Sto let od premiéry Svěcení jara
Hučení, pískání, dupání, tu a tam facky – taková byla před 100 lety, 29. května 1913, premiéra baletu Svěcení jara ruského skladatele Igora Stravinského v pařížském Théatre des Champs-Elysées. Skladba s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska byla pro mnohé posluchače „nejfalešnější, jaká kdy byla napsaná“. 
Hudba tehdy jednatřicetiletého Stravinského hýřila disonancemi, ostrými zvuky a neobvyklými rytmy a znamenala zásadní přelom v dějinách hudby. Toto opus magnum hudby 20. století ovlivnilo mnoho skladatelů a bývá řazeno k přelomovému obrazu Avignonské slečny Pabla Picassa z roku 1907, který znamenal zrod kubismu. Premiéra Svěcení jara, která se konala jen 14 měsíců před vypuknutím první světové války, tak de facto otevřela dveře dalším zásadním hudebním přerodům 20. století.
Námět baletu – dívka je před zraky pohanských starců obětována bohu jara – Stravinskému bleskl hlavou údajně v roce 1910 při práci na baletu Pták Ohnivák. Smlouvu na zkomponování díla Stravinskij podepsal se šéfem Ruského baletu Sergejem Ďagilevem v létě 1911 v Karlových Varech, dílo pak skladatel psal v letech 1911–1912 zejména ve švýcarském městě Clarens, dokončil jej v březnu 1913.
Premiéra přelomového díla se konala ve zcela novém divadle, které bylo otevřeno teprve začátkem dubna 1913, vedle Svěcení jara byl na programu balet Sylfidy Fryderyka Chopina, Duch růže na hudbu Carla Marii von Webera a impresionistický balet Faunovo pozdní odpoledne Clauda Debussyho.
Choreografie k premiérovému uvedení Svěcení jara se ujal ruský tanečník Vaclav Nižinskij, autorem výpravy byl ruský malíř, filozof a mystik Nicholas Roerich. Dějově je balet fantastickou rekonstrukcí slovanského pohanského rituálu, dělí se na dvě části, Uctívání země a Oběť.
Příliš progresivní hudba s výrazným upřednostněním rytmické stránky dávala tušit, že přijetí ze strany publika nebude jednoznačné. Tím spíše, že Nižinskij přišel s antibaletními pozicemi těla – s pažemi v ostrých úhlech a vtočenými chodidly. Reakce diváků na sebe nenechala dlouho čekat – reptání přerostlo v bitku, obecenstvo hvízdalo, pokřikovalo na tanečníky, hudebníky i dirigenta, navzájem se tlouklo deštníky a fackovalo. Tanečnice a spolupracovnice Nižinského Marie Rambertová slyšela někoho na galerii křičet: „Doktora! Zubaře! Dva doktory!“
Stravinskij premiéru popsal takto: „Od začátku představení se ozývaly mírné protesty proti hudbě. A jakmile se zvedla opona a na jevišti začaly hopsat copaté Lolity s nohama do ‚iks‘, ihned propukla vřava. Slyšel jsem za sebou výkřiky ‚Přes hubu!‘, někdo křičel ‚Přestaňte, děvky ze šestnáctého okresu!‘, ale ty ‚děvky‘ byly nejelegantnější dámy v Paříži. Ten povyk trval dál a za několik minut jsem vztekle odešel z hlediště a pamatuju se, že jsem za sebou práskl dveřmi. Ta hudba mi byla tak blízká, tolik jsem ji měl rád. Když jsem úplně rozzuřený přišel do zákulisí, Ďagilev tam honem zapínal světla v hledišti – doufal asi, že tím obecenstvo uklidní. Potom až do konce představení jsem stál v postranních kulisách a držel jsem zezadu Nižinského za šosy fraku, protože stál na židli a celý ukřičený počítal baletnímu sboru do taktu – jako by na lodi řval povely námořníkům.“
O skladbě pak kupříkladu skladatel Claude Debussy řekl, že „bubnování černochů dosud nebylo všeobecně uznáno za hudbu“, podle básníka Jeana Cocteaua bylo Svěcení jara naplněno „divokým smutkem a porodními bolestmi Země“, skladatel Arthur Honegger jej přirovnal k atomové bombě, která převrátila celou epochu. Ruský skladatel Dmitrij Šostakovič, který Stravinského považoval za jediného skutečně velkého skladatele 20. století, o Svěcení ale řekl, že je to „dosti hrubá práce, příliš efektní navenek, má málo vnitřní substance“.
Po premiéře se konalo ještě pět dalších představení, již bez vášní, jedno z nich navštívil například známý francouzský skladatel Maurice Ravel či jeho italský kolega Giacomo Puccini, který hudbu posoudil jako „kakofonní“. Čtyřikrát se pak Svěcení jara v Nižinského choreografii představilo i v Londýně.
Novou choreografii vytvořil až v roce 1920 choreograf Leonid Mjasin, o deset let později uvedl Mjasin Svěcení jara v hlavní roli s tanečnicí Martou Grahamovou v Metropolitní opeře. V Moskvě bylo dílo poprvé uvedeno až v roce 1965. Od té doby se Stravinského Svěcení jara pokusili ztvárnit snad všichni význační choreografové (údajně bylo celosvětově provedeno více než 150krát), například Maurice Béjart či Pina Bauschová.
V roce 1987 se dokonce podařilo provést v Los Angeles rekonstrukci původní Nižinského choreografie. V posledních letech se představila třeba i punkrocková verze Svěcení jara, v roce 2008 zase tančili hlavní role původní obyvatelé Austrálie, Aboriginové.
Svěcení jara se postupně stalo jedním z nejhranějších a nejnahrávanějších děl moderní vážné hudby, a to zejména v orchestrální formě, jejíž premiéra se Sergejem Kusevickým za dirigentským pultem byla již v únoru 1914 v Petrohradu. Dílo ovlivnilo celou plejádu umělců, kupříkladu francouzského skladatele Edgara Vareseho, který byl na premiéře v roce 1913, nebo jeho amerického kolegu Aarona Coplanda.
Podle posledních výzkumů byla větší část první části Svěcení jara transpozicí jedné lidové ruské písně, která se objevila v roce 1877 v kolekci Sto ruských národních písní od Nikolaje Rimského-Korsakova.
