Byla jsem u toho, kdy byl třetí rok našeho snažení korunován koncertem pro dva tisíce lidí s Jiřím Bělohlávkem dirigujícím na nádvoří PKF – Prague Philharmonia a plejádu pěvců. Spolupracovala jsem na rešerších pro knihu Pavla Kosatíka Baronka v opeře, první monografii o této české pěvkyni. Ráda jezdím každé léto přednášet o Jarmile Novotné mladým adeptkám a adeptům zpěvu, kteří se sem přijíždějí zdokonalovat pod vedením skvělých pedagogů a pokaždé užasnou nad atmosférou zámku a přilehlého parku.
Nechce se mi věřit, že od začátku uplynulo deset let, ale dokument, který se na počátku sobotního představení promítal nad velkoplošnou obrazovku scény, to potvrzuje. Tyhle kulatiny se tedy v liteňském parku v sobotu slavily. Ale také se vzdal hold Antonínu Dvořákovi, jeho Rusalce (která oslavila 120 let od prvního provedení) a pěveckému umění vůbec.
Nechtěla bych letos být v kůži pořadatelů. Nejistá covidová situace a ve finále proměnlivé počasí s chmurnými vyhlídkami – to jsou pro každého organizátora velké nervy. Zvlášť když jde o akci takových rozměrů. Ovšem naprostá profesionalita pořadatelů počítající s každým detailem i tentokrát zafungovala. A jako vždy, i tentokrát nakonec „Jarmila tam nahoře držela ochrannou ruku“ a na ty dvě magické hodiny zadržela déšť.
Jako dějiště scény byl zvolen park, kde se postavila masivní krytá scéna. Je to prostředí jako stvořené pro pohádkovou Rusalku – disponuje totiž jezírkem, malebnými stromy, grottou i „zámeckým“ portálem. To vše využili tvůrci scény bratři Cabanové geniálně jednoduchým nápadem: ve všech zmíněných lokacích se odehrával tanečnicemi a tanečníky ztvárněný děj promítaný na obrazovku nad scénou, na níž zatím kralovali pěvci a orchestr. Projekce exteriérových scén dotvářela komplexní zážitek, který musel silně zapůsobit i na člověka operou nepolíbeného – byl-li v zaplněném hledišti nějaký.
Dirigent Robert Jindra upravil pro tuto příležitost Rusalku do zkrácené, asi devadesátiminutové podoby bez přestávky, představení ale nepostrádalo logiku a věřím, že leckdo ani nezaznamenal škrty. Symfonický orchestr Českého rozhlasu se přes velmi chladné počasí statečně držel a hrál jako o život, zatímco publikum se choulilo v zimních kabátech.
Úvodní atmosféru báječně navodily vodní žínky Markéta Böhmová, Tamara Morozová a Jarmila Balážová. Zaujal Jan Martiník coby velmi lidsky uvěřitelný táta Vodník. Vhodně zvolenými typy byli také Princ Richarda Samka, vášnivý, vrtkavý, kající se, a Cizí kněžna/Ježibaba Jany Kurucové.
Na výkon orchestru ani sólistů samozřejmě v tomto případě nelze uplatňovat stejná kritéria jako na divadelní představení. Zima komplikuje ladění, amplifikace setře subtilnější barevné nuance, a naopak vystoupí některé nechtěné části zvukového spektra. Ale i to nejpřísnější kritické ucho muselo kapitulovat před výkonem Kateřiny Kněžíkové v titulní roli. Na její Rusalku už byla napsána mnohá zasloužená chvála, herecky i hlasově je ideální, a přitom velmi svá. Je to výkon, který z pomíjivého umění okamžiku dělá trvalý zážitek.
Českému publiku bylo komunistickým režimem znemožněno zažít Jarmilu Novotnou v době, kdy byla pěvecky na vrcholu. „Její“ Liteň teď rezonuje nejlepšími hlasy. Díky za to.
