Jak bylo řečeno v úvodním slově umělecké ředitelky Melodramfestu, doc. PhDr. Věry Šustíkové, Ph. D., geneze 1. symfonie Zdeňka Fibicha se datuje lety 1877–1878, kdy vznikly její první dvě věty. Na 3. a 4. větě pak skladatel pracoval v letech 1882–1883. V roce 1883 došlo k jejímu prvnímu provedení (Praha, jubilejní koncert Umělecké besedy, 3. května 1883) a vyšel i klavírní výtah. První Allegro moderato začíná rytmicky výrazným motivem hlavního tématu, který je plný životní energie. Téma druhé se svým charakterem podobá prvnímu a nevytváří velký kontrast, typický pro sonátové expozice. Ani ve střední části sonátového provedení nedochází k ostrým dramatickým zvratům. Jak napsal Václav Juda Novotný 20. května 1879 do časopisu Dalibor: „V první větě romantické symfonie Fibichovy F dur vynakládá skladatel nejlepší síly, aby již v expozici strhl posluchačstvo v kouzelný svůj kruh a získal je pro svou náladu a ducha…“ 2. věta, Allegro, začíná základním tématem groteskně vylehčeného charakteru, jež autor v triu střídá s žánrem polky, ovšem ve značně stylizované podobě. Popisovanou větu scherzového charakteru Fibich střídá s třetí částí, Adagio ma non troppo, kde se Severočeská filharmonie Teplice pod vedením zkušeného Jiřího Petrdlíka plně rozezněla romantickými orchestrálními zvukovými barvami, a dala tak vyniknout baladické atmosféře Fibichovy hudby. Ve finální větě Allegro vivace, molto con fuoco, v rondové formě, Fibich použil a zpracoval hudební materiál své dřívější cyklické orchestrální skladby, dnes bychom řekli „nulté symfonie“. Závěrečná část 1. symfonie se již v úvodu rozbíhá pomocí výrazného, rytmicky živelného tématu. Finále bylo orchestrem provedeno bravurně. Závěrečným accelerandem Jiří Petrdlík pak přesvědčivě zakončil celou symfonii.
4. symfonie Jiřího Bezděka „Edison“, inspirovaná básní Vítězslava Nezvala, zazněla ve světové premiéře. Recitačního partu se ujal Milan Kňažko. Skladatel chtěl kompozicí oslavit závažný fenomén – lidskou činorodost, která neustává ani ve vysokém věku. Zkušenosti získal i z vlastní rodiny. K tomuto tématu skladatel dodává: „Obsahové zaměření skladby je mi velmi blízké proto, že v mé rodině je mnoho příkladů dlouhověkosti a vysoké aktivity mých rodičů i prarodičů až do vysokého věku… Stejně jako mnoha jiným skladatelům, je i u mne symfonie tím nejvyšším tvůrčím činem v oblasti koncertní hudby, prostorem pro zásadní vyznání a také prověrkou stavu aktuálního kompozičního jazyka.“ Text Nezvalova Edisona pochází ze sbírky Básně noci. Básník se v této sbírce zabývá nejenom faktickou událostí, ale především jejím obecným filozofickým nebo lidským rozměrem. A takový byl také Edison, nejde jen o jeho jednotlivé vynálezy, ale, zde především, o dlouhodobou práci nezdolného ducha, člověka, který permanentně překonává hory problémů, aby se probojoval v těžké bitvě až k cíli.
Celková struktura Bezděkovy 4. symfonie je svázána s vedlejším tématem volně pojaté sonátové formy 1. věty s názvem Velký vynálezce. Tvoří jádro, k němuž se jako k vrcholu vývoje autor vrací ještě ve větě závěrečné – Nemít nikdy klid. Jím také symfonie končí. Původ uvedeného tématu zasahuje hluboko do Bezděkovy skladatelské minulosti. Objevilo se poprvé ve varhanním cyklu Tři prosby (s mottem Václava Havla o jeho vztahu k víře). V různých derivátech pak organizuje i průběh Symfonie č. 2. V celkovém vývojovém procesu symfonie Edison pak skladatel postupuje od stylizace kompozičního chaosu na začátku první věty přes volný variačně evoluční princip věty druhé, přehledné scherzo s názvem Dobrodružství hledání až k přísné formě závěrečné věty. Ta, podle vzoru 3. věty Čajkovského 6. symfonie, dvakrát účelně opakuje závažný hudební materiál. Po krátkém vloženém středním dílu přichází repríza přinášející tempový skok vzhůru, a tím je vytvořen prostor pro závěrečnou glorifikaci osového tématu „kreativity“. Výše popisované téma vykazuje svůj zásadní vliv i v pomalé, variačně evoluční formě druhé věty. Koncertní melodram v Scherzu 3. věty Už zas nespat jako by vyplynul z celkového obsahového plánu. Autor v něm naplnil potřebu ilustrace permanentního spěchu, stále pronásledujícího tvořivé lidi. Paralelní spojení hudby a mluveného textu bylo tedy nasnadě. V Nezvalově básni je velký oddíl věnován překotné činnosti a stále se vynořujícím plánům, i když nakonec převáží možnosti jednoho lidského života. Přesto však se jimi člověk nechává unášet. Původně zde skladatel použil vibrafon, zapojení elektrické kytary bylo nápadem dirigenta Jiřího Petrdlíka. Její epizodické vstupy jsou potom též využity ve větě poslední (zde opět vystavěné z harmonických rotací osového tématu). Hlas Milana Kňažka si Jiří Bezděk pro symfonii zvolil na základě konzultací s paní docentkou Věrou Šustíkovou. Proces výběru typu hlasu již probíhal v době kompozice symfonie. Kňažkův hlas skladatel studoval z jeho nahrávek na YouTube, ale sledoval i jeho inscenace.
Symfonie č. 4 „Edison“ byla na koncertě provedena obdivuhodným způsobem ze strany Severočeské filharmonie Teplice s dirigentem Jiřím Petrdlíkem, který dovedl z orchestru, také díky hluboké znalosti Bezděkovy skladby, získat maximální výkon a ve spolupráci s recitátorem Milanem Kňažkem vše spojit v jeden strhující celek.
Společnost Zdeňka Fibicha: Dvě symfonie
26. září 2024, 19:00 hodin
Koncertní sál Pražské konzervatoře
Program
Zdeněk Fibich: Symfonie č. 1. F dur, op. 17
Jiří Bezděk: Symfonie č. 4 „Edison“ (pro recitátora a orchestr na texty Vitězslava Nezvala) – světová premiéra
Účinkující
Milan Kňažko – recitace
Severočeská filharmonie Teplice
Jiří Petrdlík – dirigent
Doc. PhDr. Věra Šustíková, Ph. D., umělecká ředitelka Melodramfestu – režie a úvodní slovo
