Profesor Christian Lampert vyučuje hru na lesní roh na Hudební akademii v Basileji a na Akademii umění v Bernu, jako první hornista působil ve frankfurtské opeře (1989–1996), Radio-Sinfonie-Orchester Frankfurt (1996–2005) a v orchestru Bayreuther Festspiele (1996–2008), vedle sólové kariéry se věnuje také komorní hudbě. V roce 2018 byl Christian Lampert jmenován prezidentem významné Mezinárodní hudební soutěže v Markneukirchenu.
Pane profesore, studoval jste v Basileji, Stuttgartu a Kolíně nad Rýnem. Lišila se v těchto různých školách nějakým způsobem výuka?
Na všech vysokých školách byla výuka přirozeně trochu odlišná, protože učitelé byli různí – jako hornisté, hudebníci i jako lidé. Také já jsem se nacházel v různých „životních fázích“. V Basileji jsem byl ještě dítě, potom ve Stuttgartu teenager a v Kolíně “dospělý“ student. Lehce rozdílné bylo přirozeně i těžiště výuky jednotlivých učitelů (Francesco Raselli v Basileji, Mahir Çakar ve Stuttgartu a Erich Penzel v Kolíně). Hodně však bylo také společného – právě v práci s elementárními záležitostmi hry na lesní roh jako je dýchání, nasazení a vedení dechu.
Působil jste jako 1. hornista ve Frankfurtu nad Mohanem a v Bayreuther Festspielorchester. První hornista je vždy vynikajícím sólistou, jak však působí na formování celé skupiny lesních rohů?
Podle mého názoru je 1. hornista odpovědný za zformování všech kolegů ve skutečnou skupinu. Pouze ta sekce horen, která „muzicíruje“ jako celistvá sehraná jednotka, je opravdu silná. Je tedy třeba jemně sjednotit čtyři různé charaktery s rozdílnými silami a slabostmi, aby pak na koncertě mohla zazářit výborná hornová skupina. Každý sólohornista má pravděpodobně své vlastní metody – ve skupinách, kde jsem hrál, byla vždy základem spolupráce dobrá a kolegiální atmosféra bez hierarchií. Mimo to byla vždy pro mě důležitá vůle dosáhnout prací co nejlepšího výsledku.
Vyučujete řadu let v Basileji a v Bernu. Jak se vyvíjí úroveň studentů v technice hry – Straussovy koncerty hrají dnes snad všichni – a jak je to s jejich hudebností, s frázováním apod.?
Technická úroveň studujících proti dřívějšku stoupla už počínaje začátky jejich studia. Již při přijímacích zkouškách jsou koncerty Strausse, Mozarta a Gliera standardem. Samozřejmě je většinou ještě hodně co rozvíjet. Na jedné straně technicky, na druhé právě hudebně a stylisticky. K tomu je potřeba čas, je třeba poslouchat hodně hudby různých slohů a studentky i studenti ji musejí sami hrát. Pro mě je důležité hrát vedle standardních kusů i nová, případně málo známá díla. Zvláště soudobé skladby jsou velmi důležité a posunou studující enormně daleko.
Můžete jako prezident Mezinárodní hudební soutěže v Markneukirchen porovnat úroveň účastníků z jednotlivých zemí?
V dnešní době je v mnoha zemích vynikající dorost – právě v Česku je jeho úroveň velmi vysoká! V posledních letech se však zúčastňuje soutěží ohromné množství top hornistů ze Španělska, Portugalska a Francie. Mimo ně také stále více z jižní Ameriky a přirozeně z Číny a Koreje. Ti všichni se nyní dodatečně řadí k tradičně silným zemím jako Maďarsko, Německo, Anglie, Holandsko, Rakousko a Švýcarsko (abychom jmenovali jen některé). Globalizace tedy zřetelně pokročila také ve světě lesních rohů.
Jak vnímáte využití přirozeného lesního rohu v interpretaci děl například období klasicismu?
Myslím, že používání přirozeného lesního rohu je dnes opravdu velmi rozšířeno. Je důležité, aby mladí hornisté už při studiu dostali příležitost naučit se na tento super nástroj hrát. V Basileji a Bernu máme na vysokých školách potřebné nástroje a výborné učitele, kteří vyučují speciálně hru na přirozený lesní roh. Tak jsou studenti co možná nejšíře vyškoleni a připraveni na to, že přirozená horna je často v orchestru, komorní hudbě nebo sólisticky výslovně požadována. Já sám nejsem specialista ve hře na přirozený lesní roh, ale už za svého působení v Radio-Sinfonie-Orchester Frankfurt (1996–2005) jsem hrál na tento nástroj mnohé Haydnovy, Mozartovy a Beethovenovy symfonie. Bavilo mě to a byl to skutečně zcela jiný zvukový zážitek!
