„Housle jdou v ceně neustále nahoru, ty špičkové minimálně o deset procent ročně. Čím jsou dražší, tím rychleji zdražují. U některých exemplářů, třeba stradivárek, se už nejedná o to, že to jsou housle, ale spíše umělecké dílo. Tam už to můžete porovnávat s obrazy od Leonarda. To je taky umění. Je to dobrá investice, to je spočítané,“ řekl Jan Baptista Špidlen, který v neděli oslaví padesáté narozeniny.
Mezi cenami houslí jsou podle něj obrovské rozdíly. „Zatímco špičkové mají hodnotu v desítkách milionů korun, takové čínské dostanete za sto eur (přibližně 2.555 korun) i s futrálem,“ podotkl.
Kruh umělců houslařů podle Jana Baptisty Špidlena sdružuje dvacet až dvacet pět individuálních houslařů. „Těžko se rozlišuje, kdo je houslař a kdo je spíš opravář. Všichni si říkají houslaři, ale ne každý by se tím uživil. Těch, kteří umějí postavit housle a uživí se tím, může být třicet až čtyřicet. Opravování převládá. Pouze výrobou se uživí málokdo,“ řekl.
Jemu zabere opravování nástrojů asi třicet procent času. Přestože se snaží co nejvíce dělat nové housle, všechny opravy odmítat nemůže. „Zrovna tenhle týden tady byli dva muzikanti z filharmonie a přinesli housle, které vyráběl můj otec. A taková zakázka se prostě odmítnout nedá,“ podotkl.
Jednotliví mistři podle něj vyrobí od dvou do deseti nástrojů ročně. „Já teď stíhám sotva troje do roka. Stíhával jsem čtvery až patery, ale dneska máme větší záběr. S manželkou máme obchod,“ uvedl pražský houslař.
Kvalita houslí podle něj roste, hlavně kvůli větší dostupnosti informací na internetu a také díky výzkumu a zavádění digitálních technologií. „Houslaři jsou zpátečníci, takoví divní dinosauři. Pořád se držíme pracovních postupů, které tady byly před tři sta lety. Ale nového poznání a analýz se neštítíme. Nebo používáme modernější stroje. Taky mám pásovou pilu a hoblovku, protože je zbytečné dělat hrubou práci hoblíkem. Výzkum je důležitý, dává nám informaci, kterou potřebujeme. Pak už ji využijeme klasicky s dlátem a hoblíkem,“ řekl.
Za kolébku houslařství je považována Itálie, podle Jana Baptisty Špidlena se však už kvalita přesunula jinam. „Když je na houslích napsáno, že jsou vyrobené v Itálii, lépe se prodávají. Ale myslím, že země na svůj věhlas a obchodní známku doplácí. Housle tam dělá kde kdo,“ dodal.
Hodně dobrých výrobců je podle něj ve Francii nebo Německu. „Ale není to jen evropská záležitost, znám skvělé houslaře i ze Spojených států. I Číňani se rychle učí,“ poznamenal. V Česku by v mezinárodní konkurenci podle něj obstála zhruba desítka houslařů. „Ale nerad bych někoho naštval. Nejsem kompetentní, abych tady hodnotil své kolegy,“ řekl. Podle něj nyní houslařský trh včetně českého válcuje čínská výroba. Nikoliv kvalitou, ale kvantitou a cenou.
Za nejlepší dřevo pro výrobu houslí považuje smrk z italských Dolomit a javor z Bosny a Hercegoviny. „I když u té Bosny si tím nejsem tak úplně jistý. Viděl jsem krásný javor ze Slovenska, pěkné jsou i v Rumunsku,“ uvedl Jan Baptista Špidlen.
Pro výrobu houslí je podle něj nejlepší, aby dřevo bylo co nejlehčí a zároveň co nejpevnější. V okolí stromu by se neměly měnit klimatické podmínky. „Kdyby někdo vedle vykácel holé místo, tak tam přijde více světla a strom začne růst rychleji. A má tím pádem širší letokruhy. My je potřebujeme pravidelné a co možná nejhustší. A taky nechceme suky čili větve. Takže ten les by měl růst společně. Protože pak se koruny natahují nahoru a kmeny zůstávají holé,“ řekl. Dřevo je podle něj třeba sušit desítky let. Nyní tak pracuje se zásobami, které nakoupili ještě jeho dědeček s otcem. On zároveň pořizuje materiál pro své potomky.
