Jednotlivé výstupy byly uváděny čínsko-českou moderátorskou dvojicí Ellenou Wang a Leošem Strnadem, přesto že nechyběla programová brožura v obou jazycích. Bylo to proto, aby byli diváci ještě důrazněji přesvědčováni o významu Shen Yun jako jediného nositele tisícleté tradice čínského tradičního tanečního umění. Pro mne jako historičku tance to ale hned při prvním vstupu moderátorů signalizovalo problém – nejen že informace nebyly úplné (což by bylo pochopitelné), byly ale naprosto deformované a divák se dozvěděl jen pár frází, zejména o tom, že toto umění tzv. čínského klasického tance již v současné Číně neexistuje.
Jistě, není pochyb, že komunistický režim maoistů způsobil mnoho těžkých škod, a i v současnost jsou tradiční formy stavěny na odiv zejména pro účel cílené reprezentace (kdy také může docházet k deformující stylizaci), nelze však tvrdit, že neexistují. Prostřednictvím jedné studentky jsem zhlédla dokument čínské televize o jednotlivých historických čínských tancích, tradovaných z nejstarších dob vlády císařů a z doby pronikání budhismu do Číny z Indie na konci vlády dynastie Chan. Právě onen vliv indických chrámových tanečnic dévadásí byl pro styl tance na čínských císařských dvorech typický, včetně gest rukou (mudras) a prohybu páteře do stran. V čínském televizním pořadu jsem ho viděla, v představení Shen Yun bohužel nikoliv. Otázka autenticity stylu je tedy citlivá záležitost.
Věrohodněji by působilo, kdyby se v textu moderátorů zmínil fakt, že Shen Yun provádí fúzi dvou hlavních stylů z doby dynastie Chan: Ya Yue a Yue Fu. Přičemž vše je ovlivněno do značné míry klasickým (akademickým) tancem a unifikováno pedagogy Fei Tian Academy of Arts v New Yorku, kterou prochází taneční dorost pro čtyři skupiny Shen Yun. K tomu malé vysvětlení.
Profesionální taneční umění má v Číně skutečně tisícletou historii. Dynastie Šang (od 1751 př. n. l.) spoléhala na tančícího kouzelníka (Wu), ten měl svým tancem zajistit úspěch této vlády. Tyto tance Wu byly již technicky velmi náročné, a proto se v souvislosti s nimi mluví o počátcích tanečního profesionalismu. Dynastie Čou (od 1111 př. n. l.) pak založila první státní taneční a hudební instituci, která se zasloužila o hierarchizaci tanečních projevů. Výuka tanců se stala nedílnou součástí výchovy šlechticů a členů císařského dvora. Zároveň vznikly tance pro prostý lid, mnohé z nich jistě na bázi již existujících lidových projevů (Ča, Yu, Nuo, Čou Ge). V době rozkladu autority dynastie Čou vznikl u dvora krále Ču nový typ tance: vzdušný, půvabný, jemný. Tanečnice uvádí do pohybu dlouhé, hedvábné rukávy, vlnící se vzduchem jako hladina vody. Tomuto „vodnímu“ stylu se říká Ču podle krále, který si jej oblíbil, a jeho různé formy jsou v Číně stále populární. V programu Shen Yun jsme jeho skupinovou variantu mohli vidět kupříkladu v čísle nazvaném Plovoucí rukávy (choreografie Shen Yun Performing Arts Company New York).
Dynastie Chan (od 206 př. n. l.) opět sjednotila rozdělenou Čínu v jeden celek. V té době již existovaly dvě taneční školy: „Ya Yue“, která pokračovala v obřadních tancích zděděných po dynastii Čou, a „Yue Fu“, která se specializovala na tance zábavního charakteru, jejichž součástí bylo často bojové umění a akrobacie. Na konci vlády dynastie Chan se do Číny z Indie začal šířit budhismus a s ním i estetické kvality klasického indického tance. V komplexu jeskyně Tunhwang je tisíce vyobrazení Buddhy a jeho tančících nebeských společnic – apsarás. Z tohoto období pochází náboženský tanec Let k obloze, který odráží touhu po budhistickém ráji. Bývá prováděn jako sólo nebo duo, v programu Shen Yun jsme viděli jeho skupinovou variantu Let nebeských dívek (choreografie Yungchia Chen), ale bez oněch z indické tradice odvozených prvků, zmíněných výše.
Program Shen Yun obsahuje též tance etnického charakteru, k takovým patřilo číslo Oslava pod zasněženou horou v choreografii Yungchia Chena. Byť i zde byla patrná stylizace, přeci jen tibetský folklór působil věrohodně. Ovšem oproti jiným skupinám, které cestují po světě se svými národními tanci (např. Národní balet Gruzie Sukhishvili), není hlavním posláním představení Shen Yun seznamovat diváky s bohatou národní hudební a taneční kulturou, jde tu o přenos určitého idealistického přesvědčení, formulovaného hnutím Falun Gong (též Falun Dafa), které je v Čínské lidové republice pronásledované. Diváci toto ale zpravidla netuší a v průběhu jinak vizuálně velmi atraktivního představení s bohatou kostýmovou výpravou jsou zaskočeni způsobem, jak se to činí. V ničem si to totiž nezadá s přímočarou propagandou, kterou jsme u nás v kultuře zažívali v 50. letech: pantomimické příběhy o lidech pronásledovaných za své názory a podrobených násilí jsou příliš triviálně podané. Zde by bylo namístě naopak více stylizace: když divák v postsocialistických zemích vidí černé kostýmy s rudými srpy a kladivy na zádech těch, kteří představují zlosyny zatýkající nevinné studenty meditující v parku s nápisy Pravda, Soucit, Snášenlivost, poněkud mu zatrne. Nejde o esenci smutného příběhu, který se zakládá na skutečných praktikách čínského establishmentu, jenž uvrhl v roce 1999 duchovní hnutí Falun Gong do ilegality a obvinil jeho stoupence z rozvracení společnosti.
Jde o způsob divadelního ztvárnění, které upřednostňuje ideologickou a světonázorovou funkci tak exemplárně před všemi ostatními, že uměleckost mizí. I sólové pěvecké výstupy (Tian Li – soprán a Tang Ming – tenor) jsou ve výrazu plné naléhavého patosu, který nám připomíná naopak léta vlády jedné strany. Paradoxně se tím dociluje opačný účinek, než byl asi původně jejich skladatelem a textařem, tajemným D. F. (za tou zkratkou se zřejmě skrývá zakladatel hnutí Li Hongzhi) zamýšlen. V programu je způsob jejich zpěvu označován jako bel canto, nemá nic společného s tradiční čínskou (Pekingskou) operou a je plný vibrata. Texty jsou překládány na titulkovacím zařízení. Z písně Jen Stvořitel nás může zachránit: „…Ateismem a evoluční teorií nás ďábel klame. Nebesa se s koncem svého cyklu rozpadala, lidé ani bohové nevěděli, jak blížící se katastrofě čelit. Většina lidí tohoto světa byla bohy, jež se sem převtělili hledajíce útočiště. Očekávají den, kdy Stvořitel vesmír obnoví…“
Shen Yun je soubor čínských exulantů, z nichž podle programové brožury se někteří sólisté a choreografové narodili ještě v Číně a tam též vystudovali svůj obor. Pro své přesvědčení se však do své vlasti nebo do vlasti svých rodičů již nemohou vrátit. Je tedy pochopitelné, že tím ztrácí kontakt s původním zdrojem tradice a dochází k určité unifikaci projevu. I hudební skladby pro tance jsou nově složené, byť v orchestru najdeme i některé tradiční nástroje jako je erhu nebo drnkací pipa. Myslím, že by bylo adekvátnější, kdyby vedení souboru přiznalo, že budují nový taneční a hudební repertoár, který těží z kořenů čínské tradice, ale dál i modifikuje. Více by to odpovídalo skutečnosti, aniž by se tím ztratil povznášející efekt z některých skupinových, mistrovsky interpretovaných choreografií.
Scénografická složka je tvořena jak množstvím vizuálně atraktivních kostýmů a jejich doplňků v komplementárních barvách, což přispívá k hedonistickému vyznění. Nemohla jsem se ubránit ovšem pocitu, že by se vše lépe vyjímalo jen třeba na černém pozadí než proti 3D projekci v zářivých barvách, která je patentovaným vynálezem Shen Yun. Najednou je totiž všeho příliš, projekce pracuje s animací postav jako v počítačových hrách. Využívá se tu hojně efekt „přechodu“ tančících aktérů na projekční plátno: kde pohyb živého tanečníka končí, tam pohyb animovaného začíná, vše v naprostém synchronu. Je to velmi účinná, až magická iluze, dokonale propojená i s hudbou, nicméně těch efektů je tolik, že umělecký dojem je nakonec oslaben. Je to pochopitelně věc vkusu, nicméně zde se zdá, že se Shen Yun až moc přibližuje tomu americkému disneyovskému. Děti a mladiství by to mohli ocenit, jenže pro ně se tu nehraje…
Psáno z hostování Shen Yun v březnu 2023, Kongresové centrum Praha.
