Duchovní hudba Antonia Vivaldiho je daleko méně známá (a také si na své docenění počkala delší dobu) než jeho instrumentální skladby. Možným důvodem může být fakt, že nikdy hudebně nepůsobil při žádném kostele či chrámu (a to i přesto, že byl sám knězem) a skladby duchovního zaměření psal především pro účely provozu v benátském sirotčinci Pio Ospedale della Pieta, ve kterém zastával funkci houslového mistra.
Dnešní program s názvem Benátské nešpory zahrnoval Vivaldiho zhudebnění čtyř žalmových zpěvů: Domine ad adiuvandum (RV 593), Dixit Dominus (RV 595), Magnificat (RV 610) a Confitebor tibi Domine (RV 596). K nim však byla přidána i jedna část mše (asi nejznámější Vivaldiho sakrální skladba Gloria, RV 589), a tak bylo zřejmé, že koncert nemá za cíl zprostředkovat hudbu k nešporám, jako spíše sestavit dramaturgicky zajímavý program z Vivaldiho duchovních skladeb.
Collegium 1704 opět ukázalo, že obě jeho sekce – orchestrální i sborová – patří mezi hudební tělesa světové úrovně a zakoupení vstupenky na jeho koncerty je, jak se říká, sázka na jistotu. Posluchač by mohl donekonečna opakovat, jak příjemně působí velké nasazení všech interpretů a viditelná chuť ke spolupráci, což se poté odráží na celkové kompaktnosti zvuku jak orchestru, tak sboru. Dnešní program však navíc – díky poměrně malým minutážím jednotlivých částí skladeb – umožnil ještě více vyniknout Luksově schopnosti interpretačně maximalizovat emocionální náboj hudebně kontrastních ploch. Úvodní části skladeb byly ztělesněním slavnostnosti, kterou později vystřídaly něžné doteky pomalých pasáží, přímo hladících po duši, a to zvlášť při husí kůži vyvolávajícím pianissimu orchestrálních partů. Orchestr i sbor ze sebe však dokázal vyloudit i značnou míru dramatičnosti a pořádně se „vyválet“ ve Vivaldiho brilantně zkomponovaných chromatismech.
Sympaticky působilo i zapojení členů Collegia Vocale 1704 jako sólistů. Atmosféra koncertu tak získala komornější nádech a navíc se díky střídání zpěváků na sólistických postech ještě zvýšila zajímavost produkce, protože byl posluchač překvapován stále novými barvami hlasů. To platilo zvláště u žen, jejichž sólistické plochy byly v interpretovaných skladbách zastoupeny více. V průběhu večera se sólově vystřídaly všechny sopranistky souboru (Helena Hozová, Petra Havránková, Kamila Zbořilová a Stanislava Mihalcová), jejichž výkony byly na velmi vysoké úrovni; převážně je však třeba vyzdvihnout árie v podání Heleny Hozové, která díky kontrastním plochám, jež jí byly svěřeny, ukázala celou škálu svých schopností: od něžné kantilény až po dramatické koloratury.
Je však škoda, že příjemné hlasy Kamily Mazalové a Anety Petrasové (alt) byly zvláště při tercetech doslova přikryty ostatními sólisty, popř. orchestrem. Nosnosti jejich hlasů pravděpodobně nepomohla ani pěvecká poloha partů. Emocemi nabitý tenor Samira Bouadjadja a zvučný baryton Romana Hozy pak v ansámblových částech jasně kralovaly.
Hodnocení: 98%
