Český balet má také své prvenství, první verze uváděná za hranicemi Sovětského svazu byla v pražském Národním divadle v choreografii Saši Machova. Známá je verze Rudolfa Nurejeva, řada zahraničních divadel uvádí inscenaci Christophera Wheeldona a na naši první scéně se v březnu objeví v obnovené premiéře Popelka Jeana-Christopha Maillota. Do Jihočeského divadla se tento titul vrací na repertoár po dvaceti letech, a to v čele s choreografem a režisérem Petrem Zuskou a hudebním nastudováním Davida Švece. V minulosti Zuska pro Jihočeské divadlo režijně a choreograficky ztvárnil inscenace Klíče odnikud (2018) a Rádio Svobodná Bystrouška (2020).
Petr Zuska vytvořil minimalistický, srozumitelný, ale zároveň dějově i vizuálně bohatý celek, který má potenciál oslovit nejširší věkovou skupinu diváků. Nejsilnější motivy – smrt a láska – diváky provází celým příběhem, který je díky tomu silně dynamický a emocionální. Celý děj baletu začíná ve chvíli, kdy Popelce umírá matka a její duch vzlétá k nebi jako bílá holubice. Již v této chvíli si divák začíná k hlavním postavám (Popelce a jejímu otci) budovat silný vztah. O to větší ránou je příchod zlé macechy v doprovodu dvou dcer, které radikálně mění atmosféru v domě. Celá situace vrcholí tragicky smrtí otce Popelky, který se stejně jako jeho první žena proměňuje v bílého holoubka.
Tento velmi temný úvod vyvažují scény naděje, ve kterých se Popelce v představách zjevuje její matka, která se v duetu s postavou Popelky vrací na scénu. Definitivně se tato beznaděj obrátí, když na scénu přichází dva holoubci, kteří se stávají ochránci Popelky a přebírají veškerou iniciativu (přípravy na ples, samotný ples a rozuzlení). V tu samou chvíli se do struktury baletu začínají proplétat komické výstupy dvou nevlastních sester a macechy. Vynikají především díky velmi precizní práci s gesty, funkčním kostýmům a vědomou hrou s hloubkou scény. Na pomyslném vrcholu stojí ale výstupy holoubků, kteří se stávají hybateli veškerého děje. Stávají se společníky Popelky, v dalším výstupu společníky prince, účastní se taneční hodiny nevlastních sester Popelky a nakonec šťastný pár oddávají.
Díky minimalistické scéně Jakuba Kopeckého je Popelka velmi „vzdušná“ a dává prostor hudbě a tanečním výstupům. Dominantou scény jsou kulaté závěsné objekty, které rozdělují prostor. Prostřední z nich se podle potřeby proměňuje na zrcadlo, obraz Popelčiny matky, nebo vchod na královský bál. Mimo to scénu doplňuje postel, dvě židle a pojízdný královský trůn, přičemž u každého z nich tvůrci maximálně využili jejich potenciálu. K dotváření atmosféry či dokreslování děje stačila projekce. Významotvorné chvíle byly v projekcích obsažené pouze v případě ztvárnění bílých holubic, případně v momentě komické filmové sekvence doprovázející hledání Popelky. V kombinaci s kostýmy Pavla Knolleho tvoří harmonický vizuální celek, který podporuje vykreslení jednotlivých postav.
Využít dané možnosti na maximum
Vrcholem představení se stal ples, který stejně jako v baletu Romeo a Julie Sergeje Prokofjeva naplno využívá potenciálu hudby. I přesto, že toto nastudování neobsahovalo bohaté sborové scény, dokázali tvůrci vytvořit atmosféru slavnostního bálu (byť komornějšího). S vědomím tohoto faktu bylo celé dění na plese zaměřené na detaily výstupů jednotlivých účastníků, které díky tomu vynikly. Nejvíce pozornosti dostalo pochopitelně komické trio – macecha a její dvě dcery. Ať už je řeč o jejich zvýrazněném „humpoláckém“ příchodu a zvolání macechy „Už jsme tady!“ nebo o samotný průběh plesu, který připomínal hon na prince.
První jednání končí půlnocí, kdy se zastavil čas a Popelka zmizí. Nenechává na plese střevíček, ale závoj, který těsně před půlnocí princ odhalil. Druhé jednání bylo již velmi svižné. Princ se v doprovodu holoubků vydává na cestu kolem světa s cílem najít Popelku. Díky projekci znázorňující ubíhající krajinu se tato část mění na jakýsi komický „road trip“, na který navázalo velké finále. Princ našel Popelku podle jejích šatů a díky šťastnému konci našli klid a mír i Popelčini rodiče (holoubci). Poslední scéna (na kterou se přes divácký potlesk málem nedostalo) patřila právě jim – duetu Prince a Popelky a jejím rodičům.
Velkou zásluhu na této velmi podařené inscenaci má samozřejmě baletní soubor Jihočeského divadla. Choreograf pro balet zvolil tanec na špičkách, v charakteristickém propojení neoklasiky a principů moderních technik, s důrazem na čistotu a estetiku. Nenašli bychom však žádnou samoúčelnou dekoraci. Postavy jsou živými charaktery a v popředí stojí příběh.
V první premiérový večer vystoupila v roli Popelky Sophie Debou, která se v jejím podání stala ztělesněním křehkosti. V roli matky vystoupila Tereza Szentpéteryová, roli otce ztvárnil Zdeněk Mládek. Společně tvořili harmonické duo. Princ Sebastiana Mazzia dokázal během představení zdařile měnit několik výrazových poloh – ze znuděného a opuštěného prince, přes zamilovaného, po dobře herecky zvládnuté výstupy s velkým komickým potenciálem (hledání Popelky). V komické rovině byla ovšem nezastínitelná dvojice holoubků – František Vlček a Paolo Terranova, v těsném závěsu s dvojicí sester – Shino Fujii a Mai Iwamoto. Nejkomplexněji byla vystižena postava macechy, která se snaží za každou cenu dostat to nejlepší pro své dvě vlastní dcery. Tento motiv kombinovaný s komikou vycházející z nemotornosti provedení tohoto záměru excelentně ztvárnila Aurora Kubelíková.
Popelka
Choreografie a režie: Petr Zuska
Úprava libreta: Petr Zuska
Hudba: Sergej Prokofjev
Hudební nastudování a dirigent: David Švec
Asistenti choreografa: Béla Kéri Nagy, Zdeněk Mládek
Scéna: Jakub Kopecký
Kostýmy: Pavel Knolle
Světelný design: Daniel Tesař
Psáno z premiéry 4. února 2023 v DK Metropol
