Maloměšťácké vídeňské prostředí skutečně k této stavbě zpočátku zaujalo negativní postoj. Divadlo lidem připadalo zbytečně velké. Později si je však atmosféra velkoleposti a stylu zcela podmanila.
Kapacita klasického podkovovitého hlediště, které má pět podlaží, je 2 304 míst. Na vnitřní výzdobě původního divadla se podíleli tehdejší nejznámější umělci. Zajímavostí je, že koncept interiéru pochází od tehdy velmi známého českého architekta a mecenáše Josefa Hlávky, který při slavnostním otevření budovy 25. května 1869 podal Františku Josefu I. symbolický zlatý klíč od ní. Za zmínku stojí fakt, že tento zlatý klíč (skutečně pozlacený s tepaným znakem monarchie) je relikvií Hlávkovy rodiny a můžete ho vidět v původním sídelním zámku Hlávkových v Západních Čechách. Je nabíledni, že takhle velkolepý operní dům k sobě přitahoval i nejvěhlasnější soudobé umělce: Mahlera, Strausse, Toscaniniho, Furtwänglera, Karajana, Böhma, Viscontiho… Ale zpívaly zde třeba také naše Jarmila Novotná nebo Maria Tauberová, ale i celá řada dalších osobností světa opery.
Naprostou zkázu přinesla budově druhá světová válka. Hrálo se v něm sice až do 30. června 1944, kdy poslední inscenací před zákazem produkcí a anšlusem Rakouska byl shodou okolností Soumrak bohů. Dne 12. března 1944 o půl druhé odpoledne byla však budova americkými spojeneckými letadly vybombardována a zdevastována.
Renovaci, která trvala 10 let, a na níž se z architektonického hlediska nejvíce podepsal Erich Bolterstern, ukončila 5. listopadu 1955 slavnostní premiéra Beethovenova Fidelia. Tato poslední rekonstrukce zachovala původní jen vnější vzhled a hlavní foyer se slavnostním schodištěm. Ve stylu padesátých let přebudované hlediště a přilehlé prostory vedou znalce i laiky ke stále hlasitějšímu polemikám o architektonické hodnotě Boltersternovy rekonstrukce.
Vídeňská státní opera patří mezi čtyři nejvýznamnější operní divadla světa. Repertoár čítá v běžné sezóně kolem 40 operních titulů. Hraje se v blocích. Patří mezi z Česka a Slovenska vcelku ještě lehce dopravně dostupné prestižní operní scény, a proto věřím, že každý z vás ji zná z osobní návštěvy. Výhodou Vídeňské státní opery je i vysoký počet míst k stání, což umožňuje dostat se na představení takřka vždy, pokud přijedete o chvíli dřív a jste ochotni u divadla vystát pověstnou frontu. Pokud vás zajímá architektura a představení, na které se vypravíte, se koná na jaře nebo ke konci sezóny za přijatelného počasí, neváhejte a vydejte se na nejvýše položenou otevřenou lodžii nad druhou galerií, jíž korunuje sousoší Pegasů. Z tohoto místa je neobvyklý a nádherný výhled na Ring, Burg i katedrálu sv. Štěpána. Za zmínku stojí i to, že vnější fasáda budovy byla v roce 2008 kompletně rekonstruována, bylo pořízeno nové sváteční osvětlení a budova večer září jako modrobílý drahokam.
Už více než 140 let je pýchou všech Vídeňanů impozantní budova opery na okružní třídě, zvané Ring. Po zániku starých vídeňských hradeb a po ukončení operního působení v Burgtheatru byla za 6 milionů rakouských zlatých postavena monumentální budova C. a K. Hofoper. Stavba začala v roce 1861, tedy ve stejném roce, kdy se začal stavět Palais Garnier v Paříži (náš nedávný článek o tomto divadle naleznete zde). Obě budovy měly odrážet tehdejší představu o přepychu a honosnosti. Celková zastavěná plocha je obrovská – 8750 metrů čtevrečních. Vhodně zvolené místo pro budovu jí dává vyniknout a umožnilo navrhnout fasádu se zdobnými detaily a štukovou výzdobou ze všech stran. Tvůrci této bez nadsázky proslulé stavby Eduard van der Nüll a August Sicccard vzešli z veřejné soutěže a jejich návrhy do puntíku splnily představy o nové monumentální architektuře Vídně. Stavba trvala 8 let s jedním přerušením rakousko-pruskou válkou.
