Petra Hájková se pro svou tvorbu nechala inspirovat nadějeplnou japonskou legendou o tisícovce origami jeřábů, jejichž složení tvůrci umožní splnění jednoho přání, a neveselým příběhem hirošimské dívky Sadako, která po bombových útocích na konci 2. světové války trpěla nemocí z ozáření a vytoužený počet papírových ptáků poskládat nestihla.
Téma jistě nosné, které si říká o emocemi prodchnutou atmosféru kombinující tíživost neúprosného osudu i snovou melancholii. Udržet nicméně správné napětí není vždy snadné, zejména, ztížila-li si Hájková práci výběrem interpretů od malého, sotva šestiletého děvčátka, přes studentky tanečních konzervatoří až po profesionální tanečnici. Vyrovnat do kompaktního výsledku tak rozličnou skupinu je občas úkolem až herkulovským. Choreografka se s proměnnými prala statečně, jejímu záměru navíc do karet výborným způsobem hrálo výtvarné řešení od jednoduchých, bílých kostýmů, v nichž sbor pěti tanečnic vyvolával dojem samurajských válečnic stejně jako papírových panenek, přes na Japonsko odkazující stylizaci účesů a líčení, až po scénu, v jejímž pravém zadním rohu se vyjímalo papírové jezírko čistých čtvrtek, nad nímž se vznášelo hejno origami jeřábů. Autorské, minimalistické, čisté hudební kompozici Adama Pobořila rovněž nebylo v jejím pulzujícím napětí a oscilaci mezi syrovostí a jemností co vytknout.
Základní problém inscenace vězel v jejím kolísavém tempu a kulhající dramaturgii. Nejdříve to vypadalo, že jsme na kurzu skládání origami (byť tato úvodní část představení mohla divákovi poskytnou naději, jelikož zvládne-li jeřába poskládat malé dítě, není přece důvod, abyste to nezvládli taky a nesplnili si tak eventuálně své nejtajnější přání.) Poté přišla na řadu poněkud natahovaná seance kontaktní improvizace následovaná hodinkou lehké akrobacie s děvčetem, na které se při rozdělování pudu sebezáchovy evidentně zapomnělo. První půle zhruba 45minutového díla měla i přesto očividný směr a snahu stupňovaným, neúnavným, pohlcujícím tokem pohybu navodit pocit neúprosně stále vpřed směřujících kol osudu. Právě zde se autorce povedlo odhalit své silné stránky – velice dobrou práci s pětičlennou skupinou tanečnic, která v jedné chvíli působila jako homogenní, jednotně dýchající celek, aby se v následující vteřině organicky rozpadla do nepravidelných, neočekávaných molekul a následně opět propletla v jedno. Po kulminaci ostře utnuté v jednom bodě se nálada opět uklidnila s dalším, tentokrát tanečním sólem dětské interpretky, jemuž by, bez ohledu na jakkoli neopominutelné kvality malé tanečnice, prospělo důrazné zkrácení, obdobně jako alespoň mírné omezení jejího po chvíli již příliš se opakujícího proplétání s pěticí dívek v předcházející části. Ke cti nicméně choreografce budiž, že se vyvarovala citového vydírání či lacinosti, ke které přítomnost dítěte na jevišti může velice lehce svádět.
Jakkoli hrbolatá cesta k němu vedla, finále choreografie bylo vynikající. Hájková mohla naplno rozvinout svůj taneční slovník a současně se plně opřít o skvělou interpretku, kde v Markétě Jandové našla mimořádné pohybové i osobnostní charisma a pro své dílo esenciální vnitřní sílu a nezlomnost i dojemnou křehkost.
Zevrubnějšího hodnocení a analýzy se tvůrkyni jistě dostane při její státní zkoušce od povolaných pedagogů. Revize a drobnější úpravy zejména v první části představení by podle mě výsledku jen prospěly, potenciál totiž v díle (a v Petře Hájkové) dozajista je.
1000 jeřábů
Divadlo Ponec, 13. dubna 2019
Choreografie: Petra Hájková
Hudba: Adam Pobořil
Scénografie a kostýmy: Veronika Moudrá
Světelný design: Tomáš Morávek
Interpretace: Bára Beinhauerová, Veronika Fárová, Viktorie Georgievová, Markéta Jandová, Adéla Kašparová, Veronika Klimentová, Sophie Knapová
