Pokud se na tento námět zaměříme svou pozorností, z díla proniká, ačkoli nijak explicitně a popisně – především jde o citlivou choreografii na principech moderního tance a ke sdělení se propracováváme skrze pocit. Inscenace je uváděna site specific v nejvyšším, uzavřeném patře brněnské Tržnice, tanečníci si mezi sloupy nepokládají ani baletizol, náladu prostoru formují světly a vedle reprodukované zvukové krajiny na místo neustále doráží zvuky a ruch města. Je to tanec v prostoru uzavřeném, ale svým způsobem veřejném.
Performeři se k první taneční sekvenci sbírají ze země z lehu – a v den premiéry jim jako kulisa posloužil z blízkého náměstí rockový koncert – a přes vertikální pozice postupují k floor worku, je to teprve noření se do pohybu. Zem musí být nepříjemně chladná a nepřátelsky tvrdá. Nelze rozeznat, jestli zvuk města a zvon doléhá zvenčí nebo už je součástí soundu. Tanečníci jsou oblečeni bíle, ale s tmavými vestami. Pohybují se v rytmu pulzujícího města, vědí o sobě, ale ještě se nedostávají do kontaktu, kloužou po hladkém povrchu podlahy jako po ledové ploše, kombinují převaly s jistou pohybovou geometrií, až konečně najdou cestu k setkání, k objetí, propojení a proplétání. A rozplétání, rozplétání jediného scénografického prvku, který vypadá jako obrovská plachta.
Dochází ke zlomu, kdy se k čistokrevné taneční abstrakci začínají připojovat další složky, které společně generují významy. Zapojuje se hlas ze záznamu, ale nevíme, zda má patřit člověku nebo stroji, do prostoru autenticky doléhá hluk bavících se hostů z dolního patra, zatímco zvuková krajina přechází na elektronickou amplitudu ne nepodobnou filmovému „zvuku vesmíru“. Choreografie akcentuje plavné pohyby rukou tanečnice, zatímco pokračuje až nábožné upravování scény a muž se snižuje do floor worku a převalů. Hlasu ze záznamu již rozumět není. Řeči, kterou muž pronese živě, také není rozumět, jako kdyby měl vyniknout kontrast mezi souzněním v pohybu a odcizení v jazyku jako dva komunikační protipóly. Pohybový materiál se proměňuje též ke strojovosti, statickým pózám, izolacím, jako by se z interpretů stávaly stroje – a jako by se začali sami bát dotyku a sdílení. Ozvěna rytmu je rozechvívá do záškubů jako v elektrických výbojích, performerka staví z rozprostřené plachty hory a pohoří nové neznámé krajiny, která je náhle ozářena směsí modrého a oranžového světla jako úsvit a noc současně. Inscenace se propadá do klidu, ale co když to není klid, ale varování?
Pokud mělo být nyní tanečníkům rozumět, tak není, zřejmě je na vině akustika členitého prostoru, a pokud to nevadí pohybu v přízemních polohách, nebylo by od věci využít porty. Ženy se protáčejí, ruce na čele druhé, trojice se ukrývá pod hladinou nově vybudované krajiny, směrem za modrým světlem. „Není pevný bod. Jsem jenom kód. Jsem odrazem vaší mysli, tvého hlasu. Navigace mlčí. Ale cítí. Mnoho otázek pokládá duše bez těla, odraz mého hlasu, odraz tvé reality.“ Úryvky řeči signalizují, že nasloucháme stroji, který klade otázky člověku. Možná je samotný text dokonce generovaný přes Chat GPT? To by bylo ještě trefnější! Zvuk se přehoupl z elektrických varhan do ambientního soundu, mezitím krajinný útvar se rozrostl v prostranné útočiště, které všechny aktéry pohltí: bezpečí úkrytu a past v jednom. Sledujeme stínohru v protisvětle.
Když se performerka vynoří bez vesty, je to jako akt osvobození nebo i polidštění, chvíle, kdy vězněný mluví o osvobození. Jako by hlas stroje nyní vycházel z šustícího objektu, který nabyl tvarů krychle (podobnost s borgy čistě náhodná?). Pevného bodu se dožadoval již Archimedes, ale umělá inteligence říká, že nic takového tu není. Vrací se zvuk zvonu, postavy stojí vně a uvnitř pastí, rozehrává se další úsilí o osvobození z klesajícího pomyslného vězení. Postupně přichází zlom do třetí fáze, která přináší nové choreografické principy. Tanec se stává kontaktním, performeři spolu vzájemně manipulují, přenášejí se, do partitury vstupují prvky akrobacie, živější je i zvuková krajina i barevná škála světel. Protnout se v laskavém duetu za šustění větru na pláni. Muž sní o tom, jak vnitřní já pronikne do světa za hranici izolace. Dosah fyzického doteku je hranicí myšlenek.
Izolace je zjevně zásadní významotvorný prvek, nejen proto, že navozuje funkčně dojem mechaničnosti pohybu, když je toho třeba, ale také má svůj vlastní obsah a symboliku, izolace není jen pohyb části těla, ale stav člověka. Zatím tanečníci rozviřují dueta a v pohybu dominuje dynamika provázená světelnými změnami, zelená evokuje polární záři, aby se nakonec s ostatními spojila v požehnání duhy. Opakováním slov o neexistenci statické jistoty se utvrzuje základní princip. Inscenace se stáčí do ústrojného epilogu, vše se symbolicky i realisticky uzavírá a choulí do sebe.
Co zůstává jako silné dojmy? Kromě hladce klouzajícího pohybu a moderního tvarosloví, které nerozčiluje, ale těší, vyvstala nakonec jednoznačně témata. Rekvizita sloužící k proměně prostoru v úkryt nebo záludnou síť nutí přemýšlet o svobodě a bezpečí. Tři části choreografické partitury provádějí různými stádii interakce a komunikace mezi tanečníky. Je akcentována schopnost i neschopnost dialogu, komunikace, kontaktu a souznění, hledají se způsoby, jak být spíše spolu než izolovaně vedle sebe. A to vše komentuje hlas umělé inteligence, která filosofuje o existenci člověka. Pozoruhodné je, že se tvůrčímu týmu daří vyprávět o vztahu mezi člověkem a virtuální realitou, aniž by oněch nejsoučasnějších technologií využili a snažili se je zapojit fyzicky. Inscenace zůstává v metafoře tanečního vyjádření, v jednoduchosti prostředků.
Scales
Koncept: Lukáš Lepold, Tereza Lepoldová
Kostýmy: Lucie Sabev
Světelný design: Francois Kumhala
Produkce: Denisa Motalová
Performeři: Hana Gallinová, Kristýna Kmentová, Michal Nagy a Michal Lewandowski
Hudba, zvuk: Lamina Fibra, koláž
Scénografie: Martin Froulík
Premiéra: 25. 11. 2024, Tržnice Brno – Mečová 7
