Zápisník Jindřicha Bálka (84)
Koncerty severoněmeckého rozhlasového orchestru a Petrohradské filharmonie zajímavě oživují debatu o národním charakteru orchestrů. V prvním případě spíše nepřímo, protože Má vlast zněla každému znalému Mé vlasti s Českou filharmonií ne zcela uspokojivě. A tak znovu máme pocit, že to jinde lépe neumějí – a možná je na tom kus pravdy. Je ale otázka, co všechno z toho plyne. Kvalita provedení s národní tradicí souvisí, zejména když všechny velké symfonické orchestry jsou dědictvím devatenáctého století, které je stoletím vyhraněných národních hudebních kultur, a jejich repertoár zrovna tak. Přesto je potřeba kvalitu a národní charakter nespojovat automaticky dohromady. Platí dvě věci zároveň: Kvalita orchestru je vždycky důležitější než národní tradice. Ale jen v dobré národní tradici může kvalita vzniknout.
Neřekl bych, že částečné rozpaky nad provedením Mé vlasti byly tentokrát dané čímkoli specificky německým. Byly dány spíše menší zkušeností orchestru a vysokými nároky skladby. A pak lehce historizujícím a nedramatickým pojetím. Když se zahraniční orchestr pustí pod vedením cizího dirigenta do Mé vlasti, mají všechny naše orchestry proti němu náskok, který se dá jen velmi těžko dohnat. Zároveň by nás ale mělo zajímat, čím ta hudba hráče a dirigenta zaujala jaksi sama o sobě. Z výkonů českých orchestrů přitom dlouhodobě víme, že akcent na národní odlišnost sama o sobě žádnou kvalitu nezajistí.
O pár dnů později jsme slyšeli hodně evropského Šostakoviče, v jemném až objektivním zvuku. Byl to zvuk nádherný a opravdu velkosymfonický. Dal by se v něm dobře poslouchat Beethoven i Dvořák. Že zároveň hráli svého Šostakoviče, může zůstat na druhém místě, i když právě díky němu vzniká motivace a touha prezentovat se co nejlépe.
Kvalitě orchestrální hry bychom se měli naučit rozumět jako něčemu univerzálnímu – a když se toho dosáhne, zaujme to pak všechny. Že jí dosahujeme přes péči o své národní klasiky je přirozené a správné. A dá se v tom zdravě soutěžit. Proto je vždycky stejně důležité, jak hrajeme „to své“ i jak hrajeme „to cizí“. Zajímavé je, že když se pečuje o kvalitu, výkony různých orchestrů v různém repertoáru nás začnou víc zajímat a zdravě provokovat. A pečovat o tento vstřícný zájem je možná nakonec to vůbec nejdůležitější. Bez zájmu o to, jak nějaká díla hrají „ti ostatní“, se těžko opravdu dozvíme, jak ho hrajeme my.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Ivan malý, Zdenek Chrapek
