Nový úsměv
Když jsem se vrátil do New Yorku, dozvěděl jsem se, že Eugene Carver, s nímž jsem se znal z Bostonu, o mně mluvil s proslulým mecenášem Metropolitní opery Otto Kahnem a ten mě pozval k předzpívání. Ani jsem nedozpíval a nabídl mi smlouvu jako „comprimario“, to znamená zpěváka nejrůznějších malých rolí, za 150 dolarů týdně. Znamenalo to ale, že bych musel být neustále v pohotovosti, kdyby někdo vypadl a podobně. Tenorista Frederick Jagel mě od toho zrazoval: „Nebudeš se smět hnout z města a stejně dostaneš jen málokdy šanci.“ Takže jsem odmítl. Byla to chyba, moc by mi bývalo pomohlo, kdybych mohl na programech koncertů uvádět „tenor Metropolitní opery“. Fred to myslel dobře a já tehdy pořád ještě netušil, jak to chodí.
Bylo to zvláštní. Považovali mě za radikála, přívržence sovětského režimu a zpěváka pro dělnické odboráře. A přece byli i bohatí lidé, kteří se za mě brali. Třeba kanadský milionář Richard Benedict Horn, syn Sira Williama van Horna, který vybudoval Canadian Pacific Railway. Když slyšel, že jsem odmítl nabídku z Met, zeptal se mě, jestli bych nechtěl postavit vlastní operní společnost – stačilo by mi milion dolarů? Ale já chtěl raději zůstat neúspěšný zpěvák než zbankrotovaný impresário. Náhodou se objevila v Montrealu ruská operní skupina a požádali mě, abych s nimi účinkoval v Borisi Godunovovi a Rubinsteinově Démonovi. Marinu Mníškovou zpívala manželka jednoho sboristy, v celé opeře je jediná milostná scéna ve třetím dějství mezi Marií a Lžidimitrijem, kterého jsem zpíval já. A hned byl problém. Sborista se rozhodl, že se vrátí do Ruska, ona však chtěla zůstat v Americe a myslela si, že jí v kariéře pomůžu. Šla na to způsobem, který byl nefér vůči jejímu manželovi i vůči mně (už jsem tehdy byl zasnoubený). A v manželovi pochopitelně rostla žárlivost.
Hned při prvním představení, když jsem jako Lžidimitrij vášnivě zpíval „Carevica maja“ mi praskl horní zubní můstek.
Na vrcholu árie jsem si musel přikrýt ústa, aby se zuby nevysypaly. Dirigent na mě zíral a zapomněl dirigovat, muzikanti v orchestru po mně otáčeli hlavy a vstávali, moje zbožňovaná polská šlechtična na mě hleděla s neskrývaným odporem a já se odpotácel s troskami chrupu z jeviště – ke zlosti publika, zklamání Mariny a k vlastní zkáze. Ale unikl jsem možná smrti z rukou žárlivého manžela.
V Montrealu mi doporučili výborného dentistu. Když viděl, co mi kdysi vyrobili v New Yorku, zhrozil se takové fušeřiny natolik, že po mně původně chtěl zaplatit jen materiál na opravu, ale já si raději pořídil úplně nový úsměv. Bylo potřeba vytrhnout zbývající zuby a tak jsem teď nemohl nejen zpívat, ale ani mluvit. Zubař mi nedával záruku, že s jeho výrobkem budu moci bezpečně otevírat ústa dokořán, ale nic jiného než doufat jsem stejně nemohl.
Hrál si s tím čtyři měsíce. Když nasadil protézu, zkusil jsem zpívat brumendo, víc jsem si netroufal. A pak to najednou zase šlo, a dokonce lépe než předtím, hlas byl odpočatý, zuby možná lépe postavené, kdoví.
S novými zuby a novým hlasem jsem se vrátil do New Yorku. Zpíval jsem ve skupině, v níž byl Fjodor Šaljapin. Chtěli procestovat Spojené státy s Lazebníkem sevillským.
Prý jsem dobrý, dozvěděl jsem se, ale dávám do hlasu moc síly. Tahle role chce pianissimo. Dirigent té společnosti mi později prozradil, že Šaljapin je sice pořád ještě velký Boris, ale jeho hlas už není to, co dřív, proto se všichni musí přizpůsobit a zpívat mezza voce, nikdy forte. Mně se to zrovna hodilo, ale zase jsem rebeloval. Měl jsem dostávat 150 dolarů týdně, a
Šaljapin měl 3000 za představení. Ozval jsem se, ale Šaljapin před celým ansámblem prohlásil, že bychom všichni ještě měli platit za to, že s ním smíme stát na jevišti. A protože mi také vadilo, že to, jak hrál a zpíval nemělo s Rossinimi mnoho společného, skupinu jsem opustil, a se mnou i někteří další. Bylo známo, že je Šaljapin hodně panovačný a všichni museli tancovat, jak on pískal. Možná se to některým vyplatilo, ale ne každý k tomu byl ochoten.
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
