyb Ley Švejdové je velmi příjemný, někdy maličko neurčitý, často minimalistický, ale vždy zvolený podle situace, kterou scéna vyžaduje. Zde se potvrzuje opět heslo, že někdy méně je více, že divák potřebuje také svůj čas na to, aby dokázal vstřebat tolik vizuálních informací a poskládat si střípky do vlastní mozaiky, která mu bude dávat smysl. Obě autorky i interpretka pohyb dávkují jako něco, čím se nesmí plýtvat a co je tím pádem pak o to cennější. Dílo Flashed by na vás agresivně neútočí, neřve vám neurvale do ucha, nechce vám ani podlézat a nelže.
Lenka Flory je velmi zkušená a známá choreografka, která dlouho působila v zahraničí. Tento její český comeback potvrdil její výjimečné kvality.
Flashed by
Koncepce, scénografie, choreografie a režie: Lenka Flory
Tvorba, choreografie, interpretace: Lea Švejdová
Videopráce/film: Barbara Schröer (SRN)
Hudební a zvuková spolupráce: Michal Vaniš
Text: Jeník Burian
Hlasový záznam: Petr Stach
Světelný design: Jan Beneš
Kostýmy: Mariana Novotná
Produkce, koordinace: Honza Malík & NANOHACH o.s.
Premiéra 18. listopadu 2013 Divadlo Ponec Praha
(psáno z reprízy 20. 1. 2014)
www.nanohach.cz
www.divadloponec.cz
Autorka je uměleckou vedoucí Pražského komorního baletu
Foto archiv, Vojtěch Brtnický
