Další z koncertů, na který jsem zavítal do Berlínské filharmonie, měl mít původně jiný program. Pokud si dobře pamatuji, koncem loňské sezony jsem si našel koncert Daniela Barenboima a Zubina Mehty a tak, když jsem si zjišťoval asi měsíc před začátkem, zda vše platí, jsem byl zpočátku trochu zklamaný. Nicméně jméno Seijiho Ozawy mě za chvíli uklidnilo, nikdy jsem ho živě dirigovat neslyšel, navíc to měl být výroční koncert k padesáti letům spolupráce s Berlínskou filharmonií a také koncert po dirigentově nemoci. I z tohoto důvodu řídil asi jen jednu polovinu večera, ta první totiž patřila Mozartově Velké partitě B dur pro dechy v podání členů Berlínských filharmoniků.
Tato rozsáhlá, padesátiminutová překrásná skladba, jejíž kousíček můžeme slyšet na konci filmu Pupendo, vyzněla naprosto kouzelně, nemám k provedení co dodat, bylo úžasné sledovat krásné muzicírování, souhru… Jenže, koncert je o mnou již mnohokrát zmiňované energii a ta se mě nějak samovolně nedotýkala. A pak, to co se událo po pauze, bylo to nejlepší, co jsem kdy v životě v koncertní síni zažil.
Berlínská filharmonie hrála Egmonta a Chorální fantazii od Beethovena se sólistou Peterem Serkinem. Když ale vstoupil na pódium Seiji Ozawa, malinký, asi pětačtyřicet kilo vážící člověk, celý sál se rozzářil. Ještě než zazněl jediný tón!!! Ten člověk dokázal na 2.200 lidí a orchestr se sborem přenést nevídané světlo, které všechny stmelilo. Není to o gestech, taktice ani technice, je to o vyzařování a lásce, kterou v sobě Ozawa má. Sledovat jeho chůzi, navíc v kontrastu se sólistou, tak vynikla jeho absolutní uvolněnost a sebepřijetí.
Právě Serkinovy pohyby v kontrastu působily kostrbatě. I třeba jen pouhý pohyb ruky nebo úklon. Ozawa je svůj, nestrojený, spokojený, nehledí na to, co si o něm kdokoliv myslí, jde na jeviště… I si jen tak poskočí do kroku… Říkal jsem mnohokrát, že Barenboim nebo Lang mají také krásnou energii a sebevědomí a že z nich necítím ani náznak arogance, jen sebejistotu. Ozawa, nechci říct, že je dál, to ne, ale z tohoto člověka necítíte ani náznak ega, jakékoliv hry, že něco musí být tako či onak. Přesto ho všichni, jelikož vyzařuje takovou krásu, bez výhrad následují a vy si uvědomujete jeho absolutní jedinečnost. Naladíte se na něj, ať chcete nebo ne, a je vám nádherně. Malý příklad mimo hudbu: Pokud si chcete udělat fotografii, hned k vám někdo přiskočí a říká nedělejte to, to se nesmí!!! Byl jsem toho svědkem během první poloviny při potlesku několikrát. O hodinu později, v přítomnosti Ozawy to bylo všem dovoleno, všichni se na sebe usmívali.
Egmont byl zahrán jedním dechem, Ozawa vás totiž přenese do kouzla přítomného okamžiku. Existuje jenom teď a přestanete přemýšlet. Tempo poměrně svižné, energické jako smršť, ale klidné jako meditace. Když sledujete navíc jeho ruce a pohyby, máte pocit… Ne, nemáte… Vidíte a víte, že doslova čaruje s energií, kterou předává. Má úplně jinou dirigentskou techniku než ostatní. Jeho ruce i tělo jsou v neustálém pohybu, nikdy se nezastaví, ruce se točí, jakoby hnětl energetický tok.
Chorální fantazie začíná dlouhým klavírním sólem. Serkin je skvělý klavírista, ale není uvolněný, je jako profesor, má určitou masku. Ale zde bylo také vidět, jak přítomnost Ozawy jeho výkon povýšila. Byl součástí velkého celku orchestru. Čili to nemohlo už být lepší a tato pro mnohé diskutabilní skladba byla velkolepou oslovou lidského ducha v té nejčistší podobě.
Zažil jsem hodně dlouhých potlesků, krásných a dojemných, tento byl pak, jako celý výkon, ten úplně nejhezčí.
