Ocenění operní umělci 28. října 2017
Mezi oceněnými operními umělci, kteří obdrželi vysoká vyznamenání (v tomto případě Medaili za zásluhy I. stupně) z rukou prezidenta ve Vladislavském sále při příležitosti Dne vzniku samostatného československého státu, nalezneme nejen dva přední operní sólisty, jež vystoupili i na řadě světových scén – dramatickou sopranistku Evu Urbanovou a tenoristu Štefana Margitu, ale také třeba i režiséra Zdeňka Trošku nebo herce Juraje Kukuru.
Kariéry operních hvězd Evy Urbanové a Štefana Margity jsou čtenářům Opery Plus dobře známé. Zdeněk Troška je zapsán spíše jako filmový tvůrce nenáročných lidových komedií, ale byl také režisérem několika operních inscenací, které sklidily úspěch především u diváků. Již v roce 1989 inscenoval Verdiho Dona Carlose ve Smetanově divadle, v roce 1995 pak Dvořákovu Rusalku na Křižíkově fontáně. Tento svůj oblíbený Dvořákův operní titul režíroval ještě dvakrát, v Košicích roku 2006 (zde také Gounodova Fausta o rok později) a na scéně pražské Státní opery roku 2005, v inscenaci, která byla přenesena na scénu Hudebního divadla Karlín a stále zůstává na repertoáru. Na jevišti Státní opery inscenoval i Bizetovu Carmen v roce 2004. Zatím poslední jeho operní režií pak byl Weberův Čarostřelec v Českých Budějovicích roku 2009.
Juraj Kukura vytvořil pozoruhodným způsobem dvě charakterní role v přepisech operních děl režiséra Petra Weigla – Petera Quinta v Brittenově opeře The Turn of the Screw (1982) a Petra Voka v Pauerově Zuzaně Vojířové (1983), což byla jedna z jeho posledních rolí před odchodem do emigrace.
Juraj Kukura vystupoval i v dalších Weiglových hudebních filmech Poetische Betrachtungen in freyen Stunden (s titulem podle Schlegelova spisu, 1979) a Der Wahnwitzige Genius (1980) o skladateli Alexandrovi Nikolajeviči Skrjabinovi. Na počátku kariéry vystoupil v televizním filmu Madame Favart a hrál také jednu z hlavních rolí, Victora, v proslulém životopisně-fiktivním snímku Božská Ema.
Nová inscenace Figarovy svatby v Mnichově
Nová inscenace Mozartovy opery Figarova svatba zažila premiéru ve čtvrtek 26. října 2017 na hlavní scéně Bayerische Staatsoper. První kritiky uvádějí poněkud rozporuplné přijetí celé inscenace, která se nese spíše v pesimistickém tónu a opomíjí komickou podstatu předlohy. Režisér Christof Loy se ve své koncepci soustředil na partnerské vztahy. Jeho již sedmá režie na scéně Bayerische Staatsoper se tak nesetkala s úplným souhlasem premiérových diváků, a to bylo cítit již z jejich reakcí během představení. Většina kritiků poukazuje na stylovou nerovnováhu mezi hudební a režijní složkou inscenace, ale oceňují zajímavou scénografii Loyova oblíbeného spolupracovníka Johannese Leieckera, který pro prvé dva akty užil jednotnou scénu, stejně jako prostředí imaginárního prostoru divadla pro jednotnou scénu posledních dvou aktů opery. Počátek opery je inscenován na pokraji jeviště formou malého loutkového divadla. Zajímavě pracuje s historizujícími kostýmy s mnoha výpůjčkami současné módy kostýmní výtvarník Klaus Bruns.
Dirigent Constantinos Carydis zvolil zvláštní koncepci temp v celém představení, ve kterém vedle mnoha až zběsilých pasáží staví na odiv několik velmi pomalých částí. Příliš rychlá tempa také neprospívají pěveckým výkonům. V řadě míst pak naddimenzovaný zvuk orchestru překrývá hlasy. Podle všech kritiků je omylem inscenace neopodstatněné nahrazení árie Marzelliny Mozartovou tesknou písní s klavírem Abendempfindung (KV 523), kdy sám dirigent provází mezzosopranistku Anne Sofie von Otter.
Z dámského obsazení nejvíce zaujala mladá italská sopranistka Federica Lombardi v roli Hraběnky. Nadějná pěvkyně (narozena 1989) považuje tuto roli za svou stěžejní, mimo to také na mnoha evropských jevištích vystupuje jako Donna Anna, i když nejprve zpívala do roku 2014 Donnu Elviru, a mezi svoje časté role počítá i Fiordiligi. Kritika oceňuje vysokou vokální kulturu, stylovost i velmi příjemný hřejivý témbr.
Mladá francouzská mezzosopranistka Solenn‘ Lavanant-Linke v roli Cherubína ani ukrajinská sopranistka Olga Kulchynska jako Zuzanka nepřekročily obvyklou laťku mnichovských výkonů v těchto rolích. U „veteránky“ světové operní scény, švédské mezzosopranistky Anne Sofie von Otter v roli Marcelliny bohužel naprostá většina kritiků konstatuje již určitou hlasovou únavu.
Italský basbarytonista Alex Esposito v roli Figara, kterým pokračuje v řadě mozartovských kreací na mnichovské první operní scéně (Leporello, Papageno), zaujal kritiky pohyblivostí hlasu i fyzickou koncepcí postavy. Navíc nejlépe ze všech protagonistů zní jeho vypracované recitativy a práci s italským textem kritici považují za příkladnou. Roli Figara má ostatně dobře zažitou i z minulé mnichovské inscenace v režii Dietera Dorna a dirigenta Antonella Manacordy, která se dohrávala na podzim před rokem. Z jejího obsazení ale přešel do nové inscenace jako jediný právě Alex Esposito z představitelů hlavních a středních rolí. Německý basbarytonista Christian Gerhaher je přesvědčivější v melancholických místech partu Hraběte, postavě podle kritiků chybí komika.
Současná mnichovská inscenace by měla sloužit opět řadu let jako jedno z profilových představení, ve kterém se bude střídat řada pěveckých hostů. Bohužel hlavním problémem nové inscenace i u tak zkušeného dirigenta, jako je Constantinos Carydis, tentokráte zůstává svéhlavé a manýristické hudební pojetí.
Anděl zkázy pokračuje ve vítězném tažení
The Exterminating Angel (Anděl zkázy), poslední opera britského skladatele Thomase Adèse, po velkém úspěchu při světové premiéře na Salcburském festivalu v létě 2016 (recenzi jsme přinesli ve festivalovém kaleidoskopu zde) i po velmi příznivých ohlasech při prvém uvedení v Royal Opera Covent Garden, která je jedním z koproducentů představení, pokračuje v cestě po předních světových scénách. Inscenace zvítězila i v kategorii Světová premiéra roku v soutěži Opera Awards. Po udělení tohoto významného ocenění si skladatel nemohl vynachválit salcburskou inscenaci i festivalové možnosti. Prohlásil: „Salcburk byl ideální kolébkou pro toto moje operní dítě! Mohl jsem týdny zkoušet v optimálních podmínkách s nejlepšími zpěváky na jevišti v Haus für Mozart.”
Opera teď 26. října zažila americkou premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku (další koproducent inscenace) s částečně pozměněným obsazením a opět se skladatelem za dirigentským pultem. V obsazení figuruje několik hvězd současné opery, z nichž řadu známe i jako interprety staré hudby (Sally Matthews, Sophie Bevan, Alice Coote, Christine Rice, Iestin Davies) nebo jako pěvce s mnohostranným repertoárem (Rod Gilfry, Sir John Tomlinson, Joseph Kaiser). Někteří známí pěvci například vystřídali salcburské interprety – Anne Sofie von Otter v roli Leonory (nově Alice Coote) nebo tenoristu Charlese Workmana v roli Nobileho (nově Joseph Kaiser).
Opera obsahuje celkem třiadvacet sólových úkolů (oproti více než čtyřiceti rolím v Buñuelově filmu, které libreto omezilo zhruba na polovinu). Tom Cairns, libretista opery, vzniklé podle stejnojmenného surrealistického filmu Luise Buñuela z roku 1962, dílo režíruje.
Český divák bude mít možnost sledovat živé představení v rámci série přenosů z Metropolitní opery v sobotu 18. listopadu 2017. Doufejme, že tentokráte, ač jde o žhavou novinku, bude hlediště při přenosech plnější, než bývá zvykem u přenosů soudobých děl. Inscenace se pak na jaře, v březnu 2018, přenese do Kongelige Opera v Kodani, která je také koproducentem. Z úspěchu inscenace je zřejmé, jak výhodné jsou koprodukce mezi velkými operními domy.
Vojcek v Düsseldorfu
Bo Skovhus a Camilla Nylund excelují v rolích Vojcka a jeho milé Marie v inscenaci Bergovy opery Vojcek v düsseldorfské opeře. Nová inscenace Bergova hudebně-dramatického díla v Deutsche Oper am Rhein zaujala naprostou většinu kritiků mimořádným výkladem díla. Režisér Stefan Herheim přenáší děj do trestanecké kolonie v Severní Americe. Diváci na začátku inscenace přihlížejí popravě Vojcka, odsouzeného za sexuálně motivovanou vraždu.
Sexuální motivace jednání postav jsou velmi důležité pro Herheimův režijní koncept. Účastníci exekuce se proměňují v aktéry dramatu Vojckova života a smrti.
Proslulý dánský barytonista vytvořil Vojcka jako postavu postiženou těžkou psychózou a s velkou dávkou maskulinity. Jeho hrdina není v žádném případě trpným charakterem a až do konce bojuje se svým okolím, které ho ponižuje. Režisér relativizuje v případě Vojcka pojetí oběť/viník. Velký představitelský výkon je doplněn působivou vokální složkou, ve které mu ale část kritiků přeje ještě posílení znělosti střední polohy. V jádru lyrickou Marií je finská sopranistka neméně proslulé pověsti Camilla Nylund, která Marii vytváří v nádherném vokálním oblouku a též s velkým hereckým nasazením.
Skvěle jsou obsazeny i všechny střední a menší role. Hudební nastudování místního šéfdirigenta (Musikdirektora) Axela Kobera označují kritiky shodně za jeden z nejlepších výkonů za poslední období.
Jakmile ukončí Bo Skovhus sérii představení Vojcka, nastupuje záhy do další bergovské role. Jako Dr. Schön vystupuje v nové inscenaci Bergovy Lulu na scéně Wiener Staatsoper (premiéra 3. prosince 2017 s dirigentem Ingem Metzmacherem a v režii Willyho Deckera).
Angela Gheorghiu nahrazuje Annu Netrebko kvůli fotbalu
Anna Netrebko zrušila svoje dvě plánovaná vystoupení v titulní roli Pucciniho Tosky v Bayerische Staatsoper, která se měla odehrát 9. a 13. července 2018. Uvedeným důvodem jsou přípravy a vystoupení při slavnostním zahájení turnaje FIFA World Cup. Světový debut Anny Netrebko v roli operní divy Florie Tosky je ohlášen na galavečer 31. prosince 2017 na scéně Metropolitní opery, kde vystoupí v inscenaci Davida McVicara a dirigentem večera by měl být James Levine (popřípadě Bertrand de Billy).
V mnichovské inscenaci Luca Bondyho v rámci letní přehlídky Münchner Opernfestspiele vedle Angely Gheorghiu, která Annu Netrebko zastoupí, budou vystupovat pod taktovkou Marca Armiliata tenorista Joseph Calleja a barytonista Thomas Hampson. Rumunská pěvkyně roli Tosky zpívala na nejvýznamnějších scénách Evropy i zámoří, například v londýnské Covent Garden, v berlínské Unter den Linden, ve Wiener Staatsoper i v inscenaci Luca Bondyho v Metropolitní opeře. V lednu 2018 by měla zpívat dvě představení Tosky ve Wiener Staatsoper, na kterou plynule naváže sérií představení téhož titulu v Covent Garden a v měsících březnu a dubnu by měla vystoupit v téže roli v hamburské opeře.
Nahrávka týdne
Frank Martin: Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke. Philharmonia Zürich, dirigent Fabio Luisi. Philharmonia Rec 2017 (1 CD). Proslulé dílo pražského rodáka, německého literáta Rainera Marii Rilkeho Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka bylo několikráte zhudebněno jako kantáta, opera (Siegfried Matthus) nebo symfonická báseň (také Kurt Weill). Nejznámější hudební, popravdě kongeniální verze se mu dostalo ve zhudebnění švýcarského skladatele Franka Martina (1890–1974). Ten Rilkův text, podle autorova vyjádření napsaný již roku 1899, kompletně autorem revidovaný roku 1906 a poprvé knižně vydaný roku 1912 zhudebnil ve válečných letech 1942 až 1943 v působivém útvaru na pomezí kantáty a písňového cyklu, přičemž využil jak hudebních prostředků novoromantismu a impresionismu, tak i dvanáctitónové techniky vídeňské školy.
Textově jde o poému v próze, velmi úspornou, jakési lyrické existenciální zamyšlení nad smrtí, láskou a životem mladého muže, který zemře ve válce s Turky. Rilke využil inspiraci z okruhu vlastní rodinné historie.
Martinův hudební opus skýtá výraznou možnost pro mezzosopranistku s velkým hlasovým rozsahem, která zde musí dostát vysokým nárokům zhudebnění a také srozumitelnosti Rilkova poetického textu. Takovou interpretku našel světově proslulý dirigent Fabio Luisi pro koncertní provedení v Opernhaus Zürich na sklonku loňského roku v německé mezzosopranistce – Okka von der Damerau je členkou mnichovského operního souboru Bayerische Staatsoper. Zde vytvořila řadu menších a středních rolí wagnerovského repertoáru (vynikající Erda, Mary a různé role ve Wagnerově tetralogii), zaujala i jako Verdiho Ulrica. Pěvkyně se výrazně věnuje i koncertní činnosti v oblasti písně. Její výkon v třiadvaceti částech Frankova Corneta vzbudil velký ohlas u posluchačů i kritiků. A nyní vychází živý sestřih z toho curyšského koncertu, ve kterém zpěvačka exceluje ve vytvoření jednotlivých nálad, pocitů až k expresionisticky vyjádřeným dramatickým místům textu, jež mohou svojí intenzitou zhudebnění upomenout na dílo Richarda Strausse. Stejně vynikající je výkon orchestru pod taktovkou Fabia Luisiho.
Tento hudební snímek se tak zcela určitě stal vážným konkurentem dosavadní nejoceňovanější nahrávce tohoto Frankova díla v podání ORF Radio-Symphonieorchester s dirigentem Lotharem Zagrosekem s mezzosopranistkou Marjanou Lipovšek, dlouholetou sólistkou Wiener Staatsoper. Titul nahrál ale i švýcarský barytonista Philippe Huttenlocher nebo holandská mezzosopranistka Jard van Nes a švýcarská mezzosopranistka Brigitte Balleys. Tento velmi působivý titul poněkud míjí domácí koncertní pódia, pokud se nemýlím, byl tady zřejmě naposledy proveden v rámci Pražského jara v roce 2000 dirigentem Sergem Baudem s Českou filharmonií a právě se sólistkou Brigitte Balleys.
Operní humor
Dnes trocha jedovatostí mezi zpěváky. Generální ředitel opery telefonuje tenoristovi: „Dnes večer vás nutně potřebujeme. Váš kolega X. Y. dnes nemůže zpívat Florestana, protože má chřipku. Prostě nemůže zpívat.“ Tenorista mu odpoví: „Chápu a je mi to jasné, jen s tou chřipkou je to pro mě novinka.“
