Jednou linkou je hudba (písně skupiny Tears For Fears) střídající se s tichem, do něhož často pokračují jednotlivé situace, tedy jako by se pohybová složka záměrně za zvukovou o určitý interval „opožďovala“. Hlavní je samozřejmě choreografie, střídající promyšleně ansámblové sekvence s kratšími sóly, tanečními dialogy a variacemi menších skupin. Další linii, která také určuje rytmus díla, představuje light design, který je formovaný především jako střídání fokusu na hlavní část jeviště vs. proscénium, a pracuje také s výrazně ostrými předěly mezi plným světlem a tmou. Jsou to tedy tři linky, tři inscenační hlasy, které mají sice každý svůj vlastní rytmus a načasování změn, ale v pravidelných bodech se setkávají v jakémsi harmonickém souzvuku. Zdá se mi tedy nejvhodnější nazírat koncepci inscenace jako vícehlasou hudební partituru.
Choreograf vysvětluje, že tanečníkům dává volnost ve vytváření pohybového materiálu v rámci jím určených pravidel, ale už v rozhovorech podrobně nespecifikoval, jaká pravidla to vlastně jsou (určuje směry a dráhy, nebo míru napětí a uvolnění, vymezil stylově pohybový slovník, jazyk, který taneční směli použít?). Inscenace ale působí po pohybové stránce kompaktně a je stylově jednotná, individuality tanečníků se samozřejmě derou na povrch, ale jejich jedinečnost tkví především v interpretaci a výrazu těla, než že by inscenace byla patchworkem různých technik.
Společná skupinová formace rámuje úvod i závěr představení, je to nejjistější způsob, jak udržet nenarativní inscenaci v jasně vymezeném celku. Charakter pohybu je od počátku jasný – energický, rozmáchlý, neulpívající na drobnokresbě nebo v detailech, zároveň plně fyziologický, tedy s jakýmsi nádechem tradiční moderny na straně jedné a atmosféry a divoké přirozenosti pouličních tanců na straně druhé. Někteří tanečníci se vyžívají více v prudkých skocích, někdo ve vykopávání téměř nekoordinovaných grand battementů, někdo lpí na vlně probíhající trupem a plasticitě paží a rukou. Pravidelně přicházejí okamžiky sjednocení, ve směru, v pohybových sekvencích, ve výrazných gestech – ale není to žádné strojové unisono, spíš společné směřování.
Tanečníci po jednom formují na scéně skupinu, klín v zadní části jeviště, jehož nejzazší část oddělují pruhy tmavé látky, mezi nimiž prosvítá světlo zdánlivého zákulisí. Diváci tak mohou mít pocit, že průzorem sledují intimní zónu, a ladí tak hned vztah s performery. Úvodní skupinová část přináší základní vlnu živelné energie, tanečníci postupují dopředu na forbínu, ale světlo je od určité chvíle nesleduje, takže čím blíže jsou, tím více se mění v temné siluety, aby je pak rychlá změna ozářila jako sochy, abychom se s nimi seznámili, uvědomili si jejich typovou různorodost. Po nějakou dobu rozehrávají skupinové formace a pak se scéna noří do renesančního šerosvitu, zatímco tanečníci zaujímají série strnulých póz s výrazem a napětím v tělech, které výslovně evokuje barokní obrazy. Již zkraje se nad scénou objeví také hustý dým připomínající mračna, shora ozářený bodovým reflektorem jako měsícem, i to je výjev připomínající malbu, obraz.
Následně se již rozehrává kaleidoskop samostatných výstupů, vznikají mikropříběhy. Tanečníci jsou oděni v extravagantních kostýmech, jimž dominují nabírané a řasené sukně v kombinovaných materiálech či s aplikacemi, dostatečně volné k tanci. Performeři ostatně oblečení během představení postupně v zákulisí odkládají, jako by potřebovali ještě více prostoru pro svobodný pohyb těla. Žena v černém krajkovém trikotu se na jevišti noří do choreografie klidnějšího, introspektivního rázu, jakoby meditace v pohybu, ale stále s vědomím blízkosti diváků. Jiná z tanečnic rozehraje později své sólo s vervou podobnou tréninku aerobiku, další zase tančí spíš s rafinovanou ženskostí a s důrazem na velké rozsahy zřejmě klasicky trénovaného těla. Tu jeden z tanečníků soustředí svůj um do dravčí pohotovosti a hry svalů, jiný zase do melancholické plastičnosti trupu a paží, dva tanečníci v zadní polovině jeviště postupují variací bok po boku jako bratři. Skupina přenáší jedince, jako kdyby byl nadnesen a vržen dopředu vlnou. Taneční pár trochu laškuje a muž dává pohybem impulzy ženě, aby měnila pózy. V každém výjevu či situaci, která vystupuje z tapisérie, je patrná individualita tanečníků, v některých je zřejmé, že následují určitý princip, snad pohybovou hru, ze které vychází podoba sekvence.
Ovšem, že inscenaci dominuje především dynamika a prožitek, neskrývané potěšení z tance vrcholí v poslední fázi, kdy se k pohybu přidají i občasné výkřiky. Osudy tanečníků se splétají a rozplétají, především je však spojuje energie. Občas někdo použije konkrétních gest (například žena, která ulovila kořist-muže), jindy jde o ryze ornamentální záležitost a gesto nebo pohyb paží zjevně zakódovaný význam nemá. Objeví se kontrakce, zobrazí se synkopa v pohybu. A hudba je také zvláštně povědomá, i když zprvu hodně hlasitá, takže okamžiky, kdy tanečníci pokračují do ticha a rytmus si zachovávají jen jejich těla, jsou až úlevné.
Každý interpret vyniká jinými dispozicemi, jejich charaktery jsou rozmanité a projevují se přirozeně v materiálu, nevyhýbají se komunikaci s publikem a pobývání na forbíně hned u diváků, kam také nakonec zamíří i v posledním obrazu, aby zůstali stát v jednom řetězu, zatímco stále znějící song roztleská publikum a zvedne je na nohy. Tanečníci jsou technicky zdatní a disponovaní, což je zřejmé, i když se nechávají unášet pohybem zdánlivě bezbřeze. Jsou si však stále vědomi napětí svých těl a stejně tak i přítomnosti partnerů a objemu celého prostoru. Je to současný tanec, ale jde o tu odnož, která se nezřekla náročné fyzické průpravy a která pracuje s exkluzivitou nedosažitelnosti, i když je hravá, rozverná, nesvázaná, svobodná. Je to ten typ díla, o kterém lze jistě říct, že je oslavou tance a pohybu a plně ji prožívá jako své hlavní a de facto jediné téma, takže žádné další závažnější nepostrádáme. Jsme ostatně na festivalu a festival je ve své podstatě slavnost, oslava – a ta se rozhodně vydařila.
Lovetrain2020
Choreografie: Emanuel Gat (FR)
Performeři: Michael Loehr, Rindra Rasoaveloson, Sara Wilhelmsson, Emma Mouton, Eglantine Bart, Abel Rojo Pupo, Noé Girard, Tara Dalli, Nikoline Due Iversen, Olympia Kotopoulos, Pepe Jaimes
Light desig: Emanuel Gat
Hudba: Tears for Fears
Sound design: Frédéric Duru
Kostýmy: Thomas Bradley
Scénografie: Emanuel Gat
Premiéra: 3. 10. 2020 – Montpellier Danse
Na tanci Praha uvedeno 26. 6. 2025, Hudební divadlo Karlín
