Už jen samotný fakt, že Rossiniho Armidu newyorská Metropolitní opera i přes celkem citelné škrty ve svých plánech v době krize uvedla, si zaslouží poklonu. Pro nastudování po všech stránkách obtížného titulu navíc udělala evidentně takřka maximum možného, počínaje financemi a konče přizváním vesměs špičkových umělců, takže jakékoli byť dílčí výhrady jsou vlastně tak trochu nevděčností.
Armida Gioacchina Rossiniho nejspíš byla pro řadu i celkem pravidelných návštěvníků operních domů velkým překvapením. Je úplně jiná, než notoricky známý a pořád dokola hraný Lazebník sevillský (přitom měla premiéru jen pouhý rok po něm), je ale také ze zcela jiného soudku, než například Popelka či Italka v Alžíru. Vedle muzikologů snad už jen pravidelní příznivci rossiniovského festivalu v Pesaru dnes mají zevrubnější představu o tom, jak nesmírně mnohovrstevnatý a fascinující Rossiniho operní odkaz ve své šíři, čítající několik desítek titulů, je a jaké skvosty obsahuje. Také partitura Armidy je bezesporu pozoruhodná, obsahující virtuózní koloratury, mistrovsky prokomponované ansámbly, působivě dramaticky vypointované situace, ale třeba i nečekaně rozsáhlou baletní scénu (možná je zajímavé v tomto ohledu připomenout, že Rossini napsal svoji Armidu několik let před svým odjezdem do Paříže, kde se teprve s fracouzským operním stylem důkladněji seznámil).
Vedle samotného dramaturgického počinu Metropolitní opery je nastudování Rossiniho Armidy třeba ocenit i kvůli Renée Fleming, která si podle svých slov tuto roli nesmírně přála na jevišti zazpívat, a která je bezesporu jednou z mála interpretek, schopných nárokům krkolomného, enormně náročného partu dostát. Ale pěkně popořádku.


Jistě, dnes zní soprán Flemingové například ve výškách přece jen trochu méně křišťálově, než před oněmi jedenácti lety, občas se teď její koloratury zdají být ne zcela ideálně lehké, přísně vzato ne úplně výšky jí nyní vyšly ideálně, ale to vše je skutečně bráno těmi nejpřísnějšími měřítky a hraničí to – jak již bylo řečeno zkraje – tak trochu s nevděčností. Prostě Armidu v Metropolitní opeře je třeba brát jako ohromný triumf Renée Fleming, vedle níž všechny ostatní výkony, jakkoli byly skvělé, zůstaly tak trochu ve stínu.



Zmínit je třeba ale přinejmenším ještě jedno jméno: Lawrence Brownlee. I když třeba oproti Rossiniho Popelce před rokem působil teď o trochu méně svěžím dojmem, také on si zaslouží všechny superlativy, podobně jako John Osborn coby skvělý Goffredo, a vlastně i všichni ostatní. Velmi dobře si vedl i v MET debutující Riccardo Frizza, i když zejména v předehře měl trochu smůlu na ne zcela přesné žestě.
Gioacchino Rossini:
Armida – Renée Fleming