Moje rasa je moje rasa
Jako první se na festivalu objevilo 11. června DARKMATTER, které již od počátku překypovalo temnotou. Když jsme my – diváci vcházeli do sálu, už na nás ve vší své zranitelnosti čekali ve tmě performeři tmavé pleti Camilo Mejía Cortés a Cherish Menzo pomazáni černou barvou, v černém oblečení s maskami na tváři. Celá atmosféra nasvědčovala tiché meditaci mezi námi a dvojicí, začátek představení se totiž rozpohyboval pomalu a bez zvuků. Aktéři se svými těly zacházeli opatrně a něžně vůči zemi, kde se snažili najít dobrý balanc. V maskách působili jako přízraky z dětských pohádek nebo jako mimozemšťani, kteří teprve zakouší povrch planety Země a ujišťují se, jestli je dostatečně pevný. Light design zdůrazňoval dominantu scénografie, totiž bílé plátno rozdělené do několika pruhů, které zasahovaly až na zem, kde byly rovněž odevzdány napospas černé barvě. Nevím proč, vzpomněla jsem si na prostředí tiskárny, kde na takových arších papírů tisknou noviny vytvářející mediální obraz o světě majorit, a právě i minorit. Kontrast ovládal první dotyky s performancí…
Postupně však vše nabývalo na intenzitě, dvojice odhodila masky a začala se v prostoru skrze pohyb i hlas prát za svou identitu. Tam někde za plotem, na smetišti vytvořeném rolemi papíru. Jejich expresivním tancem prostupovaly rapové písně oslavující svobodu těla i lidských práv, ale truchlící za důsledky xenofobie. Přiznám se, že se mi však na jejich notu nedařilo naladit, přeci jen naše země nestojí v pozici postkoloniální mocnosti. Jako bych se bála rozlišit, co je skutečným obsahem performance a co si sama domýšlím, vždyť jsme v důsledku všichni lidé se svými propastmi, kterou znázorňuje celá scénografie. Každý zná svou periferii, kam je větším kolektivem odstrčen, protože se k němu nehodí, ať jde o rasu, názor, národ nebo třeba náboženství. Raději jsem odevzdaně sledovala, jak aktéři mění celé jeviště v jeden černý flek ohraničený především příslušníky europoidní rasy a jak pásy postupně padají dolů. Ani mě tak nefascinovalo, co dvojice předvádí v rámci choreografie se svými těly, ale spíš jsem se soustředila na to, jak se postupně z bílého plátna stává archiv nebo umělecké dílo jejich existence. Papír se pod nánosem černé barvy z jejich úst, ale i kýblů proměňoval v boxovací pytel jejich vnitřního i vnějšího souboje, který před námi exaltovaně předváděli až do odhalení vlastní intimity, vlastní nahoty. Jako by to celé mělo působit jako jeden dlouhý videoklip o interpretaci rasismu, kolonialismu, válek, ale i solidarity a svobody.
Moje tělo je moje tělo
R.OSE – 10 exercises for new virtuosities dominoval 19. června pro změnu bílý baletizol a láhev vody v jeho pravém předním rohu, na který se vší zvědavostí a očekáváním hledělo několik dětí se svými rodiči, protože performance byla součástí family friendly programu. Jakmile se zhaslo, one woman show Claudie A. Marsicano začala. Na jeviště přišla se vší energií v modrých plavkách jako akvabela a okamžitě jí začala ovládat prostor. Podobně jako v Darkmatter, hned při první pohybové variaci, která v této choreografii měla podobu cvičení, performerka začala zpívat. Korpulenci jejího těla zvýrazňoval light design vytvářející na podlaze působivou variaci jejích tří stínů, kterými se pravděpodobně odkazovalo ke třem gráciím.
Sál na Marsicano mohl doslova oči nechat, protože jej fascinovala nejen svou hmotou – svým tělem, jímž pohybovala ladně jako baletka, ale také jej hypnotizovala svým upřeným a milým pohledem. To však byla jen jistá příprava na rozcvičku, kterou si performerka připravila pro publikum, aby rozpohybovala právě i je. Uvedla ji komentářem o své osobě a následně začala předcvičovat, což bavilo nejen děti, ale i dospělé. V sále se najednou napjatě-zvídává atmosféra uvolnila, jako by si obě strany byly o něco blíž a spojovala je radost z obyčejného rozcvičkového pohybu, na kterém celá performance stojí. Stačí vypnout hruď a každý z nás se může cítit jako král nebo královna dle manuálu od Marcisano a Gribaudi. Úspornost pohybu se stala ústředním tématem této eseje o každodenních krocích a pózách. Krásu těla neudává hmotnost, ale způsob pohybu, to jen „hubená majorita“ si vytváří stereotypní ideály. Marcisano opravdu vyvolávala dojem sympatické tanečnice nebo baletky, která se nebojí stejně jako dvojice předchozího představení dát své tělo jako materiál k výzkumu na odiv.
Pohybová stand-up gradovala, aktérka si pohrávala nejen se svými končetinami, ale i hlasivkami, obnažovala se až do spodního prádla. Zakoušela i moc slov, když například několikrát za sebou opakovala slovo world, ale čím rychleji to říkala, tím víc world znělo jako word, čímž zdůrazňovala sounáležitost mezi slovem a světem. Není náhodou, že v jednom z posledních čísel zazněla z reproduktoru píseň Toxic Britney Spears. Zatímco v populárním videoklipu zpěvačka jako letuška uchvacovala svými štíhlými boky, v performanci Marcisano s podobnou křiklavostí parodovala „spearsovský exhibicionismus“ šílenými, až obscénními grimasami ve tváři, což působilo velmi vtipně, ale vzhledem k obsahu i funkčně. Podtrhovalo to totiž myšlenku, že tělo je skutečně pouhým konceptem, zatímco pohyb realitou. Marcisano totiž dovede uchvátit stejně jako dřívější hudební ikona Britney Spears, ale jinými, přesto tělesnými, prostředky.
Darkmatter a R.OSA – 10 exercises for new virtuosities se tak pro mě nestaly choreograficky inovativními či experimentujícími formami, ale spíše platformami, jak tělesně vyjádřit vlastní frustraci nebo karikovat názor protistrany, pakliže argumenty ke slovní, či dokonce fyzické agresi jsou banální. Pohybová rezonance tyto temné stíny, které se skrývají pod uměle vytvořeným monopolem, vykreslila ve vší upřímnosti s kreativně jednoduchým šmrncem.
DARKMATTER
Koncept a choreografie: Cherish Menzo (BE/NL)
Tvorba a performace: Camilo Mejía Cortés, Cherish Menzo
Light design: Niels Runderkamp
Hudební kompozice: Gagi Petrovic, Michael Nunes
Mastering: Gagi Petrovic
Scénografie: Morgana Machado Marques
Kostýmový design: JustTatty.com
Dramaturgie: Renée Copraij, Benjamin Kahn
Text: Cherish Menzo, Camilo Mejía Cortés, BOИSU, Shari Kok-Sey-Tjong
Hlasový a přednesový výcvik: BOИSU, Shari Kok-Sey-Tjong
Umělecký konzultant: Christian Yav, Nicole Geertruida
Technici: Niels Runderkamp, Amber Stallenberg/ Sander Cools
Psáno z představení 11. 6. 2025, divadlo Ponec.
R.OSA – 10 exercises for new virtuosities
Koncept, choreografie a režie: Silvia Gribaudi (IT)
Performer: Claudia A. Marsicano
Light design: Leonardo Benetollo
Šéf techniky: Luca Serafini
Kostýmy: Erica Sessa
Umělecká spolupráce: Antonio Rinaldi, Giulia Galvan, Francesca Albanese and Matteo Maffesanti
Psáno z představení 19. 6. 2025, divadlo Ponec.
