Loraine Dambermont: Toujours de 3/4 Face!
Hned první choreografie večera diváky rozproudila energií. Loraine Dambermont se zde představila jako performerka, tanečnice i choreografka v jednom těle, které se nezastaví. Její Toujours de 3/4 Face! je na první pohled komický tutoriál, postavený na absurditě pohybu a ironickém komentování reality.
Za neustálou kadencí pohybů a gest, za promyšleným rytmem pohybového vyprávění, ale stojí vážné sdělení: jak čelit následujícímu nebezpečí, jak si udržet kontrolu, jak se ubránit. Choreografie je výsledkem precizní práce s textem a rytmem. Dambermont vzpomíná, jak si jednotlivé věty doslova „nasamplovala“ a vázala na ně opakující se pohybové vzorce, které se neustále proměňují podle kontextu a polohy v prostoru. Jak sama přiznává, inspirací pro ni byl i Joey Cadillac. V jejím projevu je nicméně znát i vliv animovaných postav nebo videoherní estetiky. Vysoká rychlost pohybu se pro Dambermont stala pohodlnou normou, a zároveň výzvou, jak při zrychlení zachovat kvalitu i záměr. Vzniká tak choreografie na pomezí tance, fyzického divadla a grotesky.
Ačkoli by choreografie unesla i ostřejší dynamiku jako protiváhu k její nepolevující kadenci, Dambermont zůstává výrazná a osobitá. Vytváří postavu, která v sobě spojuje obranný štít i výkladní skříň vlastního já — svého alter ega. Právě skrze něj zrcadlí svět, v němž dnes často žijeme: ve virtuálních rolích, v jiných verzích sebe samých, které obývají sociální sítě i digitální prostor. Je to obraz reality, kde naše druhé já často přebírá hlavní roli.
Sarah Baltzinger & Isaiah Wilson: Megastructure
Druhou část večera utvářela choreografie Megastructure lucemburského dua Sarah Baltzinger a Isaiaha Wilsona. V kontrastu k předchozímu dynamickému výstupu jde o tichou, soustředěnou meditaci nad lidskou blízkostí a vzájemností, kde ovšem nechybí humor a nadhled. Dvě těla se opakovaně nacházejí, rozkládají a znovu skládají do neustále proměnlivých vztahů. Pozice, struktury, i fyzický kontakt se rodí a mizí v pohybu, jako by byly stále na cestě, která nemá konec. Tento princip hledání a nalézání rezonuje i v osobní rovině performerů, kteří jsou partnery také v životě. Jejich propojení se jemně promítá do choreografie, která působí neokázale, spíše jaksi nenápadně, ale o to silnější dojem zanechává.
V absenci hudby, scénografie či výraznějších světelných změn zůstává jen tělo, dech a neustálé hledání rovnováhy. Právě v tomto klidu vystupuje do popředí nejen fyzická přesnost, ale i křehkost pohybu. Baltzinger a Wilson vytvářejí jevištní obraz, který připomíná nedokončenou stavbu – stále se přeskupující konstrukci, hledající formu, která se nikdy neustálí a snad ani nemá být nalezena. Jejich těla se propojují a vzápětí odpojují, chvíli splývají, chvíli se odpuzují. Kompozice pohybu působí jako pečlivě navržený plán, v němž se nic nefixuje natrvalo. Každé gesto má své místo, přesto zde zůstává prostor pro náhodu a nečekané vychýlení. A právě v těchto vychýleních se objevuje humor. Není prvoplánový ani vklíněný do mimiky či přehrávání. Vychází z určité chladné mechaniky, z toho, jak tanečníci působí téměř jako bezvládné loutky, které někdo shora navádí do bizarních a nepravděpodobných pozic. Je v tom něco z klaunské estetiky, něco mírně absurdního, co vyvolává v publiku smích a údiv zároveň. Oproštěnost od emocí paradoxně dává prostor lidskosti – divák se směje, protože právě ta chladná přesnost, loutkovitost a fyzická absurdita v něm samovolně probouzí emoce, které nejsou předváděné, ale tělem sdílené.
Megastructure není jen podívaná, ale tichá výzva k pozornosti. Zve ke sdílení – k pozorování procesu, který nemá pevný začátek ani konec. Nabízí zážitek, jenž se neusazuje v pointě, ale zůstává otevřený, dál doznívá v těle i mysli. Baltzinger a Wilson pojímají tanec jako proud vztahů, kde stabilita neexistuje – jen neustálé hledání rovnováhy.
Jejich fyzická výpověď je přímá a upřímná – bez slov a příkras. V každém výkyvu těžiště, kontaktu kůže a podlahy i znovu nalezeném spojení dvou těl se skrývá cosi hluboce lidského. Vztah tu není vyprávěn, ale prožíván tělem – jednoduše, syrově, s důvěrou. Výsledkem je intenzivní zkušenost, která svou radikální jednoduchostí osvobozuje – od očekávání a od předem daných významů. A přesto (nebo právě proto) nechává diváka zahlédnout odraz jeho vlastního vnitřního světa.
Večer v divadle Ponec v rámci festivalu Tanec Praha 2025 nabídl důkaz, jak rozmanitý může být jazyk těla. Od sebeironické a expresivní performance Loraine Dambermont po tichou a intenzivní fyzickou komunikaci Sarah Baltzinger a Isaiaha Wilsona tak představil dvě různá pojetí moderní choreografie, která spojuje odvaha tvořit a sdílet.
Toujours de ¾ Face
Choreografka, skladatelka a performerka: Loraine Dambermont (BE)
Poradce pro mix zvuku: Victor Petit
Light design: Rémy Urbain
Šéf techniky: Gaspar Schelck
Stage management: Adèle Evans
Outside eye: Monica Gomes
Premiéra: Listopad 2021 – Théâtre de la Balsamine, Bruxelles, Belgie
Megastructure
Kocept, choreografie, režie, dramaturgie: Sarah Baltzinger + Isaiah Wilson
Performeři: Sarah Baltzinger + Isaiah Wilson
Light design, kostýmy, scénografie: Sarah Baltzinger + Isaiah Wilson
Premiéra: 2023 Luxembourg
Psáno z představení 9. června 2025, divadlo Ponec.
