„Tak rozmýšľam, že čo by som asi teraz robil, keby ma k tebe kedysi nepriradili na internátu na izbu,“ polemizuje Matúš Szeghö s unavenýma očima upřenými na Andreja, který už nervózně přechází po Tanečno Office, těsně před vypuknutím festivalového maratonu.
Organizační tým vstává na 8 ráno a celý den řeší hosty, logistiku, techniku, catering, účastníky, přepravu, ubytování, estetiku, check-iny, produkci, propagaci, dokumentaci, dobrovolníky a mnoho dalšího. Nejdříve v deset večer se potkávají na poradách, které věnují problematice dalších dní, sepisují, co je potřeba vyřešit, kde může nastat krize, jak jí předejít, kdo kdy a kde bude. Chodí spát nejdříve v 1, někdy ve 4 ráno. Další den znovu. Takto fungují celý týden festivalu, nemluvě o masivní přípravě před ním. Většinu z těchto lidí znám už 6 let a je privilegium být součástí jejich snahy přinášet taneční komunitu a vytvářet festival, který má duši. Tito lidé jsou na sebe milí, konstantně se respektují, poslouchají a navzájem si děkují. A i když nastane chvíle stresu a tlaku, umí situace odlehčit humorem. Jejich prioritou jsou hosté a umělci, a právě proto je tento taneční festival jedním z nejpříjemnějších a nejlidštějších, jaké jsem kdy zažila. Protože každý jeden člen týmu dělá vše pro to, aby byli všichni spokojení a mohli si užívat program na plno. Nabídka workshopů a představení je opravdu, jak rád vyzdvihuje zakladatel festivalu Andrej Štepita, světová. Lokální i zahraniční tvorba, pro tanečníky i netanečníky, pro malé, dospělé, seniory i zdravotně znevýhodněné. Spojují všechny taneční komunity, protože nabízí workshopy jakéhokoliv tanečního stylu a to od baletu a současného tance přes afghan fusion, hip hop, latino jazz, floorwork, partnering, heels až po tanec pro děti, flamenco, house nebo canisterapii.
Inkluze žánrů, těl i stylů
„DJ Edy, get ready!“ byla jedna z prvních vět zahájení devátého ročníku festivalu Tanečno – multižánrový festival tanca a pohybu, který nastavil svou energií magii. Návštěvníci měli totiž jedinečnou možnost vidět společně téměř celý Organizačno tým na jevišti rozhýbat Námestovo před přehradou na Amfiteátru. Miriam Budzáková, Eduard Dunčič, Hana Gallinová, Barbora Michaligová, Silvia Sviteková, Matúš Szeghö a Andrej Štepita – různými způsoby je propojilo studium a teď jsou kolegové tvořící neuvěřitelnou atmosféru jedinečného festivalu, který vzešel z malého semínka naděje a vize. Později se k týmu přidala i Kamila Hamajová a Soňa Tatić a i s jejich pomocí se už Tanečno může řadit mezi renomované festivaly na Slovensku, a to především díky široké škále rozličných typů představení a umělců z celého světa (Španělsko, USA, Itálie, Francie, Švédsko, Maďarsko, Nizozemsko, ČR, etc.). Nesetkáváme se zde jen s diverzitou v přístupu k tvorbě, ale také s inkluzivitou performerů a jejich světů.
Nejzajímavějším příkladem je určitě maďarský performer s centrální paralýzou těla Károly Tóth, který skrze své dílo Charlie divákům nabídl vnořit se do jeho každodenního světa na vozíčku, bez tlaku na patos nebo lítost, ale s důrazem na odhodlanost užít si život se silným smyslem pro humor. Dalším příkladem jedinečnosti je také uvedení představení Bodies after progress, které ztvárňuje slovenská tanečnice Martina Hajdyla Lacová spolu s jedenáctiměsíční dcerou Etelou. Jedná se o volné pokračování projektu Bodies in progress, který performerka uváděla během loňského roku, když byla těhotná. Komunikace tématu těhotenství a mateřství je v tanečním světě stále aktuální, a proto je skvělé, že toto představení zavítalo na Oravu. Do místa, kde tato tabuizovaná témata také potřebují své místo a pozornost.
Dále se ukázala mladá generace tanečnic*ků ze slovenského Momentum Dance Team interpretující úspěšnou a oceňovanou choreografii Certainly, maybe… od Michaely Jurenkové, Kristíny Kordošové a Matúša Szegha, která na festivalu zastoupila i více mainstreamovou podobu současného tance pracujícího i čistě s pohyby na efekt. V neposlední řadě stojí za zmínku i ryze mužské švédsko-francouzské seskupení Useless Machines, kteří v inscenacích Symphonica a Roger, která měla světovou premiéru právě na tomto festivale, přinášeli na jeviště humor, jednoduchost a charisma vrcholící v divácké nadšení. Stylovou rozmanitost žánrů tak krásně doplnilo abstraktnější slovenské představení Bója od Lukáše Bobalika, Kataríny Matúšové a Move-you o. z., nebo inscenace pro nejmenší diváky od tanC o. z. s námětem od Radoslava Pivovarčiho – Výmyselníci.
Co se další zahraniční tvorby týká, první večer si diváky svou dobrosrdečností získal italský skladatel a performer Matteo Fargion se svým dílem The Solo Piece.Jeho život už je přes 30 let spjatý s renomovaným choreografem Jonathanem Burrowsem, který s Matteem spolupracoval nejdříve jako se skladatelem a od roku 2002 i jako s performerem. Dalším velkým překvapením bylo sólo belgické tanečnice Jeanne Procureur s názvem Space is only noise if you can’t see. V díle se velmi specificky zabývá prací s hlasem během atypických, ale zároveň precizních pohybů těla. Se svým hlasem dokázala vytvořit výraz malého dítěte, rozmazlené hollywoodské hvězdy nebo lva v džungli.
Festival jako utopie
Vřelost, úspěšné propojování lokálních i mezinárodních komunit, akumulace a kulminace energie a prostor pro radost z pohybu je dnes, při momentální politické situaci na Slovensku, jednou z věcí, která je spíše vzácná než samozřejmá. Proto je důležité, že organizátoři festivalu se nevzdávají a dávají najevo jejich místo v tomto světě. Dokazují to čirou radostí, odhodláním se nevzdat, kontinuálním přinášením umění, tvorbou, propagováním a šířením tance s láskou, tolerancí, a hlavně svobodou. Na tento festival by se dalo dívat jako na utopii. Sen o ideálním světě, kdy tanec, komunita a ochota jde ruku v ruce s požadavky a nastavením okolního světa. Tento ideál je nejkrásnějším zprostředkovatelem lidské snahy být k sobě dobří a milí. To cítí i zahraniční hosté přející organizačnímu týmu odolnost a výdrž v tom, co dělají, i navzdory MKSR a jeho kontinuálním krokům směřujícím k destrukci kulturního sektoru.
U natáčení rozhovorů s pozvanými umělci jsem si zaznačila odpověď od amerického herce, tvůrce, performera Davise Freemana, který uvedl na festivale sólo Nothing Happens Without You. To, co řekl, velmi dobře popisuje atmosféru, kterou Tanečno oplývá: „Tento festival je ambiciózní. A myslím, že si zaslouží více odpočinku a relaxace. Organizátoři se o nás starají, ale ani se nedostanou k tomu podívat se na představení. Přál bych si pro ně, aby našli rovnováhu, kterou si zaslouží. Vidím je neustále běhat, vidím je unavené kvůli všemu, co pro nás dělají. A my je všichni podporujeme a mají naši lásku. Buď festival musí být menší, aby si to užili, nebo potřebuje být větší, aby si mohli najít více pomoci a práci distribuovali. Ale dělají úžasné věci. Všichni do jednoho.“
Kameraman Timotej Vráb se nahlas zasmál, protože sám také ví, jaké to je snažit se vše zachytit a nic nezmeškat. Timotej, spolu s fotografem Markem Jančúchem, jsou už tradiční součástí festivalu jako jeho dokumentátoři. Celé dny tráví přecházením od workshopů k představením. Snaží se zachytit jak dřinu na sále, tak pohodu v relaxační zóně, frmol běhajících dobrovolnic*ků, energii na závěrečných afterparties, komunitní klábosení u kávy nebo strategické plánování organizátorů. Tato dvojice se stala zásadní pro tvorbu vzpomínek a svoji práci dělají výborně.
Taneční neodolatelno
Další den, další krize – vlak má zpoždění, nestihl se přestup, exploze předem naplánovaného harmonogramu. Těchto momentů bývá během festivalu hodně a některé umí vyvrcholit i v interní bouřlivou výměnu názorů a slzy z únavy. Organizace festivalu je krizový managment, kdy si musí každý rychle určit priority a flexibilně přistupovat ke komplikacím. Komunikace a respekt jsou klíčovým atributem ve vedení a péči o druhé. Naštěstí je celý tým schopen odložit ega a držet spolu, což považuji za jednu z jejich nejsilnějších stránek.
Držet spolu se páteční večer dařilo i těm, kteří zůstali a měli možnost zažít takzvané Tradično. Workshop lidového tance pod vedením Barbory a Fera Morongových s živou hudbou, kterou měla na starost Muzika Petra Štulrajtera.
Je sobota. Na infopointu je v plné ležérnosti využívaná relaxační zóna, pod amfiteátrem se v žáru slunce zkouší představení Ostrov! od českého souboru Burkicom, u přehrady probíhá kolektivní pocení na workshopu Technodrift a během toho lidé vypouští energii po celém Námestove na lekcích jako Telohra pre deti, Dancing with ghosts a House dance & UK jazz fusion. Není možné, aby se někdo nudil.
Sobotní večer je tradičně každý rok zakončován Exhibično battlem, který je otevřen pro všechny bez věkového či stylového omezení a má schéma klasických streetových battlů. Pulzující energie, povzbuzující pokřiky, hromadný beat a bounce nakažlivě cestuje skrz každé jedno přítomné tělo. Tento rok byla energie tak velká, že přilákala na závěrečný jam i nevěstu z vedlejšího hotelu. Přesně takové hodnoty festival Tanečno propaguje – pro všechny a bez rozdílu. Tolerance, otevřenost, rozmanitost a odvaha.
Ti, kteří zůstali až do posledního festivalového dne, nebyli zklamaní. Performance dechové hudby v kombinaci se společenskými tanci s názvem Dychotéka od Silvie Svitekové, pohybový výstup z workshopu S radosťou, který byl zaměřený hlavně pro lidi ve zralejším věku pod vedením Jara Viňarského, participativní představení PRIMA od Viktora Černického, dětské představení Pekabu od Divadla Štúdio Tanca v Banské Bystrici, komunitní oběd a derniéra představení Hra na Boha od slovenského seskupení dNO je program, který zakončuje festival a jeho odvahu spojenou s odhodláním.
Rok co rok letí v éteru věta „budúci rok si toto nemôžeme urobiť, je to nad naše sily“, ale když opět přijde léto, přijde Tanečno překypující multižánrovostí a s programem na světové úrovni, nekončící péčí a zábavou pro všechny.
