Německá autorka Lena Stein-Schneider se narodila v Lipsku, kde studovala klavír a zpěv. Ve svém bytě v Berlíně provozovala vyhlášený hudební salón. Ve své době se prosadila jako žena, coby skladatelka, textařka a dirigentka v žánru operety, populární a filmové hudby. Ve třicátých letech 20. století doplatila na svůj židovský původ, její hudba byla prohlášena nacisty za nežádoucí. Lena byla v letech 1942–1945 internována v terezínském ghettu. Příběh drzé princezny Zlatovlásky, který napsala, inspiroval tvůrce souboru Loutky v nemocnici. Do představení byla zařazena její písnička „Dělám si, co chci“, jejíž motivy autorka hudby Markéta Labusová rozvedla, moderně instrumentovala a použila na dokreslení atmosféry celé pohádky. S ohledem na to, že představení musí být lehce přenositelné, pracují herci s playbacky. Z hudebních čísel má pohádka tyto části: Předehra, Princ Moušák, Zlounská Bossa nova, Kletba, Píseň Dělám si, co chci, Zámecké rádio, Houbová arkáda, Ráj hub, Studánčino blues, Tvor, Převozník, Finále. Do hlavní písně jsou aktivně zapojeny i děti interpretací jednoduchého popěvku.
Děj pohádky v kostce: drzá princezna Zlatovláska je prostořeká, každého člověka zkritizuje, najde na něm chybu a počastuje ho hanlivými přezdívkami, aniž by si uvědomila, že i slovem může zranit. Přiletí tam Královna Můra se synem, kterého Zlatovláska přejmenuje na Kapříka. Královna princeznu prokleje – přijde o to, co má ráda. Na scéně se objeví sympatický princ Drozdibrad, kterého princezna ráda má. Ten se kvůli prokletí změní na modrého drozda, odletí a je uvězněn u Můry v kleci. Princezna se vydává na záchrannou cestu, prince vysvobodí, ale cenou jsou její vlasy. Princ vlasy neřeší a zůstane s plešatou princeznou, protože ji má rád. Ponaučení je v tom, že princezna začne být empatická a pochopí, že musí v životě i vážit slova. Přesah, který zahýbal snad city všech přítomných osob, to je místo a publikum, pro které byla premiéra hrána.
Scéna byla postavena velmi jednoduše, přenositelně, a přitom efektivně se základem v pastelových barvách. Podle autorky Ivy Ščerbákové má zprvu představovat nehostinnou krajinu, která se postupně ozdravuje s tím, jak se Zlatovláska učí laskavosti k druhým. Sami autoři nazývají vizuální styl „sladkým surrealismem“, kde se mísí podivná fantasknost s něžností a roztomilostí, beton s pštrosím chmýřím a krajkami.
Celé představení zvládají dva loutkoherci, Alžběta Nováková a Kryštof Míka. Alžběta Nováková jako by hrála sama sebe (až na barvu vlasů). Její projev je přirozený, hravý, přidrzlý, pro děti i dospělé strhující. Kryštof Míka působí vážnějším dojmem, dodává svým postojem pohádce potřebný výchovný efekt. Oba představují s přehledem celou škálu postav, vodí různé loutky, mění hlasy, zpívají, zapojují publikum do akce, utáhnou celé představení. Podle reakcí přítomných dětí to funguje, s radostí se zapojují. Velikým oceněním pro všechny aktéry a tvůrce bylo to, když na závěr potlesku z dětského publika zaznělo upřímné: „Byl to nejlepší výkon na světě!“
Při prohlídce Domu Ronalda McDonalda se ukázalo, že má s Národním divadlem zajímavou korelaci. Na obě tyto stavby se skládal národ. Historie Národního divadla je všeobecně známá, ale málokdo ví, že sbírka financí na stavbu Domu Ronalda McDonalda v Motole trvala dlouhých dvacet let. Dům je v majetku Fakultní nemocnice v Motole, peníze na jeho výstavbu a vybavení však věnoval Nadační fond Dům Ronalda McDonalda, který také nadále zajišťuje a platí jeho provoz.
Pracovníci Domu Ronalda McDonalda se na uměleckou veřejnost a instituce v Praze naším prostřednictvím obracejí s prosbou – rodinám nemocných dětí a dobrovolníkům o ně pečujícím by velmi prospělo, kdyby se mohli od těchto „těžkých životních úderů“ alespoň na chvíli psychicky odpoutat. Kdybyste našli možnost podpořit je například volnými vstupenkami na vaše představení, neváhejte je zkontaktovat. Správní ředitelka Opery ND a Státní opery Bohdana Malik se vyjádřila, že v Národním divadle již hledají další cesty vhodné spolupráce a podpory.
Lena Stein-Schneider a Markéta Labusová: Plešatá princezna
6. dubna 2024, 14:00 hodin
Dům Ronalda McDonalda, Praha – Motol
Inscenační tým a účinkující:
Koncept, scénář, režie: Matyáš Míka a kol.
Hudba: Lena Stein-Schneider (1874–1958) a Markéta Labusová
Scénografie: Iva Ščerbáková
Hráli a zpívali: Alžběta Nováková a Kryštof Míka
Koprodukční projekt Národního divadla, spolku Loutky v nemocnici a Divadla Damdam v rámci cyklu Musica non grata
