Opera PLUS
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
  • Více
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Klasika
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Postřehy
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Týden s Tancem
Reading: Rytmizovaná jatka jako rudá záře nad Kladnem
Share
Opera PLUSOpera PLUS
Font ResizerAa
Hledat
Mobilní menu s elegantní animací
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
Přidejte se největší komunitě o klasické hudbě Přihlásit
Sleduj Nás
© Opera PLUS 2025 - Všechna práva vyhrazena
RecenzeTanec

Rytmizovaná jatka jako rudá záře nad Kladnem

V úterý 18. června se na letošním ročníku festivalu TANEC PRAHA představil choreograf Marco da Silva Ferreira se svým souborem. Nejprve vystoupili v krátké miniatuře Fantasie Minor na Náměstí Republiky, hlavním programem však byla zhruba pětasedmdesátiminutová inscenace Carcass, uvedená v prostorách Divadla Archa+.

Rafajová Zuzana
Published: 21/06/2024
Share
8 Min Read
SHARE
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto Mercat des Flors)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto Mercat des Flors)

V anotaci díla TANEC PRAHA uvádí, že hlavní otázkou Carcass a choreografa da Silvy Ferreiry je hledání role individuality v budování komunity, otázka identity a putování těla naším světem. Tělo a tělesnost hrají opravdu stěžejní roli. Desítka interpretů a interpretek se objevuje v přiléhavých černých kostýmech, které obepínají jejich tělo a v průstřizích jej různě odhalují. Je možné tak sledovat svalový tonus, napětí i hrubou sílu, kterou tančící disponují. Vše doplňuje nesmlouvavý experimentální rytmus perkusí, hraný naživo po straně scény jedním z hudebníků (João Pais Filipe), který podporuje dupot i vrzání tenisek po bílém baletizolu, který vymezuje čtvercový prostor, kolem něhož se z počátku napjatě krouží a vstupuje se do něj jen s krajní obezřetností. Bubny amplifikuje elektronika druhého z hudebníků (Luis Pestana) a v jednom momentu i zpěv dvojice tanečníků.

Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)

Energie, kterou da Silva Ferrero buduje, se svou rytmičností a dynamikou blíží pradávnému rituálu. Zpočátku to vypadá, že sólovou tanečnici, která celý večer otevírá, pozoruje postupně se zvětšující kmen, který čeká, až podlehne zničujícímu tempu. Nakonec se k ní však přidává a rozehrává nejrůznější momenty společného křepčení, předvádění a předhánění se, podpory i souboje. V pohybovém slovníku lze jasně vyčíst odkazy jak k urban stylům, tak k tradičním tancům (součástí týmu byla i Joana Lopes jako odbornice na portugalský lidový tanec, proveden byl i antropologický výzkum, byť více podrobnějších informací k němu není uvedeno), společnou mají pulzující energii a jakousi komunitnost. Ostatně čím jiným je dnes street dance, když ne lidovkami 21. století? Jakýsi latentně lidový prvek dodávají i nové kostýmní prvky, sukně, kalhoty či vesty hrající všemi barvami (Aleksandar Protic), do nichž se během jevištního reje postupně všichni oblékají.

Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)

I přes dynamiku čistě perkusního doprovodu, výkonu, který tančící skupina předvádí a snahu o stupňující se atmosféru se začne atletická exhibice postupně zajídat, především když člověk více a více pochybuje, zda má tohle všechno i nějaký smysl a skutečně se dobere i vpravdě jakéhokoli sdělení. Zlom přichází po pasáži v tichu, které protíná jen zrychlený dech, případně burcující výkřiky těch, kdo zrovna se svými kolegy a kolegyněmi netančí. Bílý baletizol se zvedá a vytváří v popředí scény zeď, před kterou pomalu přichází celá skupina s červenými tričky napnutými mezi nad hlavou nataženými pažemi. Bojují s nimi, nechávají si jimi pohltit obličej, němě přes ně křičí…

Následně se bojovně postaví před publikum a zplna hrdla, s urputným přesvědčením a v případě jedné z tanečnic s odhalenou hrudí se pustí do společného zpěvu. O pracující ženě, o útlaku buržoazie, o fašismu a vítězství lidové demokracie, které vše spasí a přinese řešení. Zpívá se portugalsky, titulky jsou však na zvednutý baletizol promítány v angličtině i češtině, aby byla jakákoli mýlka vyloučena a osobně bez uzardění přiznávám, že po vyřčení sousloví o lidové demokracii jsem se chtěla zvednout a odejít. Anebo se autorů zeptat, jestli jsou skutečně tak ukrutně naivní, nebo chyběli ve výuce historie anebo nemají ponětí, kam se svou politickou agitkou přijeli.

Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto Mercat des Flors)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto Mercat des Flors)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)

Nemám zhola nic proti názorové choreografické tvorbě, podle mě do umění patří stejně jako svoboda vyjádřit politický postoj. V Carsass je však tento prezentován jednak s ubíjející doslovností hydraulického kladiva (když se v závěru písně tanečníci s tričky rozestaví tak, aby vytvořili veliké zpívající rty, byla jsem téměř přesvědčena, že se jedná o absurdní satiru, protože něco takového snad nemůže dospělý člověk myslet vážně), jednak je z celkového konceptu díla zcela vytržen a při nejlepší vůli jeho zařazení nedává smysl. Když pak výjev doplníme simulovanými pády k zemi po střelbě do mírumilovného lidového davu a pomalým odtahováním mrtvých druhů zahalených do rudých triček ze scény, divím se, že závěrečnou zprávou napsanou živě na baletizol nebylo místo „všechny zdi padají“ (opravdu v češtině, což naopak velmi oceňuji) „s komunismem na věčné časy!“

Poslední pasáž se odehrává naopak v zadní části scény poté, co zeď opravdu spadla (anebo se prostě srolovala na zem). Tanečníci a tanečnice, které rovněž poněkud samoúčelně částečně odhalí nahou hruď (ale patrně jde o znak osvobození od „buržoustů“) zaliti rudou září, za niž by se ani Zápotockého Kladno nemuselo stydět, opět nastupují do šíleného tanečního tempa. Nicméně tam, kde v úvodu bubny působily experimentálně, syrově a animalisticky, zde je doplňují záměrně jednoduché, relativně líbivé melodie elektroniky, aby celý sál mohl nerušeně škubat hlavou do rytmu a hédonisticky se opájet fyzickou zdatností těl před sebou. Závěrečné ballabile baletních féerií konce 19. století hadr…

Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)

Ocenit je na Carcass jistě třeba onen fenomenální atletický výkon, jenž všichni zúčastnění na scéně předvedli. Tempo, dynamika a energie, se kterými po celou dobu pracovali, byly jistě mimořádné, jenomže mě nikdy tak docela nepřesvědčily, nevtáhly dovnitř, nedonutily zapomenout na vnější okolnosti a jen žít a dýchat v nastolené atmosféře a jakémsi bezčasí (jako se to třeba daří v dílech Sharon Eyal a Gaie Behara). Bez těchto divadelních proměnných sledujete v podstatě hodinový workout, což málokdy postačí. Snahu o přesah v podobě politické agitky pak vnímám jako přinejmenším nešťastnou, a to jsem velice diplomatická. Ačkoli je z hlediska sociální a kulturní historie vlastně zajímavé a přínosné setkat se napřímo s pohledem lidí, které formoval úplně jiný dějinný a politický kontext, jejichž percepce okolního světa a společenských, politických a hodnotových otázek je nutně determinována zcela jinou perspektivou a citlivost k určité tematice a problematice je pak zásadním způsobem odlišná. Téma je navíc opět aktuální, protože v Evropě (a zdaleka nejen v ní) vnímáme vzrůstající extremistické tendence na obou stranách názorového spektra, možná mě pak ale vlastně o to více děsí výjev zdivočelého davu, který mi jde s nejlepšími úmysly, ale v případě nutnosti i holýma rukama vysvětlit, jak teď bude ten lepší, spravedlivý a lidově demokratický svět vypadat.

(Poznámka: Autorka není pravicový, ani jiný extremista a na politickém spektru je velice neukotvená.)

Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)
Marco da Silva Ferreira – Carcass (foto José Caldeira)

Carcass
Choreografie: Marco da Silva Ferreira
Hudba: João Pais Filipe (perkuse), Luís Pestana (elektronická hudba)
Kostýmy: Aleksandar Protic
Scénografie: Emanuel Santos
Tančí: André Speedy, Fábio Krayze, Leo Ramos, Marc Oliveras Casas, Marco da Silva Ferreira, Maria Antunes, Max Makowski, Mélanie Ferreira, Nelson Teunis, Nala Revlon

Psáno z představení 18. 6. 2024, Divadlo Archa+, Praha.

TAGGED:ARCHA+Marco da Silva FerreiraTanec Praha
Share This Article
Facebook Email Print
Share
Previous Article Rok české hudby: tisková konference (zdroj Národní divadlo moravskoslezské) Rok české hudby na Moravskoslezsku
Next Article Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Má vlast na Vyšehradě, 19. června 2024, Vyšehradské sady – Tomáš Brauner (foto Petr Dyrc) Když Vyšehrad zní na Vyšehradě
5 3 votes
Article Rating
Odebírat
Přihlášení
Upozornit na
guest
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Opera PLUSOpera PLUS
Sleduj Nás
© 2025 Opera PLUS
wpDiscuz
Vítejte zpět!

Přihlášení k účtu

Username or Email Address
Password

Zapomenuté heslo?

Not a member? Sign Up