Zápisník Jindřicha Bálka (54)
V uplynulém týdnu si hudební svět připomněl sto padesáté narozeniny Richarda Strausse. Připadly na středu a německý hudební svět na svého „posledního velikána klasicko-romantické epochy“ opravdu nezapomněl. Strauss byl oslavovanou celebritou už za svého života a jak orchestry, tak operní domy si ho tam dodnes hýčkají. Platí to zejména o Drážďanech – a není se čemu divit, když devět z patnácti skladatelových oper mělo premiéru právě v dnešní Semperově opeře. Letošní výročí spadá do doby, kdy je v Drážďanech šéfem Christian Thielemann, dnes určitě nejuznávanější německý dirigent. A jeho vztah k hudbě Richarda Strausse je rovněž mimořádný: „Rád bych dirigoval všechno od Strausse,“ řekl v té souvislosti.
Drážďanská opera připravila na den výročí ve středu 11. června galakoncert se třemi světovými sopranistkami a devíti Straussovými operami. Velkoryse koncipovaný program skutečně obsahoval árie, scény nebo orchestrální čísla ze všech oper, které měly v Drážďanech premiéru. Takže nejen tři nejslavnější, Salome, Elektra a Růžový kavalír, ale také Ohně zmar, Arabella, Egyptská Helena, Intermezzo, Mlčenlivá žena a Dafné. Krom jiného se potvrdilo, že Strauss měl nejen jednu sopranistku za manželku, ale zkomponoval pro tento hlasový obor často nejkrásnější pasáže svých oper. Teď zpívaly Anja Harteros, Camilla Nylund a Christiane Goerke – a soudě podle přímého přenosu, který jsme mohli na Vltavě vysílat, měl koncert naprosto záviděníhodnou úroveň a lesk.
A když se to srovná s tím, jaký český operní galakoncert umíme dát dohromady u nás z českých oper, je tohle prostě jiný svět. Škoda. A přitom není Strauss nijak neproblematický autor. Celou druhou polovinu svého života komponoval jen s pohledem do minulosti a zcela se minul se vším, co hýbalo jeho dobou. Mohl si dovolit ten luxus se vůbec nestarat o to, co se v Německu děje. Má z toho sice relativně velkou historickou ostudu, doma je to ale pořád milovaný a pěstovaný skladatel. (Nic naplat, že ho všichni členové meziválečné avantgardy šmahem odsuzovali – za všechny uveďme Stravinského přezdívku Růžového kavalíra – „Sklerosenkavalier“.) Straussova hudba si dále užívá svého historického vítězství v dnešním moderním a sebevědomém Německu. Stojí to za úvahu, čím vším je to dáno. Navíc krásný drážďanský koncert ze straussovské metropole číslo jedna není jedinou akcí svého druhu. Straussovský festival začal i v alpském Garmisch-Partenkirchenu, kde skladatel po léta bydlel…
U nás ve stejném týdnu uvedl Libor Pešek hezký program s FOKem, při kterém zahrál Sukovu Pragu a dostal čestné občanství Prahy. Kéž by se nějaký český dirigent dovedl dnes postavit za českou operu tak dobře a na té úrovni jako Pešek ve svém životě za Josefa Suka.
Pravda, v pátek začala Smetanova Litomyšl, která na svého rodáka samozřejmě nezapomíná. Ale jako by v tom zůstávala trochu osamocena. Úvodní galakoncert souboru opery Národního divadla v Praze dirigovaný Robertem Jindrou nabídl vedle předehry a proroctví z Libuše a árie Žalářníka z Dalibora i mnoho neznámých a prakticky neuváděných kusů z české opery. Ostrčilovo Honzovo království, Fibichovu Šárku, Dvořákovu Armidu, Novákovu Lucernu… Stejně v tom výběru Smetana poutal největší pozornost a měl největší ohlas.
V kontrastu se straussovským výročím to ovšem musí vyznít, přes úctyhodnou snahu pořadatelů, jako milá regionální akce. A žádný jednotlivý festival tuto situaci sám nezmění. Muselo by se něco změnit v celém přístupu ke kultuře, která by nám pak dala i zcela jiné sebevědomí i jinou úroveň.
Stejný večer, kdy začínala Smetanova Litomyšl, hostoval v Praze Valerij Gergijev. Dirigoval prakticky bez zkoušky Českou filharmonii v ruském programu, který společně uvedli o den později na festivalu v italské Ravenně.
Nejslavnější ruský dirigent současnosti se v Praze zastavil opravdu letmo a jeho koncert stál samostatně mimo všechny koncertní řady. Gergijev v posledních měsících upoutal pozornost jednoznačně v záporném smyslu svou podporou Vladimíru Putinovi. Znovu se vrací doba, kdy část uměleckého světa přece jen víc prožívá politické postoje určitých umělců. A v zemi, která „dala světu“ politicky zcela nekompromisního Rafaela Kubelíka, bychom si tuto citlivost měli pěstovat snad ještě více, než je běžné „na Západě“. A tak jako Richardu Straussovi nikdy úplně neodpustíme jeho předsednictví v Říšské hudební komoře a to, že byl celou druhou světovou válku slavným a uváděným německým autorem, měli bychom být přísnější i ke Gergijevovi. Je fakt, že Putinův režim podporuje ruskou operu víc než ten náš demokratický operu českou. Ale to je pohled jen z jedné strany. Ta symbolická rovina je pro zemi s naší tradicí důležitější. A je to také věc určitého sebevědomí. To nemá většina českých politiků ve vztahu k těm ruským, a logicky ho nemá ani Česká filharmonie při lovu na slavného světového dirigenta. Při pohledu do programu příští sezony nám tam nová a výrazná dirigentská jména opravdu chybí – dalo by se vyjmenovat mnoho těžko dosažitelných hostů, počínaje Barenboimem přes zmíněného Thielemanna až po Neeme Järviho, Welser-Mösta či Dudamela. I tak je ale důležité nezvat jen celebritu na rychlou pražskou koncertní zastávku, ale budovat něco dlouhodobého a svébytného. Snad se to v nějaké míře daří i bez dirigentských superstar.
Je ale poučné vidět, jak těžké je dostat Českou filharmonii do pomyslného klubu nejlepších světových orchestrů. Dva roky práce a dobré vůle nezmůžou všechno – a kvalita orchestru je běh, který se počítá na desetiletí. A to samé platí o české a nejen hudební kultuře celkově. Je to mnoho témat najednou: přemýšlejme o nich.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv, Semperoper, FOK/Petr Dyrc, Smetanova Litomyšl – František Renza, ČF
