Oficiální schůzka se velmi rychle změnila v neformální setkání, spontánní autogramiádu a v laskavou rozmluvou s legendou, která legendárně vlastně vůbec nevypadá. Při osobním setkání je Plácido Domingo milým, přátelským mužem, jehož zdobí šarm a charisma. Působí překvapivě skromně a hlavně – zcela prostě, lidsky. Cítíte mezi řádky, že zarzuely, které zařazuje do svých koncertů v Českém Krumlově, jsou opravdu jakýmsi symbolem jeho dětství, jeho kořenů a jsou neodmyslitelnou součástí jeho bytosti.
Maestro, budete zde zpívat výstup otec Germonta z La traviaty Giuseppe Verdiho. Jak se vám účinkuje v barytonových rolích v dílech, v nichž jste původně ztvárňoval role tenorové?
Má kariéra tenora mě bavila – trvala padesát let. Poté jsem se začal věnovat barytonu a nastudoval jsem Verdiho Simona Boccanegru, což je mé oblíbené dílo. Vrátil jsem se tedy do opery, v níž jsem původně zpíval tenorovou roli Adorna, ale na tuto roli jsem již nemyslel. Tehdy jsem ovšem předpokládal, že opera Simon Boccanegra bude poslední, v níž budu vůbec na jevišti účinkovat. Ale dopadlo to jinak. Můj návrat k barytonovému oboru byl přijat v La Scale i v Berlíně. A tak jsem si řekl – proč bych nepokračoval?
Nestýská se vám tedy po tenorových partech?
Ne, čas tenora už v mém případě minul. A jsem se svým současným repertoárem spokojen. Je mi blízký. Nastudoval jsem celkem asi deset různých rolí – v operách Giuseppe Verdiho, v Massenetově Thaïs, v Gluckově Ifigenii… Mám repertoár, který mě baví a je to velké štěstí a radost. Vždyť je mi 80 let! Myslel jsem, že v takovém věku už nebudu moci vůbec zpívat. Nejvýše tak občas nějaká dueta… Ale je to jinak a mě to velice těší.
Které z vašich barytonových rolí vám jsou nejbližší?
To je obtížné říci. Je těžké volit mezi Simonem Boccanegrou, Germontem, Rigolettem a dalšími. Nádherný je i hrabě Luna, ale tam musím být opatrný. Je to přeci jen mladá postava, neměl by ho představovat muž v letech. A Macbeth, to je charakterově a typově zase něco jiného. Když teď o tom přemýšlím, nejvíce mě asi baví ztvárňovat role otců.
Čím myslíte, že to je? Jsou plastičtější? Nebo hraje roli právě věk a životní zkušenosti?
Řekl bych, že je to otázka vývoje. A skutečně mi role otců vyhovují i vzhledem k jejich podstatě a charakteru. Koncentruji se na Verdiho Traviatu, Simona Boccanegru, na Nabucco či Rigoletta. Role otců mám skutečně rád. Cítím se v nich dobře, umím je lépe pochopit.
Děkujeme za rozhovor!
