Opera PLUS
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
  • Více
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Klasika
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Postřehy
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
    • Týden s Tancem
Reading: Pražský komorní balet slaví padesát let
Share
Opera PLUSOpera PLUS
Font ResizerAa
Hledat
Mobilní menu s elegantní animací
  • Recenze
  • Rozhovory
  • Zprávy
  • Chystá se
  • Tanec
  • Inzerce
  • Operní panorama
  • Soutěže
  • Encyklopedie
  • O nás
    • Album týdne
    • Čtenářský blog
    • Filmová Hudba
    • Lifestyle
    • Osobnosti
    • Portréty
    • Publicistika
    • Seznamte se
    • Soudobá Hudba
    • Stará Hudba
Přidejte se největší komunitě o klasické hudbě Přihlásit
Sleduj Nás
© Opera PLUS 2025 - Všechna práva vyhrazena
Tanec

Pražský komorní balet slaví padesát let

Benoniová Marcela
Published: 18/04/2014
Share
4 Min Read
SHARE

V této sezoně slaví soubor Pražský komorní balet (původně Balet Praha), založený choreografem a výjimečně všestranným umělcem Pavlem Šmokem a choreografem Lubošem Ogounem, padesát let.

V rámci oslav pozvala umělecká vedoucí souboru Hana Polanská Turečková dva významné choreografy, Uri Ivgiho a Johana Grebena, k vytvoření zcela nového díla BEAT pro stávající taneční soubor.Oba umělci jako autorská dvojice Ivghi a Greben působí nezávisle a jsou zváni do mnoha evropských souborů. V Praze jsou známí ze svého úspěšného hostování v Baletu Národního divadla před několika lety. Bohužel jejich zajímavé představení Santa Says Cut It ve složeném večeru s Mats Ekovou Carmen nezůstalo dlouho na repertoáru.

Premiéra BEAT na hudbu britského skladatele Toma Parkinsona vytvořená pro šest tanečníků Pražského komorního baletu nevyznívá nikterak optimisticky. Tvůrci se zabývají jakýmsi návratem k našim kořenům, k našim pradávným zvykům i předkům. Hledají zřejmě i v pohybovém jazyce klíč k nabrání tvůrčích sil a nové energie nezkažené pohybovými stereotypy. Pomocí věčných kruhových rituálů a volných výbojů do prostoru i opakováním stejných všedních gest se snaží dobrat se nějakého řešení.

Expozice, asi i záměrně zdlouhavá, netvoří však nějaký řád v choreografické kompozici. Tanečníci jako svérázné individuality hledají skrze až animální a syrové pohyby cestu, po které se snad vydají hledat nový cíl, možná nový smysl života. Dostávají se postupně do stavu křeče, agonie a postupně do zběsilého neurvalého tance.  Snažení lze připodobnit k jakémusi novodobému Svěcení jara, ovšem v gradaci dynamických rytmů skladatele Toma Parkinsona. Téma se zdá zajímavé, ale délka jednotlivých částí, zvláště té první, je na pokraji snesitelnosti. Tanečníci jsou spíše zneužiti, co se jejich sil týče, a ve stavu jakéhosi tranzu mizí ze scény.

Střední část kompozice je naivistickou etudou s mikrofony a objevováním slov, zvuků skrze ně šířenými. Stačí krátké výrazy, zvolání a vyvolávání čísel a rytmů slov, které snad mají vyvolat představu o nově se rodící generaci? Malých dětí nebo školáků? Nebo si jen tak tvůrci brnkli na strunu dadaismu? Ovšem bohužel i toto téma je dnes již otřelé, protože kromě fádního humoru se nic neudálo.

V třetí závěrečné části, komorně laděné s doprovodem klavíru, se snaží tvůrci v tanečních skulpturách zastavit čas. Těly vytvořené živé výjevy a obrazy evokují naději v něco pevně ukotveného, vystavěného po chvíli v tak trochu akrobatickou pyramidu.V závěru inscenace zcela zaujme v sólovém výstupu Jaroslava Janečková. Tanečnice téměř jako hadí žena se snaží svůj tekutý až rosolovitý stav těla a svalů zpevnit a opětovně sklouzává k zemi. Ostatní tanečníci se spolu s ní pak vrací jako na začátku k úmornému pachtění a přes marné pokusy vstát, neuměle a zvířecky končí svoji pouť.

Tanečníci jsou zřejmě rádi, že interpretují nezvyklý pohyb a nekultivovaný, chvílemi až rozbředlý tanec. V kontextu tohoto tanečního souboru původně zcela vytříbeného choreografického rukopisu je toto dílo matoucí a rozporuplné.

Zbývá otázka, jak diváci přijmou zbytečně dlouhou, podivnou, chvílemi morbidní apokalypsu.

A co by tomu řekl zakladatel souboru, profesor Pavel Šmok?+++===

BEAT
Choreografie: Uri Ivgi, Johan Greben
Hudba: Tom Parkinson
Asistent choreografie: Sylva Nečasová
Kostýmy: Uri Ivgi
Světelný design: Pavel Kotlík
Pražský komorní balet
Světová premiéra 16. dubna 2014 Nová scéna Národního divadla Praha

Tančí – Sylva Nečasová, Jaroslava Janečková, Lenka Bílková, Tomáš Červinka, Šimon Kubáň, Oliver Mahar

www.prazskykomornibalet.cz

Foto Martin Macoun, ART DOT studio

TAGGED:Johan GrebenLuboš OgounPavel ŠmokPražský komorní baletUri Ivgi
Share This Article
Facebook Email Print
Share
Previous Article Bratislava: Janovy pašije v Redutě
Next Article Pražský komorní balet ztracen na cestě za kořeny
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Přihlášení
Upozornit na
guest
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Opera PLUSOpera PLUS
Sleduj Nás
© 2025 Opera PLUS
wpDiscuz
Vítejte zpět!

Přihlášení k účtu

Username or Email Address
Password

Zapomenuté heslo?

Not a member? Sign Up