Osobnosti české opery
Dne 15. ledna 2003 zemřel ve věku pětaosmdesáti let významný barytonista a režisér opery Národního divadla v Praze Přemysl Kočí. Jako pěvecký pedagog byl jasným pokračovatelem pěvecké školy profesora Rudolfa Vaška, která ho formovala technicky pro náročnou operní profesi. A jako u mnoha jiných, velmi dobře.
Přemysl Kočí se narodil v roce 1917 v Rychvaldu u Karviné. Vystudoval učitelský ústav, kde poznal legendárního sbormistra Pěveckého sdružení moravských učitelů Jana Šoupala a poté v legendárním mužském sboru moravských učitelů zpíval. Důkladného pěveckého školení se mu dostalo u Rudolfa Vaška, významného ostravského soukromého pedagoga. Učil dokonce na beskydské jednotřídce jako kantor. Možná zde se formoval jeho budoucí pedagogický talent. Po hostování v ostravském Zemském divadle od roku 1939 se dostává posléze až do Prahy a Václav Talich ho angažuje jako sustentanta opery Národního divadla. Po roce se z vlastní vůle vrací zpět do Ostravy, aby se dostal k větším úkolům, na kterých pěvec roste. Dokládá to v knize Dobrý den, živote (1986, druhé vydání 2000).
V Ostravě setrvá šest let (1943 – 1949), aby na samém sklonku roku 1949 byl přijat šéfem Otakarem Jeremiášem do Národního divadla v Praze. Na internetu je nepřesná informace (takových je zde, bohužel, více), že byl údajně přijat protekcí Zdeňka Nejedlého. To je zkreslené. Nejedlý sice jako ministr měl vliv i zájem o operu Národního divadla. Kočí byl v Praze již dobře znám a jeho velký talent byl nesporný. Na přání Talicha dokonce zkoušel s profesorem Vaškem zdomácnět v tenorové poloze a nastudoval roli Prince v Dvořákově Rusalce v letech sustentanství za války. Pokud mu snad Zdeněk Nejedlý přímluvou pomohl, pak dobře činil, Kočí to však vůbec nepotřeboval. Jeho baryton měl obrovský rozsah od basových hloubek po tenorové výšky, krásnou, sametovou barvu a k tomu velkou schopnost výrazového a charakterizačního herectví. Jeho pozice jistě nebyla v padesátých letech zlaté éry opery Národního divadla snadná. Byl zde v tomto oboru ještě Stanislav Muž, Zdeněk Otava, nově Václav Bednář, Teodor Šrubař, Josef Heriban, Jiří Schiller, objevuje se postupně i mladý Jindřich Jindrák. Kočí se i v této silné konkurenci dokázal prosadit. Jednak v interpretaci partů oper Smetanových, ale jeho vizáž i zmíněné výrazové schopnosti ho brzy předurčují pro záporné postavy světové opery, jako byl Scarpia nebo Pizzaro, ale i jevištně elegantní Escamillo. Již v roce 1951 byl obsazen dokonce do premiéry Musorgského Borise Godunova! Jeho parketou v této době jeho třetí dekády byl jistě i Čajkovského Oněgin, nebo Mozartův Don Giovanni. Z úplně jiného světa je naopak Lomikar v Psohlavcích Karla Kovařovice.
+++
===
Kočí byl atraktivní zjev, se zřejmým úspěchem u žen. Snad proto se mu kladla za vinu sebevražda herečky Jany Rybářové, zřejmě ale nespravedlivě. V této dekádě byl Kočí velkým příslibem, jeho kondici si lze ověřit z nahrávek Supraphonu. Jeho Pizzaro ve Fideliu Beethovena nebo Mozartův Giovanni mají nadprůměrnou úroveň. Rovněž kompletní nahrávky Smetanova Tajemství a Hubičky deklarují Kočího výbornou kondici v rolích Kaliny a Tomše, schopnost odstínění dynamického, smysl pro výrazové detaily jsou charakteristické. Ale již dříve, jako i dnes se divím, proč dostal v těchto kreacích přednost zrovna Kočí, když byl k dispozici fenomenální barytonista Václav Bednář… Odpovědi se dnes již sotva doberu, všichni tvůrci nahrávek jsou na onom světě. Rád bych věřil, že to byla jen sympatie dirigentů tehdy mladému pěvci… Přemysl Kočí právě zde ale dokazuje velmi dobrou úroveň. Bohužel v letech šedesátých již nenaplnil zcela naděje mnoha dirigentů, zejména pak Zdeňka Chalabaly, který s ním intenzivně pracoval. Podle tenoristy Ivo Žídka v knize Josefa Hermana Jak možná věřit byl sám Chalabala zděšen sestupem úrovně, když Kočí hostoval v Moskvě, již v roce 1958! Oldřichu Kovářovi při návštěvě řekl: „Proboha co jste to s tím Přemkem udělali? Vždyť to už není on…“ Chalabala tehdy v moskevském Velkém divadle působil jako dirigent. V obdobné době (1956) došlo i k hostování Kočího ve Vídeňské státní opeře jako Escamilla v Carmen. Pod taktovkou samotného Herberta von Karajana! Smlouvu měl na tři představení, ale po zjevném neúspěchu prvního představení byla smlouva řešena tak, že byl vyplacen sice sjednaný honorář za tři představení, ale byl požádán, aby již nevystupoval. Této kuloární historce bych moc nevěřil, ač jsem o ní věděl. Ale ve zmíněných memoárech to přímo dokládá Ivo Žídek, rovněž odchovanec profesora Vaška,podobně jako Kočí. Na straně 116 si lze přečíst svědectví o hostování od Ivo Žídka, který byl ve Vídni jako dlouholetý stálý host zrovna přítomen : „Jeho prohra jako Escamilla byla tak evidentní, že se naši zástupci z velvyslanectví neodvažovali ani promluvit česky,“ – dokládá tenorista Ivo Žídek. „Dirigoval Karajan, oslněný Kočího zjevem i schopností markýrovat, ovšem toto se v tom velikém kolbišti nemohlo uplatnit… Vším ale byly vinny maďarské události, jak svůj neúspěch Kočí v Praze vysvětloval.“ Žídek ale ještě dodává: „Byl jsem při tom a bylo mi to moc líto…“ Ale kladu si také podotázku, proč měl Ivo Žídek tuto potřebu zabývat se ve vlastních memoárech Přemyslem Kočím…
Maďarské události nijak neovlivnily Žídkovo angažmá ve Vídni na řadu let, takže v politice, která tak mocně ovlivňovala Kočího život, to zřejmě asi nebylo. Ostatně sám jsem viděl řadu kreací Přemysla Kočího, ale až po roce 1965. Dobré to již pěvecky nebylo. Neklidný tón, rozvibrovaný jeho cílenými vibracemi bránice, nikoliv přetížením hlasu, jak bývá u žen. Zrovna v jeho Escamillovi to bylo dost patrné, ale i v Rossiniho Figarovi, či Pucciniho Sharplessovi v Butterfly, ba i v dramaticky vypjaté roli barona Scarpii v Tosce. Naopak jeho kreace Smetanova Kaliny i Tomše byly kupodivu stále na dobré úrovni, jakoby nazpívání partií z doby natáčení zůstalo v podmíněných reflexech. Výrazný byl Kočí v rolích Janáčkových, kde nevadí deficit bel canta, ale rozhodující je expresivní výraz frází, psychologická drobnokresba detailů, zřetelná dikce. Jeho Prus ve Věci Makropulos byl opravdu skvělý, možná, že lépe herecky vygradovanou danou postavu jsem nikdy neviděl. Totéž mohu říci o výrazné postavě Šiškova v opeře Z mrtvého domu. Podobně uměl zaujmout i v menší roli Stárka v Její pastorkyni. Také jeho Marbuel ve Dvořákově opeře Čert a Káča byl vynikající, tuto výrazovou roli rovněž nahrál pro Supraphon a je k dispozici jako objektivní doklad doby! Obdobně Lomikar v Psohlavcích Karla Kovařovice, s výtečným Beno Blachutem jako Kozinou. Po rozepřích s hostujícím dirigentem Robertem Benzim odešel Kočí na čas vlastní výpovědí, která byla oproti jeho očekávání přijata. Vrátil se ovšem v plném lesku, slovy Hanuše Theina, na bílém koni, jako jmenovaný ředitel Národního divadla! To byla tehdy opravdu bomba! Kočí dostal za úkol „normalizovat“ poměry v Národním divadle po neblahých událostech srpna roku 1968. Dlužno konečně vyslovit, že Kočí byl velmi aktivním členem KSČ již z předválečných let, v Ostravě byl za války činný v protifašistickém odboji. Byl z těch předválečných komunistů, kteří čekali v iluzi doby spravedlivější společenský řád, byl z generace silně ovlivněné bídou mnoha lidí za první republiky, traumatizované Mnichovskou dohodou a nacistickou okupací. Tak jako dlouhá škála umělců této doby. Po válce celá Evropa kráčela silně doleva. Kočí byl brzy veden jako kádrová rezerva na ÚV KSČ a z toho vyplynulo jeho jmenování ředitelem Národního divadla. Jeho pocity z té doby líčí barvitě ve své knize Dobrý den, živote. Bylo známo, že politickým vlivem mnoha lidem pomohl, tak jako po válce zatčenému Václavu Talichovi. Dokázal ustanovit do funkce šéfa opery Národního divadla doktora Václava Holzknechta, z konzervatoře po prověrkách v roce 1969 vyhozeného. Dokázal také pomoci angažováním do Národního divadla dirigentu Jiřímu Koutovi, když byl po projevu před oponou v plzeňském divadle propuštěn… Tím mu zachránil pozdější světovou kariéru. Měl asi velký vliv, znal se osobně s čelnými osobnostmi politického světa a dával jim lekce správné techniky mluvy, tedy prezidentu Antonínu Novotnému, od něj ho vlna roku 1968 přenesla k Alexandru Dubčekovi (ten mluvit neuměl nikdy, zadrhával, nevím, zda ho ovlivnil, nebylo to moc znát), pak se zase upnul k Vasilu Biľakovi, kterého nešťastně cituje i ve jmenované knize. Kdyby byl dnes Kočí živ a v kariéře, jistě by již učil pana Schwarzenberga hymnu – slova by ho naučil, zda taky melodii, to si nejsem jist… Prostě kde byla moc, tam se objevoval i Přemysl Kočí.
+++
===
Znal jsem Kočího v té době osobně z pražské HAMU, ale také z Národního divadla, kde jsem měl možnost zažít jeho režijní práci. Jevil se mi jako člověk velmi inteligentní, s rozhledem po kumštu, nejen hudebním, uměl pohotově a přesvědčivě hovořit, byl velmi dobrým pedagogem s dobrými výsledky. Mnoha zpěvákům zachránil pěvecký život znalostmi hlasové rehabilitace. Angažoval mladé umělce, za mnohé bych jmenoval výraznou Gabrielu Beňačkovou, která jako Mařenka v jeho režii Prodané nevěsty hned na počátku doslova zazářila (1971). Byl jsem tehdy u toho a bylo to úžasné, jak mimořádná Mařenka to byla! Kočí ji musel ale prosadit autoritativně, umělecká rada Národního divadla totiž byla proti…
Jako režisér měl výrazné nápady, uměl pracovat s pěvci. Jednal ale hodně autoritativně, někdy neuroticky, i v pedagogice. Nechodil jsem k němu, ale vím to od jeho žáků, třeba od Svatavy Luhanové, Karla Dobra nebo Otakara Dubského. Nevím, jak dalece normalizace zasahovala Národní divadlo. Od roku 1975 jsem nebyl v Praze pravidelně. Myslím, že si v rámci nutných ústupků době nevedl špatně, svůj vliv uplatnil v pomoci mnoha kumštýřům. Ostatně záběry z podpisu Anticharty v hledišti Národního divadla dávají zpětně najevo, že tito kumštýři, namnoze opravdu geniální, s podepisováním čehokoliv neměli zjevně problém… Dovedu ale pochopit, že kazit si kariéru kvůli politice, kterou nemohou ovlivnit, je gesto zbytečné. Nebyl jsem u toho, ale myslím, že by se nikomu nic bylo nestalo. Třeba Eduard Haken se veřejně vždy a všude vyjadřoval bez zábran proti režimu, před rokem 1968 i po něm, ale Antichartu podepsat došel, byť již v penzijním věku…
Přemysl Kočí v dané době divadlo vedl v zásadě dobře. Bylo o něm známo, že politicky nic neřeší, háklivý byl dle jeho žáků jen na kritiky svého zpěvu. Zpíval již málo, občas Míchu, Šiškova nebo Marbuela, režijně dokázal zaujmout obtížnou Věcí Makropulos, ale i zdařilou inscenací Tajemství a Prodané nevěsty. Byl režisér praktického typu, jako byl třeba Hanuš Thein nebo Luděk Mandaus. Jistě ne už rozměr Václava Kašlíka, Ladislava Štrose či Karla Jerneka. V roce 1979 byl z funkce ředitele Národního divadla svými chlebodárci odvolán, do roku 1983 zde ještě působil jako režisér. V roce 1979 dokonce obdržel titul národní umělec, což charakterizovalo devalvaci titulu. Ne pouze zde, obecněji. Titul měl hodnotu u osobností typu Hakena, Blachuta, Bednáře, Podvalové, Tauberové, Šubrtové a Žídka. Zde, jako u jiných v této době, se vytrácel již onen reálný dosah adjektiva národní, který u výše jmenovaných ještě existoval.
+++
===
Přemysl Kočí byl již ve své době, která mu zde byla Bohem vyměřena, rozporuplnou a kontroverzní postavou. Spíše bych řekl, že dnes, s odstupem času, tato rozporuplnost spíš bledne, vytrácí se. Nepodstatné ustupuje, podstatnější zůstává. Je velmi obtížné v jednom článku vyjádřit více. Nelze to obsáhnout, vydalo by to na knihu. Osobně si myslím, že Kočího význam netkví v administrativní funkci ředitele v letech 1969 – 1979. Je více v jeho pěvecké kariéře, v mnoha výrazných výkonech, které zvěčnil i na nahrávkách Supraphonu. Jeho parketou nebyly party belcanta, také Verdiho v Národním divadle prakticky nezpíval (lépe řečeno nebyl do nich obsazován, pěvec to sám nemůže ovlivnit). Ale výkony v oblasti národní tvorby měl pozoruhodné, v moderní opeře 20. století až vynikající (Janáček, Ostrčil, Prokofjev, Britten, Bořkovec, Mácha). Měl umělecké předpoklady velice nadějné až skvělé. Pomohu si citací hodnocení z knihy memoárů Ivo Žídka, jemuž toto resumé jako špičkovému pěvci dané doby více přísluší: „Jeho dispozice byly ve všech parametrech výrazné, ale výsledky za tímto očekáváním poznenáhlu ochabovaly vzdor tvůrčím investicím, jež do něho vkládali jeho profesor Rudolf Vašek, tak jako dirigenti Zdeněk Chalabala, Jaroslav Krombholc, nebo režisér Bohumil Hrdlička. To, co očekávali, nedozrálo dál než do neustálého předstírání velké osobnosti, která v reálu nikdy plně nepřesvědčila…“. Tolik slova našeho předního pěvce celé poválečné éry, vyškoleného stejným kantorem zpěvu. Dodal bych a dovolím si to, že příčinou asi bylo moc velké rozptylování osobnosti na mnoho činností. Jeho politické ambice znamenaly účast na kdejaké oslavě mezi mocnými, na jejich výstřednostech, které musel sdílet. Zajistil si tím vliv a moc, která ale u operního sólisty tolik neznamená, jako pokora, denní soustředění na těžkou profesi, cílevědomost a jistě také životospráva. Hýření s mocnými ho odvádělo od cíle, rozptylovalo. Proto jeho kariéra kulminovala do roku 1960 a poté ochabovala. Funkce ředitele ho již zcela odvedla jinam, řídil, řešil problémy, režíroval, učil na HAMU.
Jeho pedagogická činnost byla úspěšná. Vydal knihu Základy pěvecké techniky (1970), kde uceleně představuje svojí metodu, doprovodil ji i gramodeskami s ukázkami cviků. To nikdo v celé éře po roce 1945 neučinil! Vydali knihu Jaromír Soukup, Robert Rosner, Jiří Bar, ale všichni zůstali v teoretické rovině. Přesto, že byl Kočí hodně vytížený, výuce se plně věnoval. Výsledky jako jeho profesor Rudolf Vašek ale plně neměl. Zase zde platí ono přísloví „moc psů, zajícova smrt“, která ho ve výsledcích patrně limitovala.
V knize Dobrý den, živote, která se dobře čte, je zajímavá, stylisticky vybroušená, ale… Jako leitmotiv knihou proniká vlastní snaha o obraz světového pěvce, kterého žádala La Scala, ba i Metropolitní, ale shodou okolností ta světová kariéra prostě nevyšla… Slavný Clémens Kraus ho chtěl do Metropolitní… Ale sám Clémens Kraus do slavné Met nesměl, jeden z mála se moc zapletl s nacismem za války. A opravdu Met byla v tomto ohledu důsledná. Takže to nevypadá věrohodně, ostatně napsat si o sobě mohu ledacos, málokdo se bude pídit, zda tomu tak opravdu bylo… Obdobně nevěrohodně vypadají citace z oslavných dopisů anglického foniatra Raola Hussona s malou poznámkou MUDr. Oldřicha Laciny, že zmíněný lékař již v době, kdy kniha vyšla, zemřel… Máme i doklady z hostování ve Vídni a v Moskvě, což byly prohry. Nic proti tomu, to se stává, ale La Scala a Met je ještě kousek nad Vídní a moc a moc si vybírá. Stylizace autora do role světové hvězdy mi proto přijde jako trapné. Bylo to v letech 1956 – 1958. To byl pěvecky výše, než na konci šedesátých let, kdy jsem jeho výkony v Praze hodně sledoval. Pokud ale knihu vezme do ruky někdo, kdo nic neví, nemohl ho vidět, podlehne klamné sebeglorifikaci. To je u knihy dílčí vada na kráse.
Přemysl Kočí dokázal na celostátní platformě dost, prospěl mnoho soudobé tvorbě, výkony zvěčněné Supraphonem (včetně písňově tvorby) dokazují dobrou hlasovou techniku, artikulaci, schopnost dynamických odstínů a jemných nuancí, ale zejména výrazovou přesvědčivost. Na jevišti to byla velmi silná herecká profesionalita, která jeho projev charakterizovala. O jeho pedagogické práci se dá hovořit kladně, byť, slovy pana docenta Vladimíra Mencla, korepetitora AMU „učil moc dobře, řekl bych nejlíp na HAMU ze všech, ale nemá zřetelný mustr, jako Otava Kniplovou a Děpoltovou, nebo Šrubař Kusnjera… On řešil hodně problémy hlasů mnoha jiných, ale typický mustr si nevychoval, škoda.“ Nu, učil se u něho i Václav Zítek a René Tuček, pan Tuček by jako špička v oboru mohl leccos doložit. Ale to už byl Kočí ředitelem Národního divadla a někteří jen předstírali, že jim jde o techniku, víc jim šlo o angažmá. I to je obraz života mocných, že jsou nuceni žít v přetvářce. Obraz o sobě pak nutně mají zkreslený. To neznamená, že Přemysl Kočí snad nemá své zřetelné místo v dějinách opery Národního divadla. Jako pěvec, v některých rolích vynikající, jako solidní režisér, ale i jako ředitel v nesnadném období dějin, kdy pomohl výrazně některým jmenovaným osobnostem. Na misce vah převažuje ono kladné i v jeho ředitelské pozici. Pomohl jako pedagog řadě pěvců překlenout hlasové problémy či krize, v tomto ohledu byl vyhledáván jako „poslední instance“. Před deseti lety mu ředitel Daniel Dvořák zamítl pietní akt ve vestibulu Národního divadla. Přeji mu, aby jeho něco podobného nepotkalo za nějaký čas, který nám všem tiká. Aby nepřišel zase někdo chytrý, kdo bude naši dobu hodnotit z úhlu pohledu doby per futurum. Soudit zpětným pohledem je příliš laciné.
