Obzory nejen operních, ale i baletních fanoušků v Česku se rozšiřují a to je skvělé. Po přímých operních přenosech z MET teď společnost Aerofilms přišla s večery baletními, z pařížské Národní opery, a to jak v live provedení, tak i ze záznamu. Cyklus odstartoval první červencový čtvrtek přenosem z proslulého divadla Palais Garnier, titulem La Petite Danseuse de Degas (Malá tanečnice Edgara Degase), premiérovaného v roce 2003. Pod hudbou tak trochu neoromantického střihu je podepsán letos osmapadesátiletý francouzský skladatel a klavírista Denis Levaillant (na svém kontě má řadu různorodých partitur, mimo jiné i operu Opa Mia), autorem libreta i choreografie je Patrice Bart, působící zdaleka nejen ve Francii (Berlín 1993 Don Quijote, La Scala 1996 Giselle).
Inspirací pro Malou tanečnici se stala poetika slavného francouzského impresionisty Edgara Degase a hlavně skutečný osud dívenky, chudé sboristky baletu pařížské Opery, která se nechala najmout jako model pro známou Degasovu sochu. Jde o příběh tak trochu sladkobolný, nepostrádající jak setkání s magickým světem baletu, tak i s prostředím podvodníků a zlodějů, když se hlavní hrdinka ocitne na šikmé ploše – to vše zarámováno symbolem osudu, tajemným Mužem v černém coby hybatelem děje. Čili příběh jak pro balet stvořený, zpočátku s notnou dávkou nostalgie, ale postupně gradující, prakticky nemající hluchých míst, občas sice balancující na hranici kýče, ke kterému však nikdy nesklouzne.
Základním stavebním kamenem Bartova slovníku je klasika, postupně však čím dál víc „obohacovaná“ například efektivními akrobatickými prvky (Le Chat Noir) či důmyslnou stínohrou (Saint Lazare), ale i artefakty (scéna pradlen, tak trochu připomínající romantický svět družek Myrthy z Giselle), gradující v moderně střiženém epilogu proměny Malé tanečnice ve známou sochu. To vše v jedinečném, až neskutečně precizním provedení nejen sólistů pařížského baletu (jména jako José Martinéz, Benjamin Pech či Clairmarie Osta jsou velmi dobře známa i v zahraničí), ale i jeho výtečného sboru.
Pro našince je to tak trochu jiný svět, bezesporu fascinující, určitě i proto, že v takovémto „hávu“ se u nás s novými baletními tituly nesetká, o technické vyspělosti samotného souboru ani nemluvě. Dlužno ale poznamenat, že i vnímání Bartovy – Levaillantovy Malé tanečnice je do značné míry věcí osobního vkusu. Inscenace se totiž v Paříži setkala jak s nadšenou chválou, tak i docela zdrcující kritikou, označující ji za „nestydatě komerční“, s „absencí stylu“. Ostatně ale i to k nové tvorbě zdaleka nejen v baletu patří.
Jednoznačně pozitivní zprávou je ovšem chystané pokračování cyklu baletních večerů z pařížské Opery, kdy se po prázdninách přidají k pražskému Světozoru a lounskému kinu Svět i další tuzemské biografy. Ohlášena je Dáma s kaméliemi Johna Neumeiera, Labutí jezero ve verzi Rudolfa Nurejeva, Caligula ve zpracování Nicolase Riche, Coppélia (opět Patrice Bart) a také choreografie Josého Carlose Martinéze Děti ráje, inspirovaná stejnojmenným filmem básníka Jacquese Prevérta. Můžeme se těšit.
La petite danseuse – Clairemarie Osta
L’Étoile – Dorothée Gilbert
Le maitre de ballet Mathieu Ganio
L’abonné – José Martinez
L’homme en noir – Benjamin Pech
La mère – Élisabeth Maurin
La chanteuse caf’con – Stéphanie Romberg
