Tak už to v českých luzích a hájích bývá: klid je předzvěstí náhlé bouře, poklidnou vodní hladinou zčeří žralok – a je po idyle
O pražské kultuře se vedou diskuse v dobách porevolučních téměř permanentně, ale jeden nezpochybnitelný a nenapadnutelný klenot zde přetrvává – Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Když se po dlouhou dobu bouřilo a stávkovalo v České filharmonii, jako oáza klidu působili pražští symfonici a jejich koncerty měly stále nezpochybnitelnou kvalitu – i když v akusticky a prostorově nepříliš ideální Smetanově síni. Málokdo však tušil, že už od návratu do rekonstruovaných prostor Obecního domu byly ve zvoleném způsobu financování Magistrátem HMP (tedy zřizovatelem FOK) zakódovány dva zásadní problémy: Obecní dům ani samotná Smetanova síň se nestaly vlastním sídlemFOKu, tak jako Rudolfinum a Dvořákova síň je sídlem České filharmonie:všechny koncertní, zkušební, kancelářské a prodejní prostory si FOK pronajímá od akciové společnosti Obecní dům, stoprocentně vlastněné Prahou. Je to bratru 10 mil. ročně, které oběhnou kolečko od Magistrátu, přes FOK a Obecní dům zpátky do rozpočtu Magistrátu. S dalšími pronájmy (Rudolfinum, Šimon a Juda) to ročně dělá 12-13 mil. Kč. A druhý problém: provozní náklady symfoniků, včetně mzdového fondu, byly od počátku podfinancované, což mělo za následek hanebné gáže hudebníků (navíc platné platové tabulky zařazují hudebníky České filharmonie o jednu třídu výše, než hudebníky z ostatních orchestrů), malý rozpočet na zvaní prvotřídních hostů, na propagaci atd.
Když jsem v roce 2006 nastoupil do pozice ředitele FOKu, jako jeden z hlavních cílů jsem si stanovil odstranění tohoto problému, dosažení navýšení příspěvku Magistrátu na potřebnou výši. Vždyť od roku 2000 jen jednou skončilo hospodaření FOK „v plusu“ (2001), v letech 2002 a 2003 (povodně) to byla ztráta dokonce 7,7, resp. 9 mil., ale i v letech 2004-2007 pokračovaly ztráty řádově kolem 2 mil. Teprve v roce 2008 se podařilo přesvědčit tehdejšího primátora P. Béma, že ztráty nejsou důsledkem „špatného hospodaření“ a v roce 2009 a 2010 se díky jeho intervenci usnesením rady města skokově navýšil příspěvek pro FOK o 15, resp. 17,5 mil. Kč. FOK začal být konečně po letech strádání rozumně financovaný. To mělo v první řadě za následek skokové navýšení gáží a zavedení nového motivačního způsobu odměňování orchestru. Jestliže hrubá mzda v FOK byla v roce 2001 14,2 tis. Kč, v roce 2006-2008 19,4-21,5 tis. Kč, v roce 2009 vyskočila na 25,9 tis. Kč a v roce 2011 26,5 tis. Kč. Platy zcela srovnatelné s Českou filharmonií. Stále bídné, ale výrazně lepší než při mém nástupu. Hospodaření se ustálilo, všechny kontroly, včetně velkého auditu v roce 2010, prošly „s červeným diplomem“.
Také umělecky se vedlo, především díky působení šéfdirigenta Jiřího Kouta. Jeho otisk v orchestru byl nesmazatelný. Vzpomínám si, jak po jedné zkoušce, někdy v roce 2007, přišel unavený a zničený do mé kanceláře a prohlásil, že končí, protože orchestr ho vůbec neposlouchá. Přesto vytrval a dotáhl – dokud mu to zdravotní stav dovolil – orchestr na vysokou úroveň.
Přišly však krizové roky. Už v roce 2011 – po nástupu nového vedení Magistrátu – byl v rámci šetření snížen radou původně schválený rozpočet o více než 4 mil. a jen díky rezervě z minulého roku ve výši cca 2,14 mil. a výraznému šetření na úkor hostujících umělců jsme měli na konci roku dokonce mírný přebytek. Další rána přichází nyní v roce 2012, další snížení o 4,5 mil. Máme sice opět rezervu z roku 2011, ale tentokrát budou muset být šetřící opatření mnohem razantnější. Prý s tím musí manažer počítat. Jistě, ale současně je třeba mluvit pravdu o tom, kolik tedy vlastně má FOK na svůj provoz, jak je ve skutečnosti soběstačný, kolik tedy je dotace na vstupenku a jak to vypadá ve srovnání s jediným srovnatelným orchestrem, tedy Českou filharmonií. Krize znamená nervozitu. Chodí posluchači málo nebo máme být rádi, že stále chtějí platit za koncerty? Jak se tedy vlastně zřizovatel na svoje „rodinné stříbro“ dívá? Potřebuje tato země vůbec vážnou hudbu? Pod povrchem to bublá, tím, spíš, že vyhlášený „rebel“, tedy „bratrská“ Česká filharmonie, jak se zdá, své problémy s nástupem nového ministra vyřešila – slíbené navýšení rozpočtu, už tak dost vylepšované pronájmy Rudolfina, o 60 mil. je nejen kouzelným proutkem uklidňujícím situaci v ČF, ale také frustrujícím momentem pro ostatní orchestry. Ano, Česká filharmonie je prvním orchestrem, ale přece jen, „proč se jim navyšuje, a násvšechny ostatní čeká snižování?“
Problémy s financováním kultury mají ale i svoji druhou stranu mince. Veřejnost se stává alergická na veškeré veřejné výdaje. Korupční aféry vyvolávají velký zájem, všechny volené a správní orgány spravující jakékoliv veřejné finance jsou pod drobnohledem médií. A protože chtějí ukázat svoji zodpovědnost „vůči svým voličům a volebnímu programu“, musí čas od času přece jen vykázat nějaké výsledky. Je to logické, mají vyměřen poměrně krátký volební čas a chtějí obstát v příštích volbách. Každoroční kontroly činnosti kulturních zařízení se tak odbývají především na poli finančním. Výbor pro kulturu pražského Magistrátu se tak 13. 4. 2012 na svém rutinním zasedání zabýval kontrolou hospodaření vybraných organizací. V samém závěru sezení se rozhořela vášnivá diskuse o hospodaření především tří institucí, FOKu, Divadla na Zábradlí a Divadla Ypsilon. Členové výboru došli k závěru, že snížení návštěvnosti, v případě FOK katastrofální, je známkou špatného hospodaření (což samo o sobě je pozoruhodný závěr) a že je vhodné odvolat ředitele těchto institucí. Celá záležitost se okamžitě medializovala a začal hon na čarodějnice, který se naštěstí dostal brzy do alespoň trochu normálních kolejí. Radní pro kulturu Novotný si pozval všechny dotčené a začal s nimi jednat o situaci. To co mělo předcházet jakýmkoli emotivním výzvám, se stalo alespoň ex post. Vyšlo přitom velmi brzy najevo, že alespoň v případě FOK vyšla ukvapená reakce výboru ze špatných podkladů připravených úřednickým aparátem magistrátu. Následovala písemná omluva ředitele odboru, ústní omluva předsedy kulturního výboru – škoda, že z toho na veřejnost nepronikla ani věta. Rozbory, dokazování a jednání doposud pokračují.
V případě FOK se však brzy objevila nová „karta“, s poněkud zvláštními konotacemi. Výzva šéfdirigenta Kouta k odstoupení ředitele a v posledních dnech jednověté připojení k této výzvě od umělecké rady bych mohl ublíženě hodnotit jako „kudlu do zad“. Snažím se však mezi řádky slov šéfdirigenta, jehož práce a osobního života si vážím a k jehož léčení jsem osobně přispěl dosti výrazně, i umělecké rady hledat důvody tohoto v uměleckých souborech zase ne tak neobvyklého postupu, protože oficiální zdůvodnění, že jsem svým výrokem v rozhlasovém Studiu D nabádal radnici ke zmenšení orchestru, snad nikdo soudný nemůže myslet vážně.
A tak vidím konotace k celkové situaci ve společnosti, která stále výrazněji připomíná římskou říši před rozpadem. „Chléb a hry“ je heslem, které dnes vládne. Novodobými chrámy obecné kultury jsou nákupní a zábavní komplexy na okrajích měst, kam přes víkend pořádají celodenní výpravy celé rodiny. Klasická hudba, divadlo, návštěva galerie v nich nemají místo. Na klasickou hudbu chodí max. 4% populace, v Praze tvoří 75% návštěvníků koncertů klasické hudby 35 tis. posluchačů, stále stejných. Mají na výběr pět profesionálních orchestrů, celou řadu komorních těles s vlastními abonentními řadami, stále početnější hvězdné koncerty agentur a desítky „turistických“ koncertů pochybné kvality. Je krize, lístky jsou přes mnohé slevy stále dost drahé, zejména pro seniory, kteří tvoří až 80 % návštěvníků. První, co si odepřou při vzrůstající inflaci, je kultura. Sály nejsou naplněné. Pro hráče v orchestru však není „hraní si na housle“ (jak to vidí většinová populace, pro niž by orchestry vůbec být nemusely) zábavou, je to práce, živí je i jejich rodiny, věnovali jí celý život, tvrdě studovali, do orchestru se dostali přes tvrdou konkurenci často 40 i více uchazečů. Oni zažívají tvrdost kapitalismu v plné míře při přípravě a odvádění své práce, zatímco ani plat, ani společenské ocenění západním měřítkům zdaleka neodpovídají. Zažívají frustraci z bídných platů, které ani po navýšení nedovolují nehonit jiné kšefty, aby zejména mladé rodiny špičkových muzikantů měly z čeho žít v jednom z nejdražších měst v Evropě. Ti starší jsou frustrováni tím, že po revoluci ztratili status exkluzivních cestovatelů do západních zemí, s devizovým kontem a nejlepšími auty „u nás v ulici“.
A tak je hledán a nalézán viník. Nadřízený, který prohlašuje, že návštěvnost stejná jako v roce 2001 je úspěchem, který si dokonce troufá vnést do života orchestru některé manýry ze soukromé sféry, v níž se léta (snad i úspěšně) pohyboval. A jeho podíl na založení Pražské komorní filharmonie, která vnesla do pražského koncertního života potřebnou konkurenci a nevídaný švih, je snad proviněním nejhorším.
Samozřejmě. Nikdo není dokonalý, vše může být lepší, a šest let v čele kulturní instituce je příležitost ke zhodnocení práce vrcholového manažera. Jen by k tomu měla být pravidla. Je normální, aby jediným způsobem odcházení manažerů byla skandalizace a usilovné hledání jejich pochybení? Cožpak není možné Doubravce Svobodové za její téměř dvacetileté ředitelování Divadla na Zábradlí poděkovat a požádat ji, aby i v budoucnu přispívala svými radami novému managementu? Cožpak je normální, abych byl v únoru 2012 pochválen za dobré výsledky v uplynulém roce, a za pár týdnů se dozvěděl, že jsem „špatný hospodář“? Vytvoření naprosto jasných pravidel na přijímání a odchody ředitelů divadel, orchestrů a dalších kulturních zařízení, zejména příspěvkových organizací, je nezbytnou podmínkou kvalitní řídící práce – jak z hlediska zřizovatelů, tak z hlediska osobností jmenovaných do čela institucí. Jak mohu přijímat zodpovědná a mnohdy i nepopulární opatření, když nemám jistotu, že tu zítra budu? Jak je možné dlouhodobě cokoliv plánovat, když na počátku kariéry na otázku, na jak dlouho jsem jmenován, je odpověď: „na doživotí nebo jak to dopadne“?
Kultura není jen divadlo a orchestry a galerie a knihy. Kultura je především úroveň chování a slušnost. Serióznost hodnocení zbavená subjektivních emocí. Snaha pochopit motivace jiných. Znát, ne se jen domnívat. A hájit kultivovanost veřejného prostoru ve všech ohledech. Hudba jako umění, které promlouvá bez jazykových bariér, přímo k srdci, má velkou moc. Musíme si ji ale hýčkat, musíme ji podporovat. Jsme povinni čelit náporu nekulturnosti, útoku deprivantů, nepochopení technokratů. A to nikoliv jen na řídících místech, ale také na každém, třeba i „řadovém“ postu. Tedy i na židli v orchestru. Svoji zodpovědnost má každý.
Autor je ředitelem Symfonického orchestru hl.m.Prahy FOK
