Novou Radu Českého spolku pro komorní hudbu tvoří pro zachování kontinuity tři členové končící Rady, jmenovitě Jan Králík, Jiří Ludvík a Jan Kohout. Další tři členové Rady jsou z hudební oblasti – Ivan Klánský, Jiří Panocha a Josef Špaček ml. – a poslední tři z oblasti hudebního a finančního managementu – Pavel Kysilka, Marek Vrabec a Radek Křižanovský. Posledně jmenovaný nahradí Ludvíka Kašpárka na pozici dramaturga. O předsedovi, který zaujme místo po Ivanu Englichovi, se bude hlasovat na první schůzi nové Rady.
„Rád bych poděkoval všem končícím členům Rady Českého spolku pro komorní hudbu za jejich profesionální a oddaný přístup při přípravě programu nejen jubilejní 125. sezony, ale i všech sezon předcházejících. Nové Radě pak přeji šťastnou ruku při výběru interpretů pro následující sezony a nám všem hluboké umělecké zážitky,“ uvedl generální ředitel České filharmonie David Mareček.
Složení nové Rady Českého spolku pro komorní hudbu se opírá o doporučení významných osobností českého hudebního života – houslisty Václava Hudečka, dirigenta Petra Altrichtera, klavíristy a pedagoga Janáčkovy akademie múzických umění Igora Ardaševa, klarinetisty a proděkana Hudební akademie múzických umění Irvina Venyše, pěvkyně Magdaleny Kožené a sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka.
Historie Českého spolku pro komorní hudbu
Český spolek pro komorní hudbu je jednou z nejstarších a nejrenomovanějších hudebních institucí u nás. Vznikl na podporu koncertní činnosti mladého Českého kvarteta. Zahajovací koncert se uskutečnil v Rudolfinu 10. října 1894. V té době již pražské Národní divadlo uvádělo řadu českých oper, jeho orchestr přispíval k uvádění symfonických programů a situace uzrávala ke vzniku České filharmonie (1896). Tehdejší česko-německá Jednota pro komorní hudbu neposkytovala dostatečný prostor pro české interprety a skladatele. Zcela opomíjen byl i Antonín Dvořák, v té době již ve světě známý a oslavovaný tvůrce. A tak díky aktivitě mecenáše Josefa Hlávky, prvního předsedy Spolku, a dalších nezištných a vzdělaných lidí z jeho okolí a také s využitím příznivější společenské atmosféry závěru 19. století došlo k ustavení instituce českého Komorního spolku, v němž se koncentrovaly všechny snahy po pořádání pravidelných a hodnotných koncertů.
Již před první světovou válkou hostovali v ČSKH významní umělci Ernst von Dohnányi, Pablo Casals, Eugène Ysaÿe a další. Jako autoři uváděných skladeb se představili skladatelé Sergej Tanějev či Max Reger. Po vzniku samostatné Československé republiky docházelo opět k četným hostováním významných umělců, často za účasti oficiálních hostů. T. G. Masaryk navštívil cyklus koncertů k 25. výročí úmrtí Antonína Dvořáka (1929) a nechyběl ani na oslavách čtyřicetiletého jubilea Českého kvarteta (1932). Velkou událostí byl společný koncert Daria Milhauda a Pražského kvarteta (1933) nebo vystoupení Sergeje Prokofjeva. Svůj recitál měl na půdě Spolku violoncellista Mstislav Rostropovič (1958). Největší pozornost ovšem platila domácím souborům a sólistům. Od padesátých let získalo v programech klíčové postavení Smetanovo kvarteto, které svým uměleckým působením i pedagogickou činností přímo či nepřímo formovalo své následovníky, mimo jiné Talichovo, Panochovo, Doležalovo, Kocianovo či Pražákovo kvarteto. Také další generace kvartetních souborů Wihanovo, Škampovo, Nostitzovo, Bennewitzovo či Zemlinského kvarteto se hlásí k odkazu svých velkých předchůdců.
Dnes se schází na komorních večerech ve Dvořákově a Sukově síni Rudolfina i v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce vnímavé a poučené publikum. K dispozici má čtyři koncertní řady o 28 večerech. V kulturním životě má tak tato instituce nepřehlédnutelné místo. V roce 1994 se ČSKH stal integrální součástí České filharmonie a zároveň si ponechal svůj historický název i dramaturgickou svébytnost.
